Souhra elementů : Kapitola 4. - Svůdná nabídka

Od chladných a netečně bílých zdí se můj slabý pláč odrážel v nepřirozeně vysokých tóninách. Jediné monotónní kapání vody u umyvadel a téměř neslyšné protékání vody uvnitř záchodů narušovalo nastalou pochmurnost. Seděla jsem na studených zašpiněných kachličkách v jedné ze záchodových kabinek, vší silou se tiskla proti tvrdé zdi za mnou a rukama si pevně svírala roztřesená kolena. Po staženém obličeji mi stékaly potoky bolestných slz, které následně s neobvyklým důrazem dopadaly na podlahu, až se mi zdálo, jako kdybych slyšela každé jejich plesknutí. Muka sžírající mé vnitřnosti byla nevyčíslitelná a při dalším zoufalém vzlyku jsem musela uvolněnou rukou spláchnout, abych se nijak neprozradila před občasnými nevítanými návštěvníky. Ať už při cíleném či naprosto nechtěném střetnutí s jeho pohledem, který mne vždy svojí neobvyklostí zastaví na místě a zbaví mé tělo veškeré správné funkčnosti, se mi znovu otevře ona stará a nezapomenutelná rána, již jsem tak pracně spravovala po několik dnů a která se v jediném momentě dokáže navrátit zpět do krvácejících útrap. Bylo až zarážející, s jakou osudovou náhodou jsme se navzájem s mým nepřítelem často setkávali, jak intenzivní a přitažlivé bylo každé takové střetnutí a kolik drásající bolesti poté následovalo. Snad vinou samotného ďábla jsem musela milovat zrovna toho, který mi navždy bude jen pouhou přelétavou touhou a představou o tom, jakého štěstí a lásky by člověk po jeho boku musel dosáhnout. Tak silná a všemi uznávaná osobnost, jakou byl právě on, oblíbený a naprosto bezchybný student Obchodní akademie, by si nikdy, vzhledem ke své důstojnosti, nedovolil opětovat natolik významné city, jaké k němu chovám již po delší dobu právě já, a z toho důvodu pro mne bude jen nedostupným a nedosažitelně krásným pokladem.
Z roztržitého zamyšlení mě s prudkým škubnutím vytrhl až nepříjemný smích nějakých dívek, které s hlasitým bouchnutím dveří vešly dovnitř a zastavily se u umyvadel, aby svůj vzhled mohly pečlivě zhodnotit před jediným malým zrcadlem, přičemž jejich účel nebylo tak těžké odhadnout.
,,Viděla jsi ho? Musím si zjistit jeho číslo!“ Písklavě pronikavý hlas mi vnikl se zarážející ostrostí do uší a ozýval se mi uvnitř hlavy ještě dlouho poté, co dívka domluvila.
,,Jo, ten Petr Křesťan má vážně styl!“ reagovala na to téměř okamžitě její kamarádka, která mírně ubrala na hlase, když vyslovovala druhou část svého projevu. ,,Ale to, jak se pořád baví o té divné holce v černé, se mi vůbec nelíbí. Co když s ní chce chodit?“
Překvapeně jsem si přiložila dlaň k ústům a vycítila rozpačité ruměnce na tvářích, jakmile jsem pochopila, o kom se nyní baví a jakou roli v tom sehrává má maličkost. Nedokázala jsem sice pochopit, proč zrovna tento hoch by o mě měl jevit zájem, když to ještě před chvílí vypadalo, že mě akorát tak zesměšňuje nejen před ostatními, ale i mnou samotnou, a předhazuje mi mé vlastní chyby přímo před nos. Pod vlivem nervozity a zmatku jsem dýchala rychleji než obvykle a i když jsem netušila, co by z toho mohlo později vzejít, snažila jsem se nijak nevyzradit, přestože jsem se vůbec nehýbala. Připadalo mi, jako kdyby každé mé nadechnutí bylo dunivým úderem kostelního zvonu.
,,Doufám, že nebude dělat žádné potíže,“ zvuk pronikavého hlasu jedné z dívek byl na okamžik utlumen tekoucím proudem vody, dokud nebyla se skřípotem opět zastavena, ,,protože Petra dostanu já a ne ta ubohá nicka.“ Závěrečná slova potvrdila důrazným dupnutím a obě dvě se společně za bujarého veselí odebraly k odchodu.
Ruka mi pomalu upadla na studené dlaždice a z úst se mi vydral žalostný sten, který doplnila poslední kapka slzy, ukrytá v koutku oka. I když jsem se na to vůbec necítila a nejraději bych se tu přede všemi skryla navěky, musela jsem unaveně vstát zpátky na nohy a s mrzutým výrazem v tichém cvaknutí klíče odemknout, protože jsem dobře věděla, že další hodina již začala a pokud nepůjdu alespoň přiměřenou rychlostí, nikdy ji nemůžu stihnout včas, bez zbytečného omlouvání se a hledání té správné výmluvy.
