Za Kiery Tërrové / Stá padesátá pátá kapitola - Alexandr

Stejně jako majoritní část Goňanů, měl i Albert d’Elzzbierppe, nová hlava rodu červeného šípu – protože ať už se jim to líbilo, nebo ne, byli Guillané také Goňany – rozhodně raději zimu než léto. To byl důvod, proč nechal svatbu své dcery uspořádat hned v únoru toho roku.

Významná a předem slavná událost se měla konat v paláci v Elzzbierppe. Hosté se sjížděli celý týden, protože každý to měl jinak daleko, nejdále paradoxně strýc nevěsty.

Hugo d’Elzzbierppe, vzav s sebou své dvě starší děti, se vydal na cestu spolu s Alexandrem Sallem a jeho chotí, jež se rozhodla svatby i přes velmi pokročilé těhotenství účastnit. Svých pět synů (1. ledna loňského roku se jim totiž narodil další syn, kterého po mnoha týdnech hádek a diskusí pojmenovali chlapeckou variantou jména, které si nachystali pro dceru, v niž doufali – Kornelius) svěřil manželský pár do péče Ariadny, stejně se zachoval i lékař, a tak se Helmutova švagrová najednou starala namísto jen o svého jedináčka hned o osm dětí. Protože z ministrova zámku vyrážela poslední družina, střežil jejich přesun do Elzzbierppe poslední poručík gardy, který působil poněkud zvláštním dojmem, jeda v čele vybraného oddílu kadetů v bílých uniformách, sám oděn do uniformy zeleno-černé.

Po několika dnech jízdy se nalodili a vypluli na moře. Alexandr ještě chvíli váhal, ale čtvrtého dne plavby vyhledal poručíka Fyra. Posléze ho zahlédl, jak se i se svou výškou tyčí nad kadetem visícím přes zábradlí a něco na něj rozčileně křičí, přičemž ve vzduchu šermuje rukama. Konečně se důstojník znechuceně odvrátil a zamířil pryč. Alexandr se plynule zařadil po jeho bok.

„Dáte si víno?“ nabídl.

„Děkuji, nedám,“ zavrtěl stále rozčilený poručík hlavou. Snažil se opanovat.

„Co vám udělal?“ ukázal ministr hospodářství zvědavým pohledem na zvracejícího vojáka.

„Mně osobně nic. Ale ignoruje předpisy. Hned, jak dorazíme do Elzzbierppe, ho navrhnu na vyloučení. Věřím, že nebude nejmenší problém. Takoví jako on nemají u gardy co pohledávat. Gardista musí vydržet všechno, i plavbu po moři.“

„Zázrak, že se najde těch čtyřiadvacet mužů, kteří vyhovují,“ odtušil Alexandr.

Poručík po něm loupl očima. „Chtěl jste se mnou mluvit jen o tom mizerovi?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Pochopitelně ne,“ usmál se vlídně ministr. Bezděčně se rozhlédl a ztlumil hlas: „Jedná se mi také o vás. Jak jen začít... Uvažoval jste ještě o svatbě?“

René Adam Fyr se na něj úkosem podíval. „Pane ministře... to bych nečekal... zrovna od vás... tedy... jste bezesporu pohledný muž...“

Alexandr Sall se na něj zle zamračil aprobodl ho pohledem, ale situace byla tak absurdní, že se neudržel a tiše se rozesmál. Gardista udržel vážnou tvář déle jen o pár vteřin. Alexandr mu položil ruku na rameno. „Mluvím o... o Bernadette.“

Smích jako by poručíkovi v hrdle zaskočil. Rukou si vjel do vlasů a jako by náhodou strhl stuhu poutající mu kadeře za krkem. Vlasy se mu vysypaly do obličeje, on tomu ještě napomohl mírným skloněním hlavy. Nebyl však dostatečně rychlý a Alexandr měl čas si jeho ruměnce povšimnout. Ještě nikdy jsem ho snad neviděl se červenat, uvědomil si zaraženě.

