Souhra elementů : Kapitola 3. - Letmé setkání

Nezaujatým pohledem jsem sledovala nesrozumitelně se pohybující ústa profesora z biologie, který se snažil mladé lidi této třídy obeznámit s principem a fungováním rostlinné buňky, a ačkoliv na svém hlase a důrazu slov zvýšil pokaždé, když se některý z přítomných studentů již neudržel a musel něco naléhavého svému spolusedícímu sdělit či přímo se zasmát nějakému podařenému vtipu, na jeho autoritě mu to příliš nepřidalo. Podrážděně jsem zamrkala, jakmile mi doposud pevně opřený loket o desku lavice začínal samou únavou sjíždět do vodorovné polohy a málem tak způsobil nepříjemný náraz mé hlavy o tvrdé dřevo. Hbitě jsem se narovnala a pro jistotu se pevně zapřela do opěradla židle, kdyby se taková situace mohla v příštích minutách zase objevit, avšak při mém opětovně jedovatém pohledu směrem ke stále snažícímu se profesorovi, mi v jediném okamžiku přestalo bít srdce a vyděšené plíce odmítaly jakýkoli další přísun kyslíku.
Ta neočekávaná chvíle působila jako to největší zlo, které mohlo moji zpustošenou duši potkat, a nedlouho poté se i povážlivě proměnilo do své obávané stvůry. Ocitla jsem se v roli nedobrovolného diváka, kterého ostatní nutí se dívat na něco, co on sám považuje za nesprávné, a přitom pouze využívají jeho osobních slabin a bolestných útrap.
Pokaždé tak pozorné, kázní a morálkou naplněné modré oči profesora, se rázem jedinou smrtelnou vteřinou změnily na temně hnědé zorničky, které na mě ihned po nevysvětlitelné příhodě zabodly svůj odzbrojující pohled. Také vlasová pokrývka se přísnému učiteli znenadání proměnila za obvykle rozčepýřenou kštici blonďatých pramenů na nepřirozeně uhlazené hnědé vlasy, které svojí tmavostí spíše působily až černě, a byly dokonale zastřižené podél hladkých tváří, z nichž zmizeli mužovi jinak hluboké vrásky. Po zádech jsem cítila ledové stružky potu a všechny svaly v těle mi obalila tepelná vlna paniky, když jsem úzkostným zrakem pozorovala blížící se štíhlou postavu, která dříve byla známým kantorem, avšak nyní se proměnila v bezcitnou a krutou osobu, tak dlouhou dobu ničící mé sevřené srdce. Bezmyšlenkovitě jsem se s lehkým vrzáním posunovala židlí dozadu, abych svému imaginárnímu přízraku byla co nejdále, a ani jsem si neuvědomovala, že začínám tímto nezvyklým chováním vzbuzovat u spolužáků nevyžádanou pozornost. I když jsem nebrala ohled na skutečnost a pouze se soustředila na vlastní fantaskní výmysly, jež se mi živě utvářely před doširoka otevřenýma očima, velice dobře jsem věděla, že člověk neustále blíže ke mně je právě onen obávaný chlapec, jehož přitažlivost mi ubírala na síle každým dnem. Ačkoli jsem si jistou částí své osobnosti byla poměrně jista vážností a zároveň i ponížením této chvíle, kdy v reálném světě na mne učitel něco podivného mluvil a byl ochoten díky své ukázněné povaze znovu vrátit můj zájem k probírané látce, nemohla jsem se zbavit té neodbytné a nebezpečně výbušné myšlenky, jež mi varovně probleskovala hlavou. Ať už by z toho mělo vzejít cokoliv, dobrého či špatného, musela jsem se co nejrychleji dostat z jeho blízkosti.
,,Podruhé to už opakovat nebudu. Tak jste, slečno, schopna mi říct správnou odpověď na moji otázku?“ Hlasité bouchnutí dlaní o desku lavice, které mi proniklo až do morků kostí, mnou znatelně otřáslo a následky duté rány téměř okamžitě utišily i poslední tiché šepotání v zadních řadách třídy. V nastalém tichu bylo slyšet pouze pulzování mé vlastní krve ve spáncích a neméně poplašené tlučení zmírajícího srdce. Po několika vteřinách soustředěného dýchání jsem se odvážila pomalu zvednout hlavu a stačila jen z otupujícího strachu bezmocně polknout, když jsem byla nucena se ponořit do hlubokých temných vod chlapcových očí přímo nade mnou. Mladé a silné paže se povážlivě zakymácely na nevyrovnané desce, jakmile se ke mne okouzlující tvář nepřítele sklonila ještě níž. ,,Nemáte snad k vašemu neurvalému přístupu co říct?“ Matně jsem zaslechla odvážlivé zachichotání některých žáků sedících okolo mě, jak se naprosto nedůstojně baví na moji počest, ovšem to nedokázalo zabránit tomu, abych nezaznamenala omamnou vůni kolínské, která mi v ochromujícím nárazu vnikla do každé čichové buňky a zastřela všechny dosavadní smysly.