Hbitě jsem si hřbetem ruky setřela nepatrné stopy po nedávných slzách, mírně popotáhla nosem a odvážně strčila dlaní do oprýskaných dveří. Nevěděla jsem sice s uspokojením, zda to, co jsem byla nucena vyslechnout od příliš nadšených dívek, je pravdivá skutečnost nebo jen prostý výmysl, aby mi tak mohly ještě více ubližovat, ale prozatím jsem se tím nehodlala zaobírat. I kdyby to znamenalo, že se o mě onen neurvalý hoch opravdu zajímá a má se mnou jisté úmysly, stejně tak se to může rovnat pouhému nevydařenému vtipu. Narůstající nedůvěra ve vyřčená slova cizích dívek, která stále nehybně visela ve vzduchu, mne zbavila posledních úlomků strachu a započatých obav. Pokud se má něco zásadního a snad i osudového ohledně mé bytosti stát, uvěřím tomu teprve tehdy, až se to skutečně stane a já to budu moci spatřit na vlastní oči.
Sebevědomě jsem rozrazila již na škvíru pootevřené dveře a s pocitem příjemného uvolnění na duši se chvatně nasměrovala ke třídě, ovšem to pouze do okamžiku, než jsem stačila úkosem zahlédnout podezřele známou tvář spolu se dvěma dalšími neznámými. Patřila pohlednému chlapci stojícímu u bufetu, který byl ke mne otočený zády a svým věrným společníkům po boku něco horlivě a s nadmírou zaujatosti vyprávěl, zatímco si prohlíželi ne příliš bohatou nabídku menších pokrmů a sladkostí, jakou se tento skromný obchůdek pro náročné studenty mohl pyšnit.
Snažila jsem se s veškerou ctí a vychovaností odtrhnout od něj ve vhodné chvíli zrak, ale ty nápadně elegantní hnědé vlasy, působivě sestříhané do strany, spolu se stejně zabarvenými a hlubokými oči, jež jsem čirou náhodou byla schopna postřehnout, když se v určitý moment natočil mým směrem, mi jednoduše učarovaly a nehodlaly mne ze svých přitažlivých spárů jen tak lehce a bez následků pustit. Chybu své nepozornosti jsem rozeznala až poté, co se na mne jeden z neznámých a podobně okouzlujících chlapců zaraženě otočil, což znamenalo, že si mě musel všimnout už dříve, a udiveným tónem prohlásil: ,,Petře, ta holka se na tebe pořád dívá.“
Naprostá neprocítěnost smíšená s urážejícím výsměchem, jak byla věta zcela nedospěle pronesena, mi hořce zažehla krev v žilách, avšak veškeré známky pobouření se rozplynuly do neznáma, jakmile se oslovený Petr otočil čelem ke mně a pátravým pohledem přejížděl po mém napětím staženém obličeji.
,,Pojď už, přece by ses nezahazoval s takovou bezvýznamnou holkou,“ ozval se pro změnu druhý hoch a na důkaz vlastního znechucení nad mojí podstatou udělal pár vyzývavých kroků ke schodům, vedoucím do druhého patra, kde se nacházela i jejich společná třída.
Nezadržitelné mrazení v zádech a vnitřní výbuchy emocí mne donutily udělat několik malých kroků zpátky k toaletám, ovšem ani tak nepatrný projev ústupu neušel bystrým oříškovým zorničkám pozorného chlapce. Každý následující úder mého srdce uvnitř hrudi, která se prudce zdvihala a zase klesala v tíživém dýchání, mne přesvědčoval, abych odtud co možná nejdříve utekla a vzdálila se od těchto rušivých elementů na bezpečnou vzdálenost, ale mocnému působení strachu ve všech kostech i ztuhlých svalech jsem nedokázala vzdorovat.
Nepřítomně jsem se vpíjela do Petrových klidných a ničím nenarušených očí a bezhlasně sledovala, jak se mu v nich postupně začínají utvářet šibalské jiskřičky a rty se lehce zvlňují do spokojeného úsměšku. ,,Jen jděte, hoši, za chvíli vás dojdu. Je zřejmě třeba tu něco vyřešit.“
Využila jsem náhodné příležitosti k úniku, když se Petr přesvědčivě ohlédl za odcházejícími kamarády a přitom mi tak dal nepřímou šanci utéci jeho temné přítomnosti, avšak s nepříliš valným úspěchem, kdy se mi po pár marných pokusech o chvatné proklouznutí neústupně postavil do cesty a obdařil mne silně netrpělivým pohledem. Ještě nikdy jsem žádnému chlapci nebyla tak blízko, abych mohla jasně cítit jemnou vůni jeho parfému, vycházející z dokonale čistého černého trička, a mít možnost být těsně u dokonale vyhlazené kůže na jeho krku, od jehož hebkosti by se dovedla beze stopy odrazit i čistá kapka vody.
