Za oponou

"Opravdu tě nemám hodit až před divadlo?"
"Ne, Michaeli, fakt ne." Ještě se na mě sápe, tak mu podrážděně vlepím krátkou sesterskou pusu na tvář a vystoupím z tepla pohodlného Renaulta do sychravého listopadového odpoledne. Přehodím si dlouhou šálu i přes zrzavé vlasy a smířlivě na Michaela zatřepu prstíky.
"Nikdy nepochopím, proč nechceš, abych tě doprovodil," stěžuje si s ukřivděným pohledem.
"Protože si pak připadám jako bych šla poprvé do školy," povzdechnu, unavená neustálým vysvětlováním.
"No jo. Tak se měj."
Zůstanu stát na parkovišti dokud Michaelovo stříbrné autíčko nezmizí za rohem a pak se pomalu vydám k divadlu. Zrovna nacvičujeme Shakespearův Macbeth a navzdory vážnosti této hry je při zkouškách pořád něco k smíchu. Já samozřejmě nehraju, na to nemám buňky, nedokázala bych se vcítit do postavy, nedokázala bych se před lidmi předvádět a dělat, že jsem jiná než doopravdy jsem. Muriel, naše kulisářka, říká, že si šlapu po štěstí ale myslím, že ani ona si mě nedokáže představit na jevišti.
Ztěžka se opřu o těžké dveře a vejdu do spoře osvětleného sálu. Na jevišti právě balancuje Ricco s mečem (?) a ostatní se smějí. Dolehne na mě obrovská vlna úlevy a štěstí, že jsem tady. Své divadýlko miluju, ačkoli herci nejsou žádní profíci ale jen amatéři, zato je s nimi určitě větší potěšení pracovat než s někým otrkaným.
"Felicity!!! Kdes byla?!"
Rázem se ke mě všichni obrátí. Muriel stojí uprostřed hloučku jako bohyně pomsty, s rukama v bok.
Zahledím se ni.
"Jdeš pozdě," zasyčí.
"Vím," pokrčím rameny, "menší neshody s Michaelem."
Michael je můj přítel a už dva roky spolu žijeme. Zvláštní vztah, tak nějak ... bez emocí.
"Na chlapy teď není čas," uzavře debatu, "mazej do kulisárny, píchneš mi s tou nedodělanou věží," přikáže svým typickým panovačným tónem. Zamyšleně kráčím za ní do kulisárny. Muriel. Tahle ženská je plná nepochopitelných paradoxů. Prolévá hektolitry slz při Pearl Harbor, přitom ke svým četným partnerům se chová s ničivou bestiálností. První dny po rozchodu nešťastně lká nad svým osudem a nazítří flirtuje s popelářem u domu, nakrucuje se a přede jako kotě, ovšem jakmile ji milý zlatý omrzí, z kotěte se přerodí na prskající kočku a seká kolem sebe křiklavě namalovanými drápy.
"Tak," prudkým gestem rozsvítí zářivky, "víš co je nového?" Rozepínala jsem si kabát, teď však v půli pohybu znehybním. Nejnovější klepy mě vždycky zajímaly!
"No, podle toho jak se ti rozzářily oči ..." pousměju se.
"Nech toho," řekne naoko přísně, "dneska odpoledne k nám nastupuje novej fešák!" Tváře jí jen hoří, v očích nadšený lesk.
"Neříkalas náááhodou, že na chlapy teď není čas?" zpražím ji se smíchem, "a mimochodem, tys už ho viděla, že se o něm zmiňuješ jako o fešákovi?" zašklebím se a ležérně se vysvobodím z kabátu.
"Ať je jaký chce, je to chlap, ne?"
"Muriel proboha. Co by na to řekl Christian?"
"Stejně se hádáme."
"Tak proč se s ním sakra nerozejdeš?" nechápu.
"Už kvůli dětem," vysvětluje Muriel horlivě.
"Isu a Nathana máš přece s Henrym," připomenu jí udiveně.
"Vidíš, máš pravdu. Málem bych zapoměla," culí se broskvově zbarvenými rtíky a provinile si natáčí na prst blonďatou kadeř.
Pustíme se do práce. Kulisy ještě nejsou zdaleka hotové a představení má mít premiéru už před Vánoci. Kdybych aspoň čas od času nepřišla Muriel trochu vypomoci, nebyly by ještě ani namíchány barvy na věž. Jak se dá předpokládat, milá kulisářka radši baví pány v divadelním bufetu.
"Abych nezapoměla, byl tu za mnou Pierre," chichotá se.
"Ach, jaké překvapení ..."
Praští mě čistou paletou. "Byl naštvaný, že nebude mít roli Macbetha," vyloží.
"Ne?" vykulím se, "A kdo teda? Myslela jse, že když to teď Pierre táhne s Beatricí, budou mít i role pana a paní Macbethových!" To už je vážně překvapení. Náš playboy Pierre, který vždy slíznul nejlepší role, si teď neškrtne?
"Ale Felicity. Hlavní roli dostane samozřejmě ten nový," prohlásí s nábožnou úctou v hlase. Vím, na co myslí, hlavou se jí honí představy o krásném neznámém herci, který shodou okolností zabrousí i sem do kulisárny, bude zcela okouzlen Murielinou krásou a dovleče ji až na jeviště ... i když v Murieliných představách spíš na letiště, Murielinu chloubu její ložnice. Bezdečně mi uklouzne úsměv, za což schytám šedou šmouhu přes celý obličej a bílou tečku doprostřed nosu. Muriel se prohýbá smíchy.
"Kdyby ses viděla, haha, jak kambodžský domorodec, hahaaa ... "
Chystám se jí to vrátit, ale uhne, potvora. Ještě chvíli se bezmocně chechtáme ale pak se radši jdu pokusit smýt barvy z obličeje, to by tak scházelo, aby mi ještě k těm zrzavým vlasům vyrašily nějaké vyrážky ...
V zrcadle však nejsem sama. Za mnou stojí muž, který k našemu divadlu nepatří, a mě naskočí husí kůže nejen úlekem ...