Bacha, kouše! ( 4. )

( 04. ) STARÉ DOBRÉ ZVYKY


Poslední dobou jsem nebyla zrovna zastáncem zabíjení jen kvůli krvi – jídlu. Možná to souviselo se vzpomínkami na můj dávný lidský život, těžko říci. Buď anebo začínám na stará kolena senilnět. Nemilé to zjištění, ovšem ruku na srdce, jednoho dne to prostě muselo přijít. Navíc…
Přeci – proč přeci zabíjet slepici, když mrtvá již neponese vejce?
Snad proto jsem nepatrně poodstoupila od alkoholem a především mým pohledem zmámeného muže, sotva jsem začala cítit tu tenkou hranici dělící život od smrti. Vzít mu život takhle neoriginálně – vysátím krve – by bylo pod mou úroveň.
A v neposlední řadě to poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mě kvůli jedné hloupé mrtvole někoho tak bezvýznamného naháněli ti samozvaní lovci upírů po městě.
To by mi už úplně pokazilo náladu, ačkoliv lovci upírů již dávno nejsou tím, čím bývali. Žádná hrozba. Jen nepříjemnosti s dalšími mrtvolami k úklidu.

* * *

Hřbetem dlaně jsem si setřela pár rudých krůpějí krve, které mi utekly z pravého koutku úst. To se stává, když sajete, trváte-li na tom – pijete, moc rychle. Přesně z takových důvodů jsem nikdy nepoužívala make-up ani rtěnku či jiné patlavé nesmysly.
Samozřejmě vyjma hydratačního krému.
Na ten mi nikdo nesmí ani sáhnout.
Jinak se ale dnešním ženám divím. Co na tom, že je to dělá hezčí, když se jim v horkém létě obličej div nerozteče. A dávat si neustále pozor, zda si sahám do obličeje a ničím tu umělou krásu… Marnost nad marnost.
Zatímco na mne muž stále nepřítomně hleděl, omámen zaručeně něčím zcela jiným, než mým jistě neodolatelným šarmem, natáhla jsem ruku v pomalém gestu k jeho krku a mazlivě přejela prsty po dvou malých krvavých rankách, památkách na mé stravovací způsoby.
Muž se zachvěl a přivřel průzračně modré oči orámované dlouhými černými řasami, jaké by mu záviděla leckterá žena.
Líbil se mi.
Ale jinak, než Leo. Než všichni ostatní.
Připomínal mi toho mladíčka z rána. Kdesi v něm dřímala síla tolik podobná té jeho. Zatím skrytá, neprojevovala se, ale byla tam. A to mě lákalo. Velice.
Tak dlouho jsem neměla žádného lidského služebníka. Domácího mazlíčka, se kterým bych sdílela své sny, sílu a ze kterého bych mohla žít.
„Jak se jmenuješ, liebchen?“ použila jsem Hlas a vzala ho prsty za bradu. To ho donutilo oči zase otevřít a s okouzleným výrazem ve tváři se na mě podívat. Pod tíhou mého vlivu se div nezapotácel, slabý jako kotě. Ne, vlastně ještě slabší.
Tak jednoduché, až jsem musela potlačit zívnutí.
„Richard.“
Přejela jsem si jazykem po horní řadě zubů. Tak Richard. „Krásné jméno,“ pokynula jsem hlavou a ruku zase stáhla k boku. Myslela jsem to upřímně. To jméno bylo staré. Ze starých dobrých časů. „Pověz mi, Richarde, chtěl bys mě ještě někdy uzřít?“ následovala krátká odmlka, ve které na mě zmateně zamžoural. Jako věrný sluha, snažící se odhadnout správnou odpověď, kterou chce jeho paní slyšet.
„Ano,“ vydechl. Inu, hypnóza je hypnóza.
„To je skvělé,“ broukla jsem, „zítra tu buď jakmile nastane soumrak, Richarde.“
Přikývl, avšak dál tam stál a nehybně na mne upíral pohled s tím připitomělým úsměvem naznačující, že nikdo není doma.
Tiše jsem si povzdechla. Snad se to příště obejde bez takového invazivního působení Hlasu a Vlivu, služebník s poškozeným mozkem by byl trochu nepraktický. „Můžeš jít, zlato. A nikomu o mně neříkej.“
Pak už mi zbylo jen se zamyšlením sledovat jeho mizející záda za dveřmi klubu 69.
Ano, bude z něj perfektní lidský služebník.

