Bacha, kouše! ( 1O. )

( 10. ) RÁNA Z MILOSTI


„Žije?“
„Sakra, jak to mám poznat, když se nehýbe?“
„Zkus puls, třeba, idiote.“
„Jo, to se u upírů přeci dělá běžně! Tupče, vždyť je nemrtvá!“
„Hej, Klér, prober se!“

* * *

Přísahala bych, že skrze mlhu jsem zaslechla hlas. Hlasy. Chvíli na to, jako by se mé tváře kdosi dotkl.
Blouzním snad?
Aniž bych si to uvědomila, do nosu jsem krátce nasála vzduch.
Madre de Dios.
Ten pach. Ta božská vůně. Byla všude, celá místnost jí byla prodchnutá, až nesnesitelně plná. Palčivá bolest v krku, intenzivnější než kdy jindy, to jen dokazovala. Přítomnost toho, po čem můj Hlad šílel.
Krve.
S absencí jakéhokoliv zaváhání jsem prudce rozevřela oči, zornice rozšířené. Kousek od obličeje se mi mihla ruka, čísi dlaň mě popleskala po tváři. Koutkem oka jsem spatřila na zápěstí té ruky žílu. Tak zřetelně, až jsem poznala i v jakém rytmu v ní tepala krev.
A ta mě volala. Zpívala. Povzbuzovala, ať ji vysvobodím ze zajetí…
Bez rozmyslu jsem prudce pohnula hlavou a chňapla po zápěstí zuby.

* * *

„Nějak… Nereaguje, Leo. Nech toho, asi jsme přišli poz-.“
„Kurva!“
Dutá rána, zvuk sklapnutí čelistí, chvíle ticha.
„Hele… Ber to z té lepší perspektivy. Naše upírka je očividně v stále bezvadném krev pijícím stavu.“
„Tvůj smysl pro humor bych fakt chtěl mít.“
„To každý.“

* * *

Nebyla jsem dost rychlá.
Zazmítala jsem se v řetězech. Zbytečně. Momentálně by mě přepralo asi i malé škvrně. Jak potupující a degradující.
Pálení se stupňovalo, až mi to do očí vehnalo slzy.
Pít.
Chtěla jsem tolik pít a ukojit ten zničující mučící hlad.
Zoufale jsem sledovala dvě osoby, jež stáli kousek ode mne. Jedna seděla.
Byli to muži. Možná povědomí, zvláštně známí, ale především živí. Živí a plní krve. V tuto chvíli pro mne nebyli ničím jiným, než dvěma chodícími krevními oběhy.

* * *

Oba mě s přehnaně úzkostlivými pohledy sledovali, zatímco já jim pohled se vším tím hladem oplácela. „Pít,“ zachraplala jsem. „Pííít.“
Jsou snad hluší?! Slepí?! Do pekla! Mám žízeň! Hlad! Hlad!
„Jistě, Klér, hned. Chvíli vydrž,“ hlesl jeden z nich a okamžitě se začal prohrabovat batohem u svých nohou. Ten druhý světlovlasý mě jen ostražitě sledoval a v rukou nerozhodně třímal desert eagle, jehož hlaveň směřovala přímo na mou hlavu, asi kdyby mě napadli nějaké „hlouposti“ a já se zachovala jako zlá holčička.
Upřímně řečeno mi to bylo absolutně jedno. Dokonce i důvěrné seznámení stříbrné kulky s mou šedou kůrou mozkovou by mě nezabilo. Omráčilo jistě, ale zabilo? To ne. Od třicetileté války jsem si tím naprosto jistá.
Nechtějte vědět proč.
Upřeně jsem sledovala sebemenší pohyby černovlasého, jako by na tom závisel můj život.
Nečekala jsem dlouho.
Když vytáhl z útrob toho starého hadru sáček s transfůzí krve a stylové červené brčko, mé smysly se mohly zjančit. Nedočkavě jsem sebou trhla a odhalila dlouhé špičáky.
Oba sebou cukli. Asi jsem nevypadala dvakrát půvabně, ovšem to mě v danou chvíli trápilo ze všeho nejméně.

