Souhra elementů : Kapitola 1. - Trnitá krása

Studený poryv větru pochmurně pokyvoval holými větvemi stromů a strhával z nich poslední uchycené listí,které se bezvládně snášelo k zemi poseté stovkami podobných,stejně zetlele žlutých pozůstatků dříve živoucích květů. S depresivně sklopenou hlavou jsem si pozorně prohlížela každý kousek zaplněného šedého chodníku a nepřítomně sledovala pohledem právě se nadnášející lístek,kterého prudký závan vzduchu vynesl až na pozadí šedého nebe. Neslyšně jsem si povzdechla a tichými kroky zamířila k jedné z mnoha osamocených laviček,jenž ještě více utvrzovaly podzimní atmosféru plnou přízračných myšlenek a okolních tajů.
Účinky promrzlého dřeva mi po dosednutí dokázaly proniknout i přes odolný kabát,uzpůsobený pro chladná roční období s nepříjemnými změnami teplot,a rozechvět ostrými vibracemi každou kost v mém těle. I přesto jsem zůstala v přísném příslibu mlčení sedět na místě,z něhož se skýtal obdivuhodný pohled na scenérii vysokých topolů,táhnoucích se v úhledných řadách až ke vzdáleným budovám v rozmazané dáli. Aniž bych tušila,jaký cit mne donutil k takovému činu,z pevně zavřených víček mi i přes veškerou snahu stekla v tenké strouze slaná slza a její stopu následně osvědčil i chladivý vánek v soucitném pohlazení.
Vzpomněla jsem si na den,kdy jsem ho poprvé spatřila,a zároveň proklínala onu osudnou náhodu,která mi neustále připomíná,jak velká chyba to vlastně byla a kolik utrpení si již vyžádala. Nikdy nepochopím,proč k tomu došlo,a snad po tom ani netoužím. Sama nevěřím všem těm myšlenkám,které mi od té doby putují hlavou,a přináší sebou různé verze a možnosti s pravděpodobným vyřešením celého fatálního problému. Mnohokrát jsem se pokoušela zapomenout,bezhlavě spadnout do jámy nicoty a harmonie,ale vždy se to v nečekaném zvratu událostí obrátilo špatným směrem a s dvojnásobně bolestivějšími následky.
Bez většího vědomí se z jedné mrtvé slzy staly dvě a jejich počet se začínal s ubíhajícím časem výrazně zvyšovat. Připadala jsem si jako malé uplakané dítě,když jsem na své tváři ucítila zvídavé pohledy náhodných kolemjdoucích a zaslechla kroky šourající se ve spadaném listoví blízko mě. Nedokázala jsem však déle potlačovat své emoce,jenž se shromažďovaly v nebezpečně se kupící hromádce,která už nenalézala místa na další ukládání nových pocitů a musela jednoho dne vybuchnout jako pulzující vulkán. Téměř hmatatelně jsem okolo sebe pocítila žhavé magma,které mne obestoupilo v pekelném náručí,a na odhalené kůži mi naskočila husí kůže. Překvapeně jsem se zachvěla a donutila se otevřít oči,z nichž po několika zamrkání zmizely poslední kapky slz a odstranily tak mlhavý závoj,který mi zprvu bránil jakéhokoliv pohledu. S rozpaky jsem se rozhlédla po alejové cestě na obou stranách,ale zela pouhou opuštěnou prázdnotou,stejně jako má duše. Se zoufalým zamručením jsem zaklonila hlavu dozadu a pohodlně ji položila na měkkou kapuci,kolem které se rozprostřely mé tmavě hnědé kudrnaté vlasy v roztodivných zákrutech a poskytovaly tak vcelku spolehlivé opěradlo.
Zamyšleně jsem se zahleděla do ocelových mraků,jenž se téměř viditelně prohýbaly pod blízkým přívalem dešťových kapek,a snažila se v nich najít nějakou bezmeznou útěchu pro chvilkové blaho mého zatíženého srdce. Místo toho se mi v oněch bledě šedých odstínech zobrazilo to nejhorší,o čem má mysl neustále smýšlela a sváděla kruté boje v předem stanovené prohře.
S rozbušeným srdcem se mi na nebi vyobrazil až nebezpečně známý obličej,od kterého jsem se i přes veškeré vnitřní snahy nemohla odpoutat. Postupně se začínaly objevovat typické charakteristické rysy pro tuto osobu a připomínaly mi tak,jak intenzivní je vlastně citové pouto,které k ní chovám.
