Cesta ke světlu

Ze tmy se najednou vynořila světla, která ji oslepila. Z nějakého důvodu se vždy ráda nechávala oslnit sluncem i světly. Chtěla prohlédnout skrz, aniž by se jí to kdy podařilo. Reflektory zmizely stejně rychle, jako se objevily a tma se přikradla zpět, objímala ji, plna lásky a porozumění, jakoby matka objímala dceru. Zase si uvědomila tíhu na srdci, která na ni opět dopadla při záři světel, bylo to břemeno její nekonečné bolesti, která ji ne a ne opustit. Toulala se dál po ztemnělém kraji a bylo jí lépe. Lépe, protože v noci jí její osamělost nepřipadala tak zřetelná, jako za denního světla. Lépe, protože už zase byla obklopena tmou.

Ani nepomýšlela na to, jít si lehnout, už kolik měsíců pořádně nezamhouřila oko. Své kdysi tak milované, útulné posteli se nyní vyhýbala. Věděla, že v ní by se bolest znásobila, drásala by její srdce, ale nikdy ho nevytrhla, neumlčela. Nechtěla se vracet na místo, o které se dělila s ním, odkud jeho přítomnost sálala, a proto si navykla trávit noci mikrospánkem. Nacházela ve svých nočních toulkách jakousi útěchu, úlevu, ale byla bohužel jen dočasná, mizela, nahrazována slunečními paprsky. Marně se pokoušela vyrovnávat se ztrátou, která byla o to bolestnější, když si uvědomila, oč všechno ji připravil ještě dříve než ji opustil. Fakt, že ji pomalu ale jistě bral, co měla, a ona to nevnímala, zaslepená pouhou skutečností, že má jeho, dával jejímu žalu jen ten poslední krutý podtón.

Nikdy předtím si neuvědomovala, že všem okolo neustále dávala, kdykoli někdo něco potřeboval, byla tady a s obrovskou radostí to dotyčnému nabídla, ať už to bylo hmotné či ne. Když od ní odešel on, zjistila, že je prázdná, nemá co dát, protože všichni jen brali a ona nazpět nežádala. Zmizela její radost a byla nahrazena lítostí, najednou ji mrzelo, že se nechávala ochuzovat, všichni si zvykli jen brát, a když zůstala prázdná, nebylo už z čeho, tak se odvrátili. Teď v sobě cítila potřebu dostávat, být hýčkaná, milovaná, potřebovala péči, kterou sama tak hojně rozdávala, avšak nenalézala ji.

Dívala se kolem sebe a viděla, jak ji lidé míjejí, aniž by se zajímali o její bolest, jak přehlížejí smutek v jejích očích, měla pocit, že všechna láska zmizela.

Kam?

Proč?

Kdy?

Hledala ji na zemi i ve vzduchu, nezůstalo po ní však ani stopy. Měla snad před tím růžové brýle? Kam zmizela pozornost a péče, nemohla přeci být její jediný zdroj. Je takový život? Když se člověk vydá, tak radost skončila? Nemáš, co dát, nemáš co dostat?

Joel následoval svou chráněnkyni temnotou, podpíral ji a dodával ji sílu z Božského zdroje. Věděl však, že ji přijímá jen na slabé úrovni, uzavřela se do sebe a trpěla. Stále znova a znova se ve vzpomínkách vracela a prožívala všechny ty silné emoce, doufajíc, že časem zeslábnou, ale spíše ji jen mučily. Ačkoli věděl, že toto nastane, těžce si zvykal na tu změnu, vždy si byli bližší než je obvyklé, protože byl strážným andělem jedné z více senzitivních lidí. Nebylo zvykem, že by se odstřihla, neposlouchala, nevnímala, ale věděl, že její duše byla hluboce zraněná a uzavřela se nejen jemu, ale ve zkratce všemu. Přesto pokračoval ve své snaze, hladil ji, dával jí lásku, navykl si zakrývat ji svou korálově modrou aurou a chránit ji před nachladnutím ve více vrstvách, než dříve. Také se pokoušel stále okatěji upoutat její pozornost, ale bylo to marné, nic nevnímala.

Už měl pocit, že se ze své nevšímavosti probouzí, když pohlédla do světel za kterými viděl stát Michaela s zářícím ohnivým mečem, ale jak věděl, ještě nenastal čas. Světla ji minula a Michael se k němu přidal a postavil se po jejím pravém boku, přistupoval k ní častěji než dříve, jeho znamení k ní přicházela s větším úspěchem než Joelova, vnímala je intenzivněji alespoň na fyzické úrovni. Michael ji objal svým rudým pláštěm se zelenou podšívkou, jeho ohnivá podstata pro ni znamenala více tepla než Joelova vodní. Společně ji pak při jejich procházkách nad ránem lépe ochránili před prochladnutím, neboť Joel svým objetím zmírňoval tepelné ztráty. Bylo pro ně těžké vědět, že nemohou dělat více. Poslední dobou se kolem Liny často shromažďovaly až desítky andělů, duchovních průvodců a svatých, kteří ji zahrnovali láskou, dávali znamení, a snažili se jí pomoci, avšak stále se držela své bolesti velmi silně, a tak jejich intenzivní snahu nevnímala.

