Třešňový květ / nečekanné setkání

Druhý den se Tamiko vzbudila častně ráno. V domě všichni spali, jen ona vyšla ze dveří do nádherně provoněné krajiny, jež oplíval ještě bílý opar mlhy. Procházela vesnicí a mířila směrem k nedalekému lesu, kde si chtěla sednout na opuštěné kameny, které každičký den využívají lidé, jenž se snaží odpojit od reality, hlubokou meditací. Krev v ní proudila jako nikdy předtím a energie měla na rozdávání. Procházela lesní pěšinkou a poslouchala okolní zvuky, divoké krajiny. Postupně začalo slunko hřát. Její tělo se náhle uvolnilo od napětí a mohla dál jít, kam si přála. Nějdříve si myslela, že nejlepší nápad pro ní a ostatní by bylo, kdyby si zbalila věci a odešla zase o kousek dál, ale náhle si to rozmyslela. Chovají se k ní s úctou a pochopením, to by nemohla udělat.
Když už byla v cíli, uviděla na kamenech mistry, kteří meditují a vnímají jen svůj dech. Někdy by se chtěla dozvdět víc o meditacích, ale nyní ji dohání čas a musí se vrátit. Mohli by se o ní strachovat. Vrací se tedy stejnou cestou, leč jinak tajemnou, než byla když šla směrem k vodopádů.

Když se vracela uviděla všední práci, kterou tito lidé mají. Obdělávali opět rýžová pole. Jejich práce byla těžká, ale oni, jakoby jí dělali s přesností a nedbali na to, že je bolí záda. Když kolem nich protančil vítr, zastavili se a vnímali ho. Bylo zvláštní je pozorovat.
"Tamiko-san. Přeji příjemné ráno. Dnes opět teplé. Kde jsi předtím byla?" táže se jí mile Masao. Jeho hlas byl tvrdý, přesto však zranitelný city, které k ní choval. Usmíval se na ní a ona na něho také.
"Masao. Dnes je překrásný den a mě je ctí, že ho mohu prožívat právě ve tvé blízkosti a v této vesnici, plné tak dobrých lidí." odpověděla tak sladce, jak jen to bylo možné. V očích jí zajiskřilo a Masao byl jako u vytržení. "Jsem tedy moc poctěn tvou upřímnou odpovědí. Celá vesnice je ráda, že tě zde nechává. Ale nyní jsi přijala velikou odpovědnost. Musíš začít pracovat na svých bojových dovednostech. Klan 'létajících tygrů' tě potřebuje." náhle zvážněl a to se Tamiko líbilo. Muž jenž vedle ní stál ji připomínal opravdu dobře vychovaného samuraje. "Budu se snažit, jak jen to půjde." přijala jeho obavy. Vracela se s Masaem k mistru Dai.

"Mistře..." poklonila se. "je opravdou nezbytností, aby jste mě začal učit už teď. Cítím přicházející nebezpečí. Ot...císař může přivolat své strážce a mohli by kláct vysoké nároky na tuto vesnici. Zvláště se jistě budou snažit zlepšit vývoj o který vy nestojíte." snažila se uklidnit hlas, ale moc jí to nešlo. Nesměle se na mistra podívala a čekala na jeho odpověď. "Ano Tamiko-san. Je to velikou nezbytností a proto začneme s výcvikem již dnes." odpověděl ji mistr s vážnou tváří, asi že si také uvědomoval případné ohrožení vesnice, jedině klan 'létajících tygrů' mohl stráže od samotného císaře porazit. Tamiko si uvědomovala čím dál víc, co provedla. Nejen, že se postavila svému otci, ale kdyby se chtěla k němu vrátit, postavila by se proti celé vesnici, jenž v ní má takovou oporu. Mohla by zradit? Teď se nemůže vrátit...už nikdy nesmí! Od doby co je v této vesnici, ji stále svažuje úkol, který musí splnit, aby se nezahanbila. Musí se stát dobrou bojovnicí a pomoci této vesnici, před vlivem, samotného císaře a co je horšího...před vlivem jejího otce! Nechtěla dál přemýšlet nad tím, co vše v životě pokazila a šla se posílit, před tréninkem s mistrem Daiem.