Množství potu na studené kůži se rychle zvyšovalo, dech se úzkostí zúžil na absolutní minimum a jeho polapení již bylo skoro nemožné, a proto se mi naskytla jen jediná zoufalá reakce, kterou jsem musela učinit i za cenu nejvyšší, pokud jsem se chtěla vymanit z vlivu toho nemilosrdného hocha. Prudce jsem sevřela oči jako důkaz vlastního ponížení, nemotorně jsem vstala ze židle, která se samou rychlostí málem překotila na podlahu, a ruce v obranném gestu bolestně zaměnila v rudé pěsti. ,,Promiňte, ale to já udělat nemůžu. Asi se mi udělalo špatně, omluvte mě, prosím.“
Navzdory zvyšujícímu se povyku ve třídě a hlasitým skupinkám spolužáků, od nichž jsem na sobě i přes hustou temnotu uvnitř hlavy vycítila spousty zvědavých pohledů, jsem se překotně rozutekla směrem ke dveřím, a přestože jsem za zády slabě slyšela, jak někdo volá mé jméno ve zmateném podtónu, nedokázalo mě zastavit ani několik batohů a tašek, o něž jsem cestou k vysvobození omylem zakopla. Ve stejné chvíli, kdy jsem hbitě popadla za kliku a otevřela bíle natřené dveře dokořán vstříc temnotou zahalené a opuštěné chodbě, rozeznělo se celou školou uši drásající zvonění, oznamující konec další vyučovací hodiny, kterých nás tento den čeká ještě nekonečně mnoho.
Vzniklý průvan z otevřené okenice ze třídy a dveří na prázdnou chodbu mi nadzdvihával bujně zakroucené lokny a s každým dalším krokem jsem pociťovala místo studu rostoucí hněv a nenahraditelný vztek. Jen těžko jsem dokázala postřehnout, jak kolem mě prochází rostoucí dav ostatních žáků této školy a s opovržlivými pohledy si měří můj nevšední vzhled, na něhož jsem byla právem pyšná a hrdě si té malé odlišnosti od jiných mladistvých vážila. Sama pro sebe jsem se musela i přes původní clonu zloby a nenávisti pousmát, když jsem se zaručenou jistotou pocítila, jak se mi do náušnic ve tvaru rudých pavouků zamotal spodní pramínek vlasů, další mi nedopatřením vyklouznul ze spony ve stylu bohatě kvetoucí černé růže, zdobící tmavě hnědé kudrliny na samém vrcholku hlavy, a oba dva neposlušné prameny jsem si poté povážlivě zastrčila zpátky na své místo, rukou v krátkých černých rukavičkách po zápěstí. Těsně předtím, než jsem stačila zabočit za roh chodby a ukrýt se na jediné klidné a osamocené místo v budově, kde je po většinu času mírumilovná atmosféra a neomezený prostor na přemýšlení, zadržel mě u poslední řady skříněk zvláštní pocit. Jako kdyby mne někdo zezadu propaloval pohledem tak silným, až mě z něj přepadla nárazná slabost v kolenou a úporné namožení lýtek a stehen, které bych spíše měla mít, až by přišla na řadu hodina tělocviku. S velkým přemáháním jsem udělala jeden malý krok ve snaze zaplašit nepříjemnou bolest a nezaobírat se nad tím, kdo by mohl mít takovou moc, že ze mě byl schopen vysát většinu energie, avšak zvědavost se projevila jako mnohem silnější než starost. Bez většího rozmyslu jsem pootočila hlavu zpět do hlavního středu chodby, kde se hemžila a hbitě pohybovala spousta studentů, ale žádný mi z nich nepřišel jako dostatečně podezřelý, dokud jsem pozorně nezaostřila na jasně bílou kšiltovku v dáli. Srdce mi propíchl bolestně ostrý trn, když jsem znatelně rozpoznala vysokou klučičí postavu s matnými, krátce zastřiženými vlasy a nepřehlédnutelně temným pohledem, který se do mě hluboko zabodával a i přes přecházející skupiny studentů se ode mne neodtrhl ani o centimetr.
Teprve se zvučným hlasem jednoho z chlapců, kteří stáli nedaleko od něj a naléhavým tónem jej vybízeli k odchodu do třídy ještě před zazvoněním, jsem si s určitými rozpaky byla vědoma toho, jak dlouhou chvíli jsem se opovážila dívat se do jeho neobyčejných očí. A i když jsem se usilovně snažila o to, aby se náš vzájemný oční kontakt přetrhnul a oba dva jsme se mohli vrátit zpátky ke svým činnostem, zároveň jsem netoužila po ničem jiném než být tím smysluplným a intenzivním kouzlem jeho zraku zcela pohlcena.
,,Martine! Tady jsi, všude tě hledám. Proč už nejste ve třídě?“ K mému překvapení zpoza blízké řady skříněk vystoupil další, zřejmě stejně starý kluk jako ti ostatní, a za jeho výrazným hlasem se ohlédlo pár smějících se děvčat. Došel až ke chlapci, jehož pohled stále směřoval na jedno a to samé místo, zabránil mu svým tělem ve výhledu a mně se tak jeho postava na okamžik ztratila za poměrně menším a statnějším hochem. ,,Slyšel jsi, co říkám? A vůbec, na co pořád tak upřeně hledíš?“ Zvědavě se ohlédl za zdrojem přítelova zaujetí a když konečně narazil přes několik vyčnívajících hlav na moji toporně stojící osobu, po rtech mu přeběhl zvláštní šibalský úsměv. Snad právě ten mě dokázal dostatečně vyprovokovat, abych se opět přiměla k pohybu, nebo to mohla být i vážnost situace, která trvala již příliš dlouho. Každopádně jsem se s bušícím srdcem a mozkem převalujícím se v lebce svižně dala do kroku a zamířila k utěšujícím toaletám na konci chodby, dříve než jsem stačila přímo na místě omdlít nebo se jednoduše vyčerpaně zhroutit k zemi. Můj celkový nedostatek energie se v tu chvíli rovnal smrtelné nule a s každým dalším uplynulým okamžikem se tento stav neustále zhoršoval.