Stejně nebo možná i více úspěšně jako Michaelovi, se dařilo s Kathalinou spojit i její patronce svaté Kateřině, která po jejím levém boku zůstávala často celý den. Svatá Kateřina se dokázala Lině přiblížit v její bolesti a ulevit jí, neboť během svého pozemského života zažila velké utrpení. V průběhu dne konejšila duši Liny a pomáhala jí od bolesti. Joel to rád pozoroval, byl šťastnější, když Kathalině bylo lépe. Těsně před svítáním k Joelovi přistoupila Mibi, utěšitelka, spolu s Rafaelem, aby se k němu připojili a pomohli mu dovést Linu k nejlepšímu možnému rozhodnutí.

Na obzoru se pozvolně objevovala záře, která zbarvovala horizont od temné modři k azurové až bílé. O chvíli později se vyhoupla i růžová následovaná oranžovou a Kathelin si povzdychla. Začíná další den. S příchodem denního světla nasazovala masku, aby skryla své trápení, čímž jej ale prohlubovala. Zamrkala a čekala, až se vyhoupne Slunce a ona bude moci nechat spálit bolest, zračící se v jejich očích, paprsky plnými energie a života.

Joel tento její rituál pozoroval velmi nerad. Její tělo zdánlivě pookřálo. Do svěšených ramen, jakoby se vlil život. Ochablé údy nabraly sil. Vztyčila hlavu a po tváři se jí rozlil pečlivě neutrální výraz. On ale viděl, jak to vysiluje její duši, tehdy cítil tíhu bolesti nejsilněji a její srdce jakoby se opět rozpadlo na milion kousků. Michael jí každý den dodával sílu, aby to zvládla a podporoval ji. Ostatně bylo to to jediné, co mohli všichni andělé v danou chvíli dělat.

Kathelina najednou uslyšela v příkopu podivné zvuky. Křoví podivně šustělo a měla pocit, že se na ni každou chvílí může vrhnout nějaký zdivočelý pes. Po chvíli jí to znělo jako vrčení, škrábání nebo bušení, a tak se pomaličku začala přibližovat a hledat zdroj zvuků. Nechtělo se jí sejít mezi všechno to křoví a smetí tam dole, proto chodila tam a zpět, natahovala krk a snažila se rozeznat něco, co v příkopu nemá co dělat. Bylo to však těžké, zahlédla nějaké zmuchlané letáky, odhozené plechovky a kelímky, měla dojem, že vidí i roztrženou pneumatiku. Po chvíli zvuky ustaly a Lina uznala, že se jí možná jen něco zdálo, přeci jen se dlouho pořádně nevyspala a její smysly mozek mohou být vyčerpané.

Joel se ji snažil dotáhnout dolů a Rafael ji pošťuchoval, aby pořádně prozkoumala příkop z blízky a Michael v ní vzbuzoval odvahu. Kotě pohozené v krabici od bot bylo vyděšené a po celé noci smyslové deprivace upadalo do šoku, a tak ho Michael pobídl: „Ještě zamňoukej, vím, že už ti docházejí síly, ale pomoc je nadosah, snaž se.“ Ale to maličké už nemělo dost sil, schoulilo se do klubíčka a vyděšeně se třáslo.

Kathelin usoudila, že zdroj zvuků buď prchl nebo neexistoval a pokračovala dál ve své cestě. Pořád ale byla nejistá, něco ji táhlo aby to ještě jednou prošla. Joel s Rafaelem ji drželi za ramena a snažili se ji táhnout zpět ke kotěti, které povzbuzovala Mibi, šeptali ji střídavě: „Lino, vrať se tam,“ a „Neprozkoumala si to důkladně.“ Michael jí stál v cestě a pokoušel se ji zastavit.

Pak ale poznali, že snaha je marná, nevnímá je, a tak ji následovali dál. Rafael i Mibi byli zklamaní, připravovali pro ni tuto možnost dlouho, ale bylo to její rozhodnutí, které museli respektovat. Joel ji poskytl velkou vlnu lásky, věděl, že je to tak, jak má a Lině se naskytnou další možnosti, které pro ni připraví. Michael zůstal s kotětem.