Bacha, kouše! ( 9. )

( 09. ) HRANICE ŠÍLENSTVÍ


Nikdy by mě nenapadlo, že v budově ambasády budou mít takový sklep.
Tedy sklep.
Celé tu působilo jak pár menších kobek maskovaných za sklepní místnosti. Nebo snad sklepní místnosti v tom originálním starém poctivém kobkovitém stylu?
Proboha. Na co to tady původně měli?
Na zbavování se nepohodlných Italů bez víz?
Ne, raději to nechci vědět.
Rozměry 4x4, pevné masivní železné dveře, šedé – kdysi asi bílé stěny odrážející sebemenší zbloudilý tenoučký paprsek světla, co sem mohl vniknout skrze škvíru malé ventilačky. Přidejte ještě pár cihlových klenutých oblouků, špinavou zem a velký železný kruh ve zdi a máte můj nový pokojíček.
Vskutku útulné.
A málem bych zapomněla ještě na jeden slušivý doplněk, dámy zpozorněte, pokud se vyžíváte v BDSM hrátkách.
Okovy, jejichž řetězy vedly k tomu železnému kruhu.
Naposledy mě přikovali ke zdi v roce 1468.
Snad jen můžu být vděčná, že tehdy neodlévali okovy ze speciální slitiny stříbra a oceli.

* * *

I když s sebou nesmrtelnost přinášela mnoho výhod, měla i své stinné stránky.
Dlouhou a nudnou dobu temna.
Příšernou módu šedesátých let.
Nutnost učit se znovu a znovu nové technologie.
Přežívat ten brutální hlad.
Donekonečna přežívat.

* * *

Již dávno jsem ztratila pojem o čase. Vteřiny se vlekly jako hodiny, hodiny jako dny, dny jako roky, desetiletí. Čas ubíhal tak šíleně pomalu a stejně mučivě, jaká byla ta bolest a žár, jež mě celou stravovaly zevnitř i zvenčí.
Neexistují slova, která by to dokázala alespoň okrajově vystihnout.
To utrpení. Třeštící hlava. Křeče svírající celé tělo. Hlad pálící v krku, jako by vám do něj někdo strčil rozžhavený pohrabáč. Horší, než smrt.
Než cokoliv, co si dokážete ve své zvrácené mysli představit.
Síla mne již dávno opustila, stejně jako chuť s tím bojovat, vysvobodit se ze sevření okovů, vykopnout dveře a jít zabít ty, jež za to mohou – Nathana a Solomona.
Toužila jsem jen po jediném řešení.
Napít se či zemřít. Nic mezitím.
Balancovala jsem na tenké hranici šílenství.
Bylo by tak lehké ji překročit.

* * *

Mrtvola.
Přesně tak jsem si připadala. Vyschlá a bez života. Jestli jsem tak i zapáchala, bůh se mnou. Jakýkoliv, nebyla zrovna příhodná chvíle si nějak zvláště vybírat.
Jenže…
Měla jsem takový neodbytný pocit, že bohové se na mě již dávno zvysoka vykašlali a zatratili mne. Vlastně to není zase nic tak neočekáváno. Dle nejedné církve jsme my – Nemrtví – stejně navěky věků zatracení a určeni k posmrtnému utrpení v Očistci až do Soudného dne. Jak to tehdy na mě řval ten kněz, mimochodem pedofil zneužívající mladé chlapce v klášteře, když jsem se z jednoho z jeho „mazlíčků“ krmila? Ach, už vím. ‚Nemrtvá děvko, špíno, jež vzešla z nečistého lůna Lilith, ženy Satanovi!
Kain se jistě v kryptě obracel.
A nejen bohové na mne zapomenuli. I ti ostatní. Bohužel.
Co Leo?
Šermíř?
Celá ta zpropadená Organizace?!
To pro ně znamenám tak málo? Jsem na světě tak dlouhý čas, a přesto mě nikdo nehledá. Nepostrádá.
Smutné.
Vítej v realitě, Kláro.

* * *

Skříp.
Ten zvuk projel celou mou existencí se stejnou něžností jako motorová pila. Hlava se mi div nerozskočila. A to rozhodně ne radostí.
Ovšem na druhou stranu – proti Hladu to bylo stále nic, pouze slabý odvar.
Ani jsem nevzhlédla k otevírajícím se dveřím, neotevřela oči. Neměla jsem na to sílu. Dokonce i spočívat v tom bezvládném stavu se jevilo vysilující.
K mým uším i skrze rudou mlhu pronikl šepot. Jen jeho obsah mi bohužel zůstal díky hustému oparu utajen. Ovšem aura, jež se mne dotkla, už tak nesrozumitelná nebyla. Mohla bych být v jakémkoliv sebe bídnějším stavu a poznala bych jejího majitele.
Solomon.
A zde veškeré mé úvahy končily. Na nějaké podrobnější dramatické rozvíjení zápletky již nezbyla a ani nikdy nebyla potřebná energie.
Šepot sílil a sílil, ovšem to bylo všechno. Pro mě to byl jen pouhopouhý šum. Jako když se vám nedaří naladit stanici na radiu. To už jsem skutečně překročila tu uzoučkou hranici šílenství?
Zachechtala jsem se, div si vzápětí nevykašlala plíce. Stálo mě to všechny poslední zbytky energie, o kterých jsem ani nevěděla.
Šum ustal a zase bylo nastoleno ticho.
Konečně.