* * *

Nacpala jsem do sebe již třetí pytlík krve, a přesto jsem neměla dost. Studená krev, i když lidská, zdaleka tolik nezasytí, ale málokterý hladový si ztěžuje na to, jak moc okoralá je darovaná skýva chleba.
Úlevně jsem vydechla, přivřela oči. Malátný pocit a svírající se žaludek mě sice neopouštěly, ovšem i tak jsem se cítila neskonale lépe.
O tolik lépe, že jsem dokonce přišla na to, proč mi jsou ti dva tak důvěrně povědomí.
Leon a Xaver. Mí známí z Organizace. A postele. Oba. Tak přeci na mne nezapomněli, jak jsem si myslela.
Leo u mě trpělivě klečel a čekal, dokud i třetí balíček neopustí poslední kapička krve. „Lepší, Klér?“
„Že se ptáš,“ vydechla jsem. Trochu jsem lhala. „Dostaňte mě odsud,“ dodala jsem o něco zoufaleji, než jsem měla v úmyslu, ale čert to vem.
Leo se šťastně pousmál. „Tvé přání budiž rozkazem,“ pronesl radostně a pohledem šlehl po Xaverovi. „Hej, pojď mi raději místo toho míření pomoc. Nemám tušení, jak tohle rozdělat,“ dotkl se prstem jednoho z okovů. „Pilku ani nic podobnýho nás vzít nenapadlo,“ zamračil se.
Světlovlásek se značnou nedůvěrou a nechutí přeci jen deserta schoval zpět do pouzdra u pasu a též se zaměřil na řešení problému. „Jsem Ohnivec, možná by to šlo,“ na chvíli se zarazil a já už předem věděla, že se mi to nebude líbit. „Roztavit,“ dořekl to.
Tiše jsem zaúpěla. „Chlapci, mám vás ráda, ale své ruce mám raději,“ zamumlala jsem.
Živě jsem si totiž dokázala představit, co by žhavý kov, zvláště když je to slitina ze stříbra, nadělal s mou kůží a zápěstími obecně. Už takhle mi tam zůstanou jistě jizvy.
Rovnou by mě mohli cejchovat a vyšlo by to nastejno. Možná i dokonce hůř.
Leon k mé nesmírné úlevě ale zavrtěl odmítavě hlavou. „Něco jiného, génie,“ začal si poklepávat prsty o stehno. „A rychle, nevím, kolik máme času, než zjistí co se děje tady dole.“
Skousla jsem si spodní ret. Takže Solomon je stále někde v budově?
Do pekla. Tohle může ještě dopadnout šeredně špatně. Pro ty dva. Ti narozdíl ode mne svou smrt nepřežijí.
„Krucinál, co takhle najít klíč, vy uhádaní bastardi?!“ vložila jsem se po chvíli do jejich rozlícené debaty na téma: „Kdo je větší neschopný blbec, když nemůže na nic přijít.“ Já vím, vyznělo to dost příkře a hrubě, ale pochopte. Neměla jsem zrovna náladu na tyhle zbytečnosti.
Oba doslova vykulily oči, dokonale splňujíce přísloví: „Zírá jak vyoraná myš.“
Pak už vše šlo ráz naráz.

* * *

Mnula jsem si zápěstí jak o život a tvář mlčky křivila bolestí. V místě, kde se mi okovy odíraly, byť jen jemně, o zápěstí – jsem měla kůži rozežranou téměř do masa. Nepěkné. Takové… Kyselinoidní.
Ty dvě slečinky v černém nad tím jen krčily nosy a stěží zakrývaly ty výrazy nechutě a odporu.
Pekelně to bolelo, svědilo, štípalo a regenerace tkáně neúprosně spalovala i to minimum krve, co ještě nestačil můj vysílený hladový organismus strávit. Opět jsem začínala vidět rudě, ale raději jsem se jim o tom nezmiňovala.
Nač šířit paniku.

* * *

Leovu pomoc vstát jsem rázně odmítla, nejsem přeci mrzák, abych se sama nepostavila. Způsob jakým jsem mu svou nechuť naznačila, zrovna přátelský sice nebyl, ale jak se říká: Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.
Zatočila se mi hlava, před očima se roztančila modrá světýlka a nohy na chvíli odmítly spolupracovat.
Ach Bože, ty hanebnej parchante, tenhle pocit jsem dobrých pár desítek let nezažila s takovou intenzitou jako nyní. „Jsem v pořádku, Leone,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby, sotva mi pohled padl na jeho výmluvný výraz.
„Pojďme už,“ navrhl Xaver a hodil bradou významně ke dveřím.
Heh, lepší než ledvinou.
Morbidní humor se mi vrátil, vše se tedy obracelo k lepšímu a lepšímu.

* * *

Nechali mě jít uprostřed. Takže náš nástup vypadal: Leo, já, Xaver. Ne, že by mě těšilo mít toho nerváka za zády, samozřejmě. Vůbec nesnáším, když mi někdo pomyslně dýchá za krk.
Proto se snažím být všude poslední, zády ke zdi.
Xaver za zády mě tedy nevýslovně rozčiloval.
Nasucho jsem polkla, hrdlo mi opět stahovala křeč. Tělo již před pár minutami spotřebovalo to málo krve k utišení toho mučícího hladu, ovšem stále se dožadovalo další. Teplé. Čerstvé. Chlazená krevní jednotka stará několik dní byla v tomhle případě vážně mizerná náhražka.
Zadívala jsem se na Leův zátylek.
A mé tělo řeklo dříve:
Sakra, ano!, nežli mozek stačil zařvat: Kurva, NE!

* * *

Popadla jsem Lea za ramena a stiskla tak silně, až se mu s výkřikem podlomila kolena. Bez váhání a zcela reflexivně jsem se k němu přimkla a uvěznila jeho paže v železném objetí a omezila již tak chabé protesty na minimum.
Podobna animálnímu upírovi jsem se mu vzápětí zakousla do krku a začala lačně sát. A trhat.

* * *

Leon znovu vykřikl bolestí a zazmítal sebou.
Zbytečně.
Akorát jsem zesílila se pevněji a hlouběji zakousla zuby do tkáně. Železitá chuť krve v ústech mě poháněla sát dál, dokud si úplně neobnovím všechny ztracené síly.
Když jsem byla v nejlepším, zazněl výstřel.
Ztuhla jsem.
Prudká bolest vzadu na krku.
A tma.