Odvrátil se. „Tak za dva roky. To už bude Bernadette...“ Nedořekl. V ústrety mu šla Agrippina. Okamžitě poznal, že je zle. Vrhl se k ní, sevřel ji v náručí a pokoušel se ji zahřát, i když tušil, že to není zima, kvůli čemu se chvěje. „Co se děje?“ podařilo se mu nějak protlačit otázku sevřeným hrdlem.

„Přišel... dopis...“ malátně pronesla mladá žena. „Alexandře...“ Její oči se začaly plnit slzami. „Kornelius...“

Pochopil. Nepotřeboval, aby větu dokončila, nechtěl, aby větu dokončila. Sevřel ji ještě vroucněji. „Co se stalo?“ zašeptal, aby nepoznala, jak se mu třese a láme hlas.

„Nemoc.“ Víc ze sebe vypravit nestačila. Hlas se jí utopil v přívalu slz jako v tom temně modrém azurovém moři pod korábem, na němž stáli. Dlouho nepromluvili. Mluvit by bylo příliš těžké...

Stěny místnosti ohromných rozměrů kryly zelené látky, nicméně majoritní část tepla měla no na svědomí čtvero kamen, po jedněch v každém rohu sálu. Mnoho ze shromážděných hostů postávalo se zakloněnými hlavami a uchváceně obdivovali malby na stropě, znázorňující mírně řečeno rozvernou hostinu císaře Caliguly.

Albert d’Elzzbierppe měl na sobě zelený oděv a přes čelo mu běžela tenká linka dokonale vyčištěné stříbrné obroučky. Prsty si pohrával s krajkovým okrajem bělostného fiží, který mu visel do úrovně hrudi. Byl skoro neviditelný, jak stál zády k davu, v zeleném oblečení proti zelené zdi. Když se zvolna otočil, jako by se zničehonic zhmotnil. Svaly v jeho tváři se pohnuly v nacvičené sestavě a roztáhly jeho rty do lehkého, výtečně strojeného úsměvu. Vykročil kupředu, roztáhl náruč a přivinul si Huga na prsa. „Bratře...“ pronesl.

„Bratře,“ zopakoval po něm naprosto neutrálně lékař, který čekal jen na to, až Albert promluví první.

Hlava rodu položila ruce na ramena své sestry. „Jeanne...“ Jemně se dotkl svou lící líce její.

Na Publia Christiana se jen dlouze zahleděl, až před ním ministr financí uhnul pohledem. Alexandrovi se zdálo, že se Albert pousmál upřímněji, spokojeně.

Jediný, kdo velmože oslovil jeho opravdovým titulem, byl Gneus Marcelus de Taale. „Knížecí milosti,“ pronesl svým rázným, vojenskému životu navyklým hlasem, „zde je mladá krev mého rodu, rodu modrého šípu.“ Jemně popostrčil dopředu mladíka oděného ve vrstvách látek, jež zdvojnásobovaly jeho objem. Jinoch v bílé paruce a modrém aksamitu se lehce uklonil.

„Co to má znamenat?!“ zahřměl temně d’Elzzbierppe a probodával pohledem hned jednoho, hned druhého příslušníka rodu de Taale. „Děláte si ze mne blázny? Tohle není váš syn, pane vikomte! Nepoznáte snad vlastní dítě? Matyáš de Taale mne nezajímá, mou dceru si má brát jeho strýc!“

Gneus Marcelus přešlápl na místě. Na okamžik vypadal dokonale vyvedený z míry, ale hned se opanoval. „Jsem sice teoreticky vikomt de Taale,“ souhlasil pomalu, „nicméně dávám přednost oslovení plukovníku. Vikomtem je spíše můj syn. A pokud jde o něj, dovolte, knížecí Milosti, abych vyjádřil svůj údiv nad vaším rozhořčením. Psal jsem vám přeci list, že můj syn žel stůně, nemůže se proto dostavit. Lépe než svatbu rušit je uskutečnit ji v zastoupení. Proto jsem přivedl svého vnuka...“ Umlkl.

„Žádný list jsem neobdržel,“ zavrtěl hlavou d’Elzzbierppe a viditelně se mračil.