( 02. ) MEZIKAPITOLA


Deprese, jako ještě žádná.
Nebo spíš strach.
Každopádně mi v hlavě hučelo jako v úlu plného naštvaných včel.
Sakra co to bylo?!
Povzdychl jsem si. Měl bych tam zase zajít a především doufat a modlit se, ať tam ta ženská není. Chtěl bych totiž spíše mluvit s tím černovlasým chlápkem.
Leon se jmenoval, jestli si dobře pamatuji. Co to vlastně říkám… To nelze zapomenout.
Další záhada na obzoru. Jak jsem mohl vědět jeho jméno, když mi řekl jen svoje příjmení s adresou? Možná by bylo lepší tyhle věci mezi nebem, zemí a peklem neřešit.
„Gabe, dej mi, prosím tě, dvě pizzy. Obyčejný šunkový, jenom dvojitou porci šunky. Budu si muset zajet něco zařídit. A kdybych se nevrátil, tak mě vycucala upírka,“ zažertoval jsem a navrch přidal úsměv, i když jsem to myslel absolutně vlastně vážně.
Zaplatil jsem ze svého a chvíli čekal.
Gabriel, majitel téhle italské pizzérky, se sem přistěhoval asi před deseti lety ze slunné krásné Sicílie, ostrova mafiánů. Už předtím tady párkrát byl, a tohle město si během těch pár návštěv prostě zamiloval. A taky obecně celou Českou Republiku. Rodiče se s ním znají, prý byl asi dva roky náš soused.
Moc si ho ale nepamatuju, přeci jenom to bylo před víc jak deseti dlouhými lety, ale díky tomu, že zná moje rodiče, byl ochoten mě zaměstnat. A po pár týdnech mě pochválil, jako jednoho z nejlepších poslíčků na kole.
Možná to bylo mým “andělským“ zjevem, ale dostával jsem docela dobrý dýška, takže…
Vlastně u něj dělám už druhý prázdniny.
Teď ale trochu odbíhám od tématu.
„Dík,“ shrábnul jsem obě pizzy v krabicích, nacpal jsem je do batohu, narazil na hlavu helmu a vylezl ven. Odemknul jsem si kolo a vyrazil na adresu, která mi změnila den spíše k horšímu než lepšímu.
Stejně jako ráno jsem si opět zamknul kolo k hromosvodu a zmáčkl jsem zvonek s tím jménem. „Dobrý den, Pizza DeMarco. Mohl byste mi, prosím, otevřít?“
Leo zněl poněkud zaraženě, ovšem nakonec mi k mé radosti bzučákem otevřel.
Začal jsem schody brát po dvou.
Nakonec jsem zaklepal na ty samé dveře, od kterých jsem prvotně tak zbaběle utíkal, div jsem si nohy na těch příkrých kluzkých schodech nezlámal.
„Dobrej,“ začal jsem a zhluboka se nadechl. „Já jsem Michal a Vy… Vy jste Leo, že? Sám nevím, jak vím Vaše jméno, ale chtěl bych si s váma, tedy Vámi, promluvit. V báglu mám dvě šunkový pizzy,“ dokončil jsem statečně a zase vydechl.
Nešlo si nevšimnout, že Leo vypadal poněkud zdrcle, přešle.
Co se asi stalo?
Nakonec ale mě pustil dovnitř a zavedl do obýváku.
Sednul jsem si do křesla a z hlavy jsem si sundal helmu. Z báglu jsem vydoloval jednu krabici s ještě teplou pizzou.
„Takže o čem by sis chtěl promluvit?“ zeptal se, aniž by se posadil a já mu předal krabici.
„Ta Vaše… Spolubydlící. Klára, že? Mně se jména Vás obou prostě objevily v hlavě. Ona je upírka, že?“ začal jsem opatrně. Tohle se rovnalo balancování na ostří nože.
Přestal žvýkat první sousto jednoho trojúhelníčku pizzy a zaraženě na mě upřel pohled. „Jak to víš?“
Nádech. Výdech. Ani jsem nevěděl, proč se mu o tom chystám vyprávět, proč zrovna jemu, teď a tady, když jsem o tom do teď žádné živé mluvící duši neřekl, ovšem… Jako by to najednou muselo ven, na povrch.
„Pršelo a já sám doma seděl na okně s kytarou a tiše si hrál. Pak přijelo auto, černý bavorák. Vylezlo z něj několik chlápků v černých kabátech, jeden táhl jakousi svázanou brunetku. Svalil jsem se z parapetu pryč a začal jsem to rychle sledovat.“
Na chvíli jsem přivřel oči, vděčný za to, že mě Leo zatím nijak nepřerušil.
„Po zatáhnutí do uličky do ní začali kopat a bušit, jen jeden stál opodál. O chvíli později jí podřízli krk a brutálně pořezali obličej. Pak jsem viděl, jak z jejího těla vystupuje její bledá a lehce průsvitná kopie. Mihnul jsem se za oknem, jeden si toho všiml. Šel jsem zvracet a volat policii.“
Leo stále nehybně poslouchal.
„Od té doby svět není normální. Vidím věci, který by raději nikdo vidět neměl. Pravé podstaty “lidí“, či jak tomu mám říkat. Táta je prej, teda v minulým životě byl, americkej voják, kterej padl v Normandii. Pěkně dávno to bylo. Máma naposledy zase služka kdesi ve Vídni, u Marie Terezie. Jo, nejspíš jsem magor, tak čekám Váš smích, Leo...“