Author's challenge II. - Ta z metra 9.díl

Netrpělivě Honza vyhlížel primáře. Hodiny ukazovaly čas čtvrt na devět. Okolo chodili sestřičky a pacienti. Chodbou se pomalu blížila jistá osoba, ano sestra Jarmila. Takové ztřeštěné trdlo. Mnoho zaměstnanců žaslo, jak někdo jako ona vůbec mohl udělat školu. O to více vůbec se sem dostat. Přiblížila se Honzovi, vykulila na něho ty svá kukadla schovaná za brýlemi: „Honzí, víš, že primi, dnes nepřijde“. Jako by do něj v tu chvíli uhodil blesk. Takže domluva…jaký bude další plán.
Esence, tajemná směs. Kolik lidí by ji zatoužilo získat. Kdo je nesmělý často přemýšlí o věc, které by jiné už jen z principu nenapadli. Jeho mysl jela na plné obrátky. Kladl ji stále jednu otázku: „Otec řekl: ‘je v dolní laboratoři….’, tam ale nedělal sám, byl tam s ním ještě někdo. Nepamatuji si jeho jméno, znám jen útržkovitě tvář. K čemu slouží, podle jeho slov: ‚Tohle, tohle ti umožní vládnout nad všemi, mít absolutní moc!,‘ všemi…. vyzkoušel ji někdy? ‚….podmaňuje lidskou mysl….,‘ mohla by podmaňovat i jinak mysl, třeba k získání srdce ženy? ‚Esenci je však potřeba pít pravidelně,‘ jak dlouho, ale vydrží, a kde j uložena receptura?“
Mezitím, co byl příliš zaobírán vlastníma otázkama, si nevšiml přísného pohledu vrchní sestry, jenž naznačoval, pokud nebude do nejbližších pěti minutách na svém místě, možná se postará o…Ano, to by se Honzovi hodilo, nemusel by a snadno by se tak mohl dostat do dolní laboratoře. Plesknul se rukou do čela, že jej to nenapadlo. Vybavil si znovu svého otce a jeho slova: „Klíč není potřeba“. K čemu vlastně klíč, nebyla by hloupost ze strany jeho otce, nechávat laboratoř přístupnou nebo skřínku s baňkou každému. Co když je ten klíč symbol nebo vodítko, ale k čemu?
Chvíli sledoval vrchní sestru, pak se tedy pod jejím neustále přísným pohledem vydal na své pracoviště. Neustále se nořil do svých úvah, takže nesledoval dění kolem. Nevšiml si zmizení Jarmily ze scény ani příchodu vrchní sestry. Také si nevšiml, muže, který pozorně sledoval, každý jeho krok. Muže oblečeného do dlouhého šedého pláště a s brýlemi na nosem, který byl načernalý. Chodil s ním jako jeho stín. Honza došel ke své skřínce, kde se začal oblékat do bílého pláště, i když bylo pomalu devět, teprve si na sebe bral svůj pracovní úbor.
Sledovatel jakoby se propadl do země, nikde nebyl. Nikdo by nečekal, že se to stane, ale stalo se. Do nemocničních dveří vkročila osoba nejméně očekávaná – Paroubek. Nesl se majestátně jako páv, jeho břich šel před ním.
Pomalu došel ke stolu, kde seděla sestra na příjmu, která měla ten den službu. Naklonila se k ní, něco ji zašeptal do ucha a pokradmu podával bílou obálku. Sestra mu na souhlas pokynula hlavou, zastrčila obálku do šanonu. Paroubek se tajemně pousmál , kývl na své strážce, kteří s ním přišli. Celá skupina se vydala na odchod z nemocnice.
Honza celou scénu viděl. Někde v něm se ozvala jeho zvědavost, musí zjistit, co je v té obálce. Pořád byla v tom šanonu, stačilo by jen odvést pozornost a hmátnout po vytouženém cíli. Všiml si nově přicházejícího pacienta, který vypadal jako jeden z těch s nimiž jsou rozhovory na dlouhé zimní večery. Sestra se při rozhovoru s pacienty musela otáčet bokem k lejstrům a jiným papírům, což dávalo pro rychlého člověka výbornou příležitost. Pomalu vyrazil přes chodbu, tak aby šel okolo jejího stolu. Přitom se tvářil, že je velice zaměstnávám nějakou otázkou ohledně své práce. Zamyšleních lidí, si nikdo pomalu nevšímá, na druhou stranu každý ví, že ten kdo je hluboce zamyšlen si nevšimne ničeho okolo něj, to mu dává výhodu dělat kdyby něco zmateného a nic nechápajícího, který si až někdo začal upozorňovat všiml a zmateně se ptá všech kolem, co že se to děje. S pevně nasazeným výrazem se jen pár kroky přibližoval, ano už je tu. Stačí ujít jeden krok blíž ke stolu, natáhnout se…Když už se natahoval, otočila se Sestra k němu: „Co si přejete?“ Zkoprnělý Honza zamumlal: „Nějaká paní, co dělala s mým tátou, my tu u vás měla něco nechat…“
„Jak se jmenovala,“ chtěla hned vědět. Pokoušel se honem vybavit nějaké jméno: „Lýdie Jaroslavická.“ Sestra se začala přehrabávat v papírech po chvíli: „Dnes tu nikdo takový nebyl a nic nezanechal.“ Honza se zatvářil, jako, že to se dalo čekat: „Děkuji vám.“ Odkráčel od stolu, celý rozzlobený, že mu jeho pokus nevyšel. Musí zjistit, co je v té obálce.