Plukovník rozhodil rukama. Než ale stihl cokoliv říct, ozval se ministr financí: „Kdy jste posla za monsieur d’Elzzbierppem vyslal, pane plukovníku?“

„Budou to necelé tři týdny. Syn je nemocen už dlouho, není to chvála Bohu smrtelné, ale vážné přeci jen ano... Proč se ptáte?“

„Poněvadž i kdyby se loudal, což určitě nedělal, musel v takovém případě před dvanácti dny být na moři. A tou dobou zuřila bouře, žádná loď nevyplouvala, i my jsme se obávali, že se sem nepřeplavíme. Je pravděpodobné, že se ke knížeti d’Elzzbierppe ten list nedostal jen proto, že se posel v lepším případě utopil, v horším případě rozbil o skaliska.“

Rozhostilo se mrtvé ticho. Konečně Albert mávl rukou. „Budiž. Pojďme na to. Za mnou, prosím. Kaple je sice hned vedle, vlastně za touhle zdí, ale kaplan mě svými přednáškami donutil – či spíše donudil – spojovací dveře zazdít. Musíme se tedy trochu projít.“

Po obřadu se společnost vrátila. V čele průvodu kráčeli novomanželé, de Taale a Giselle Eva d’Elzzbierppe v růžových šatech, jejichž symboliku Alexandr Sall pochopil na první pohled, když ji viděl po boku jejího otce. Začaly zábavy, zahájené společným zpěvem poněkud opožděné písně na oslavu Nového roku. Pak se utvořily první taneční páry. Ministr hospodářství netančil, leč dělal společnost své choti a plně respektoval, že ona se už na tanec necítí. Vypadala v pořádku a veselá, přesto mu vrtalo hlavou, zda byl dobrý nápad dovolit jí, aby ho sem doprovázela. Začínal mít obavy, že se jejich další dítě možná narodí tady v Elzzbierppe.

Už poněkolikáté kolem něj prošla Kiera Tërrová a vrhla po něm významný pohled. Rezignoval. Povzdechl si, omluvil se Agrippině a šel komtesu vyzvat k tanci. Nepochyboval, že přesně o to jí jde. Měl pravdu. Spustila hned, jak se začaly pohybovat v pomalém rytmu dvorské etikety. Nezávazná konverzace, řeči o ničem. Alexandr odpovídal naprosto mechanicky, ani nevnímal, co jeho rty vypouštějí ven. Pozorně si Kieru Tërrovou prohlížel. Měla na sobě naprosto nepatřičně bílé šaty, vlasy ve slušivém účesu a tvář pokrytou bílým pudrem, v němž byly jen růžově zvýrazněny rty. To vše vypadalo normálně. Prozrazovaly ji však její šedé oči, zvláštní, unavené...

„Ale teď prosím trochu vážně,“ vytrhl ho z myšlenek její hlas a stisk ruky. „Ráda bych s vámi hovořila o Bernadette.“

„O mé dceři?“ polkl překvapeně.

„Znáte snad ještě jinou dívku toho jména?“ pousmála se komtesa Tërrová. „Je to už velká slečna, je jí... kolik? Myslím, že třináct, mám pravdu?“ Nečekala na jeho souhlas. „Ona není šlechtična, Alexandře. Její matka...“

„Zkraťte to,“ procedil. Nepotřeboval od ní slyšet o věcech, o kterých nikdo nemohl vědět víc než on sám.

„Jak si přejete,“ opáčila pokorně. „Tedy by bylo zkrátka vhodné, aby se děvče naučilo... nějakému řemeslu.“

Alexandr zpozorněl. „Tohle není z vaší hlavy,“ uhodl. „Bernadette s vámi mluvila, viďte?“

Hraběnka předvedla své vynikající nadání pro diplomacii a zachovala mlčení. Jen se na svého tanečníka zvědavě dívala.

„Je to milá dívka,“ přikývl. „Předpokládám, že se vám svěřila i s tím, čím by se ráda zabývala.“

„Pravda. Požádala mne, abych ji – pochopitelně s vaším vědomím a laskavým požehnáním – vyučila porodní bábou.“

„Co jste jí řekla?“ skryl tentokrát mistrně svůj údiv ministr.

„Že se poradím s jejím otcem... a že to neudělám.“ Její oči zvážněly. „Já...“ Polkla. „Necítím se na to,“ vyhrkla překotně. „Mohl byste ale říci Hugovi d’Elzzbierppe, přeci... žije s vámi pod jednou střechou.“

„Dobrý nápad,“ přikývl vážně Alexandr Sall a nespustil pohled z jejích očí.