"Boj s tyčí. Tamiko-san je velice účinný, nikoli tak moc, jako boj s mečem. Aby ses mohla naučit boj s mečem, musíš mít vynikající dovednosti. Budu tě učit, jak jen to bude možné. Každičká chvilka je pro tebe a pro naší vesnici moc důležitá. Vem si tyč a můžeme začít." "Ano, mistře." poklonila se teď svému soupeři a zároveń učiteli. Dai se pokusil na ní zaůtočit a jeho pokus se zdařil. Tamiko upadla na zem a svíjela se v křeších. Uhodil jí do paže. "Tamiko-san. Vstaň!" křikl na ní svým přísným hlasem. Tamiko však jen ležela a nemohla se hnout. "Vstaň, máš-li se stát dobrou bojovnicí, musíš překonat bolest!" Tamiko tedy vstala a snažila se opět bránit úder od mistra. Teď už se jí to povedlo. "Vidíš. Je důležité se soustředit. Jediné co máš vnímat je soupeř, nic ve svém okolí. Sachio. Hikaru. Pojďte sem. Budete mlátit do těchto bubnů, dokud neřeknu dost." "Ano, mistře." Tamika slyšela mnoho okolních zvuků. Nemohla se tedy soustředit. Pak na ní mistr zaútočil, ona skončila opět na zemi. Rychle vstala a postavila se do bojového postoje. Dai na ní ale nečekal, znovu zaútočil a ona zakřičela bolestí. "Vnímej jen soupeře." poučoval jí mistr a znovu na ní směřoval úder, Tamiko ho vykryla a snažila se o útok. Dai se rychle vzpamatoval a dřevěnou tyčí ji podkosil nohy. Tamiko opět ležela na zemi. "Teď už to bylo dobré. Pro dnešek toho máš dost, uvidíme se zítra ve stejnou dobu. Sachio, Hikaru už nemusíte mlátit do bubnů, až zítra." Dai mizel v dáli a Tamiko ho jen ze země pozorovala, neměla dost odvahy vstát a ani odpovědět. Jen tam ležela.

Sachio a Hikaru mezi sebou zápasili. Najednou si však Sachio všiml, že se k nim někdo blíží. Tamiko teď sedící na zemi nevnímala přijíždějící hrozbu. Statný samuraj se k ní blížil a Sachio s Hakarem běželi pro pomoc. Tamiko si samuraje všimla, ale pozdě. Než stačila vstát, sesedl z koně ruku držel na meči, jenž měl uvázaný kolem pasu. "Sakuro-san." poklonil se. "jsem velice rád, že jsem vás našel. Váš otec vás hledá a já budu velice rád, až mu řeknu, kde jste. Svůj úkol jsem tedy splnil, prosím nasedněte na koně." tvářil se vážně. "Já nejsem Sakura" zalhala Tamiko a v naději, že ji samuraj nechá být...na něho koukala pouze se strachem ve tváři. "Sakuro-san. Jste krásná a možná nejkrásnější v celé zemi, kromě toho se máte brzy vdávat, za nejlepšího samuraje Renza. Nemůžete zahodit svou povinnost." došla mu trpělivost. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě, ona zasyčela bolestí. "Neodejdu s vámi! Mému otci nesmíte říct, že jsem tady. Nechci se vdát za toho zlého samuraje. Nechci ho vidět, nenávidím ho!" plivla na něho a odtrhla se od jeho pevného sevření. Nečekala, že se ten samuraj sklamaně podívá, čekala, že jí setne hlavu, za její drzost, ale on jen nečinně stál a díval se na ní. Najednou se zdálo, jako by byl tento samuraj hodný...pak ale.
"Sakuro-san. Vašemu otci nic nepovím, ale to pouze pod podmínkou, že se vrátíte sama. " vytasil meč a ledové ostří jí přiložil ke krku. "budu vás sledovat Sakuro-san!" jeho pohled byl tak chladný a přísný. Věděla, že hrozba je ještě větší, než ze začátku zdálo.
A pak dodal ještě něco, co Tamiko dost překvapilo. "Renzo na vás čeká, stanete-li se jeho ženou, této vesnici a lidem v ní se nic nestane. Pokud však ne, zničím to tady." nasedl na koně a zmizel.
Přišel za ní Masao, za kterým přišel malý Sachio.
"Masao..." rozplakala se Tamiko. "jsme...jste v nebezpečí, celá vesnice." Masao jí objal a setřel jí horké slzy z tváře. "Nikdo ti neublíží, o to se postarám Tamiko. Brzy se přidáš k nám 'létajícím tygrům', zníčíme císařovy poddaný a ochráníme vesnici." "Bojím se Masao." Masao se podíval do jejích očí.
Pohladil jí po tváří a něžně ji políbil. Tamiko cítila tu vášeň, ale nenechala se jí strhnout a tak Masaoa od sebe odtrhla. On se jen překvapen z odmítnutí díval Tamiko do očí a na to řekl: "Omlouvám se. Bylo to ode mne..." nemohl to ani doříct. "Masao, teď máme na starosti jiné věci. Nesmíme se rozptylovat." usmála se na něho. A on pochopil, že byl sice teď odmítnut, ale že se do něho Tamiko zamilovala, stejně, jako on do ní. Masao jí k sobě znovu přitiskl a do ucha ji zašeptal..."Miluji tě Tamiko. Neopustím tě. Nikdy. Vždy se za tebe budu prát."