Do lesklých zorniček mne uhodila ostře bílá barva kšiltovky,ozdobená po pravé straně barevnými puntíky,která byla pohodlně usazená na tmavě hnědých vlasech v krátce střiženém a lehce roztřepeném stylu. Jemná bledá pokožka na dokonale vykreslené tváři nabývala čím dál výraznějšího dojmu,až se zdálo,jakoby sama postava měla jednoduše z nebes vystoupit.
Zatajila jsem dech v nervózním očekávání. Věděla jsem,že ta nejdůležitější část lidské krásy a poznání nemůže být vynechána,obzvláště v takové míře,ale přesto jsem se úpěnlivě modlila,aby tam nebyla. I navzdory všem mým prosbám se nezaujatě počaly tvořit vyhloubené,hluboko posazené černé důlky,do nichž se v napínavých vteřinách usazovaly přesně zaoblené oči v neobvyklé hnědé barvě,která spíše připomínala až samotnou černou.
Ve chvíli,kdy na mě padl jeho neuvěřitelně temný pohled,se mi veškerá krev v těle nahrnula do tváří a dech se mi nepatrně zúžil. Takové obdobné reakce mi byly dobře známou věcí. Doprovázely mne při každém školním dni,ve kterých jsem se mnohokrát přistihla,jak po něm nepřestávám ve vzpomínkách pátrat a doufat,abych jej mohla ještě alespoň jednou koutkem oka zahlédnout a uchovat si tu krásnou tvář navždy ve svém nitru,bezpečně uzamčenou na několik set západů a střeženou jako nevyčíslitelně drahé královské poklady.
Bezmocně jsem vydechla poslední zbytky vzduchu z plic a zaslechla přitom zvuk,který ani jakoby nepatřil do mého hrdla. Bez zjevného důvodu mne to dokázalo mrazivě polekat.
Zřejmě jsem si až doposud neodvažovala připustit hranici náchylnosti k tomuto neznámému chlapci,kterého jsem i mimo jiné nazývala Alexandrem - jménem,které se mi uchytilo v paměti a dostalo podobu čehosi tajemného a kouzelného zároveň. Té skutečnosti plné šíleného poblouznění sympaticky nahrával fakt,že ho nejen vůbec neznám,i když při mé smůle chodí do stejné vzdělávací budovy jako já,ale on samotný mne bez viditelného zájmu přehlíží s nadmírou ignorance a zdá se,že jsem v jeho mysli dostala podobu neviditelného vzduchu,jehož si nikdo nemůže nikdy všimnout. Správně bych jej měla nenávidět,nestoudně mu posílat vražedné pohledy,nevnímat ho stejně jako v jeho kůži nevnímá on moji osobu,avšak přes každodenní úsilí nakonec vždy podlehnu jeho přitažlivému osobitému kouzlu,které se kolem něj rozprostírá jako v silném oblaku temné aury.
Rozčíleně jsem zatřepala hlavou,abych ty nezastavitelné přívaly myšlenek jednou provždy odehnala někam hodně daleko. Při mém opatrném nakouknutí na oblohu jsem s vyčerpaným oddychem zjistila,že můj přízrak z nočních můr splynul s bouřkovou šedí a rozplynul se do neznáma. O to více mne namíchlo,když jsem pocítila s bláhovou úlevou i náznak kousavé lítosti smíšené se zarmouceným zklamáním. Nevěřícně jsem otevřela dokořán oči a zprudka vstala na roztřesené nohy. Bylo mi jasné,že už tu nevydržím ani o chvíli déle,jinak bych se tu na místě asi samým vztekem rozkřičela a zbytečně na sebe upoutala pozornost okolí,což jsem ve svém momentálním emocionálním rozpoložení rozhodně nechtěla riskovat.
Započatý hněv,který mi proměnil krev v bublající lávu,naštěstí dokázal včas zchladit právě spuštěný déšť,padající ve strmých proudech k listím zapadané zemi,a svoji silou rozrážel hlínu při okrajích chodníku. Mírně jsem pozvedla koutky úst ve smutném úsměvu a pomalými krůčky se vydala po dolní cestě směrem k nedalekému domovu,zatímco mi neutuchající příval z mračen smáčel bolestí zkřivený obličej a přilepoval mi krátké vlasy ke tvářím.
Ovšem to nejzoufalejší na celé té věci je,že tak naivní a citlivé dívky jako jsem já se musí zamilovat zrovna do toho,kdo je jim nejvíce nedosažitelným a tak nepřijatelně odlišným,než jsou ony samy.