Zatančil si posléze se svou dcerou, pak se zdržel povídáním s Hugovým synem Hectorem. Když se vrátil k místu, kde předtím zanechal svou ženu, nebylo po ní ani památky. Chviličku čekal, ale pak ho začínala příliš stravovat nervozita a obavy. Snažil se najít Huga d’Elzzbierppe, ale nepodařilo se mu to. Začal se prodírat k občerstvení, aby tam počkal a někoho odchytil a vyptal se ho, když tu mu na rameni přistála něčí ruka. Otočil se s bušícím srdcem, očekávaje, že uvidí Huga. Namísto něj za ním stál vrchní chirurg, Charles Näüs.

„Hledáte svou ženu? Přišla její těžká hodinka, monsieur d’Elzzbierppe ji odnesl a je s ní.“

Nezúčastněně pozoroval tančící postavy. Seděl stranou, nervózně bubnoval prsty o stehno a uvažoval, proč se porodu říká těžká hodina, když se ve skutečnosti jedná o hodin několik. Nevrle odbýval náznaky dam, aby je požádal o tanec, pohledem hledal ve změti aristokratů osoby, jejichž jména mu proběhla myslí. Poručík Fyr se evidentně důsledně vyhýbal jeho dceři, ta tančila s ženichem. Král tančil s hraběnkou, Albert d’Elzzbierppe se svou neteří Antigonou, královna tančila s někým, komu Alexandr nemohl přijít na jméno, ať se snažil vzpomenout sebevíc. Hector se přidal k hudebníkům a přejížděl smyčcem struny violy. Za okny pomaličku ubíhala noc. Nebe začínalo mírně světlat, sál se trochu vyprázdnil, Alexandrovi se klížila víčka...

„Když rodila Katariina,“ ozval se vedle něj hlas krále Damona I. a z jeho tónu ministr hospodářství poznal, že se panovník usmívá, „taky jsem usnul...“

Zvedl hlavu. „Nechci spát, nemůžu...“ Odmlčel se a promnul si ruce. „Jsou tam tak dlouho...“ Přejel si prsty po tváři. „Co když... snad se zblázním...“

„Pojďte, pane ministře. Odpočiňte si na chvíli od těch zbytečných úvah a myšlenek, zatančete si s René.“

Před Alexandrem se zjevila vysoká štíhlá dívka v šatech barvy medu, blonďaté kadeře měla spletené do složitého zdobeného copu a na hlavě jí trůnil široký klobouk s umělými květy. Mírně k němu natahovala ruku. Než se stačil rozhodnout, spatřil, že za okny za ní je již bílý den. Zesinal, zavřel před tím hrůzným výjevem oči, prsty jemně přejel víčka...

„Pane ministře?“

Prudce otevřel oči a pohlédl na mluvčího. To promluvil Hugo d’Elzzbierppe. Hugo! Vyskočil na nohy. Za d’Elzzbierppem stál král s rukama za zády a kamenným výrazem ve tváři, měřil si lékaře přísným pohledem.

„Můžete za nimi,“ promluvil Hugo s profesionální dovedností tónem hlasu naprosto nic nenaznačit.

Alexandr skoro utíkal. Prudce zmáčkl kliku, opřel se do dveří, sklonil hlavu a vstoupil. Srdce se mu div nezastavilo v hrudi. K lůžku se přemístil málem skokem, sáhl po ruce své ženy. Okamžitě poznal, že má pláč na krajíčku. V hlavě měl naprosto prázdno, ruce se mu třásly.

Agrippina ho objala, otevřela bledé modré oči a z nich se jí na líce vysypaly slzy. Sklonil se a mlčky a trpělivě slíbával ty, které stačil rty zachytit. Nedonutil se k tomu, aby se zeptal.

„Alexandře...“ oslovila ho po zdánlivě nekonečně dlouhé době Agrippina. Lekl se jejího hlasu, jak byl slabý, vyčerpaný... jako ona sama. Tiše vzlykla. „Máme zase syna...“