* * *

Shrnula jsem si pramínek vlasů za ucho a zašla hlouběji do úzké špinavé uličky vedle klubu. Právě z takových jako ona se skládal celý tenhle distrikt, jeden z nejnebezpečnější ve městě. Vše, co se zde dělo, se vymykalo lidskému průměru, protože málo co zde bylo lidské.
Ani dnešek se nestal výjimkou.
„Tak dobře. Tohle mě již vážně nebaví. Já o vás vím, takže bez obav můžete vylézt,“ zamumlala jsem tiše do vánku, jež se prohnal ulicí a nechala svá slova nést se dál. Znuděný a především otrávený tón jsem se ani nepokoušela nějak zamaskovat. Spíše jsem ho nechala zvláště vyznít. Nač se přetvařovat.
Dnes nemám náladu na hry a přetvářku, ačkoliv upíří etiketa hlásá něco trochu jiného. A popravdě řečeno - na upíří etiketu jsem neměla náladu nikdy.
Ležérně jsem se opřela o cihlovou zeď a rozhlédla se pátravě kolem.
Trvalo sotva pár úderů srdce opilce, jež se právě vyklopýtal z klubu než se konečně objevily.
Čtyři vysoké postavy. Dvě z každé strany. Jak trapně klišovitá situace hodná béčkového hororu. O to trapnější, že to byli do jednoho upíři. Ani mladí, ani staří. Maso, které v případě utracení a namletí do kebabu nebylo třeba litovat.
„Vyřiďte vašemu pánovi,“ odfrkla jsem pohrdavě, „že s ním mluvit nechci. A jestli ještě někdy pošle své poskoky, nic proti mláďata, aby mě sledovali či cokoliv jiného, tak mu je doručím hezky po kouskách, aby měl v dalších dlouhých chvílích, co skládat místo toho věčného otravování.“
V žilách mi krom krve koloval i vztek. Vztek, hněv a naprosté znechucení.
Nerada jsem se tolikrát opakovala.

* * *

Můj dramatický monolog ovšem s největší pravděpodobností nevyzněl ani z poloviny tak dramaticky, jak jsem doufala. Jeho závěr totiž naprosto znehodnotil bublavý a neméně pohrdavý smích jednoho z upírů.
Dlaně jsem na chvíli zaťala v pěst, nehty zanechaly ve dlaních bílé půlměsíčky. Takhle nějak se dá vypouštět přetlak. Pak je zde ještě jedna možnost, ale ta by se jim jistě nelíbila.
Buď jim můj drahý starý přítel zapomněl říct, s kým že tu vlastně mají tu čest, nebo mé maskování funguje opravdu báječně.
Stáří upíra poznáte především podle jeho očí a aury. Nedá se popsat, jak přesně, na to nejsou slova, ale je to tak. Proto mají mladí upíři ze strachu, že by se v naší hierarchii propadli ještě níže, ve zvyku nedívat se jiným upírům do očí a tím to samé znemožnit i jim. Také existují triky, jak udělat auru nečitelnou, stáhnout ji. Už pár století tuto taktiku používám, když se mi hodí moment překvapení.
Takže druhá možnost té osudové chyby se zachechtáním prostě byla, že mě odhadl na nějakou mladou upírku, jež se hloupě vzbouřila proti systému.
To bude bolet.
Malá nápověda pro publikum – mě ne.

* * *

Obvykle nemám potřebu na někoho z upírů dělat dojem, donutit ho, aby uznal mou nezpochybnitelnou autoritu, mou Dominanci a nazýval mne svou paní, pokud bych to po něm vyžadovala.
Obvykle ne.
Nesnáším mocenské boje, boje o území, vládu nad jednotlivými teritoriemi.
Spíše naopak.
Pokud mě nechávají být, nechávám je být na oplátku i já. Celkem slušný a férový výměnný obchod, řekla bych.
Další z toho mála důvodů, proč se již tak dlouho, a co nejvíce to jen jde, straním a vyhýbám jakýmkoliv upířím komunitám. Nemám náladu sáhodlouze vysvětlovat, že žádné výzvy o vedení nepřijímám, protože to poslední, o co bych stála je stát se Vládcem města v daném místě.
Ovšem nyní to nebylo jako obvykle.
Nesnášela jsem, když moje slova někdo bral na lehkou váhu a takovýmhle způsobem pošpinil.
Prudce jsem otočila hlavu Smíškovým směrem a oblažila ho vahou svého pohledu, navrch přidala zlostné zasyčení. „Připadá ti snad něco na tom směšného, mládě?“
Auru Moci jsem sice v tu chvíli držela stále na uzdě podprůměrnosti, ovšem oči jsem nechala prodchnout pravou podstatou stáří.
Sotva se pohled jeho hnědých lehce narudlých očí mandlovitého tvaru střetnul s mým, černovlasému upírovi zmrzl pobavený úšklebek ve tváři v podivné parodii na pohrdání.
Nikdy bych neřekla, že to ještě bude možné, ale zblednul a blednul vesele dál.
Stěnu byste v porovnání s ním obvinili z opalování.
A pak s němým výkřikem klesl na kolena.
„A teď pros o odpuštění,“ sykla jsem.
Donutila bych ho to udělat. Myslela jsem to naprosto vážně.
Ovšem jak se o pár vteřin později ukázalo, jeho tři společníci konečně neodolali nutkání zakročit.