Náhlá změna pocitů a situace v nečekaný zvrat mne donutila se pomalu odsunovat z jeho omamné blízkosti do prostoru za mými zády, který jsem nestihla ani řádně prozkoumat, jelikož jsem se sevřeným hrdlem upřeně sledovala jeho stále bezcitnou a kamennou tvář. Žaludek mi sevřela ještě pálivější a úzkostnější bolest, která mne nepřestávala poučovat o vlastní hlouposti a přehnaném sebevědomí, když se současně s mým odstupováním začínal pohybovat i Petr, který mne bez problémů zatlačoval dozadu a získával si tak pro sebe užitečnou výhodu.
,,Aby jsi věděl, já od tebe nic nechci,“ roztřesený šepot, který se namáhavě přenesl přes suchá ústa a změnil se spíše jen v nesrozumitelné zamumlání, jsem ani nepovažovala za skutečný nebo přinejmenším dobře slyšitelný. Ačkoliv jsem se snažila něco pronést na svoji obranu a zabránit tak nechtěnému nedorozumění, nemělo to žádného příznivého účinku a naopak jsem se ponížila ještě více než předtím. Přestože jsem neochotně věřila ve svoji absolutní neschopnost, pravděpodobně byla mnohem slabší vůči Petrovým uším, než jsem si myslela, protože podle zamyšleného naklonění jeho hlavy na stranu jsem usoudila, že alespoň dostatečně srozumitelná část mých slov se k němu přeci jen donesla. ,,Vážně? A proč jsi se tedy na mě tak dlouho dívala a následně mi chtěla utéct?“ s vítězným pousmáním nad tím, že mě dokázal spolehlivě zatlačit do úzkých a získat nade mnou převahu, se naklonil hrozivě blízko dopředu a věnoval mi nadmíru potěšený pohled. ,,Nechceš si snad přiznat, že se ti líbím? Nebyla by jsi první, ale ani poslední.“
Z úst mi vyrazilo přidušené vyheknutí, když jsem zády prudce narazila na sloup za mnou a pocítila mírnou bolest na levé lopatce, do níž se mi nešťastnou náhodou zařízl okraj zrcadla, které bylo umístěno téměř na celé ploše morového sloupu. Úpěnlivě jsem zkřivila obličej a bez většího rozmyslu se ponořila do bezedných a omračujících očí pobaveného Petra.
,,Jen pro tvou informaci, na této škole je jen jediný člověk, který se mi kdy líbil, a ty se mu ani v nejmenším nemůžeš rovnat.“
Spokojený úšklebek na rázem rozzářené tváři hocha přede mnou mi až příliš pozdě napověděl, jaké chyby jsem se tím dopustila a naprosto nezodpovědně tak vyzradila své nejcitlivější tajemství.
Překvapeně jsem sebou trhla, když se Petrovy dlaně opřely po obou stranách mé hlavy o lesklé sklo a půvabným pohybem se svými rty přesunul až k mému uchu. Náhlý a zcela omamující závan šampónu z hebkých hnědých vlasů mne zbavil veškerého vzdoru a nahradil jej otupělou vláčností.
,,Tušil jsem, že to bude právě on,“ jemný výdech z chlapcových nozder mne zlehka pošimral na ušním lalůčku, až jsem se na zahnání toho svrbivého pocitu nepatrně otřásla. ,,Mohl bych tě k němu přiblížit, pokud by jsi měla zájem. Jsem ta nejlepší osoba, která by ti to mohla zajistit.“
Téměř neochotně se ode mě postupně odtahoval, dokud se nezastavil u špičky mého nosu a vážně se mi nepodíval do očí. ,,Přemýšlej o tom. Budu čekat na tvoji odpověď.“
Ještě chvíli setrval u pozorování každé křivky mého obličeje a s potutelným úsměvem nad mými zčervenalými líci stáhl paže zpátky k bokům a otočil se ke schodům, po nichž měl v úmyslu zamířit do své třídy, kde na něj zajisté již netrpělivě čekali jeho věrní pobočníci.
Zatímco jsem nepřítomně sjížděla zády po hrubém povrchu sloupu k zemi, když mi má kolena odmítala jakoukoli delší spolupráci, nepřestávala jsem soustředit veškerou sílu svého pohledu na Petrovu odcházející postavu. Opravdu by byl schopen mi nějakým způsobem napomoci k získání mé dlouho nenaplněné lásky? Bylo by možné konečně pocítit to, po čem jsem tak vroucně a žádostivě toužila, prostřednictvím právě tohoto zcela cizího hocha, který měl zřejmě k mému vysněnému chlapci jistý blízký vztah?
Dosedla jsem na rovnou a chladnou podlahu, ruce mi sklouzly podél těla a z plic mi unikl těžký výdech. Poznávala jsem ten třas velice důvěrně, a proto jsem ani nebyla příliš zaskočena, když se mi zatemnilo před očima a prázdnou černotu začaly naplňovat jasně bílé, explodující hvězdice. Přes silný hukot krve, která mi nepříjemně šuměla v uších, jsem jen těžko dokázala postřehnout podivný tlak pod pažemi, kde mne s uctivou starostí podpíraly mé spolužačky při klopýtavé chůzi napříč chodbou, jak jsem se později dozvěděla, když jsem se delší čas nevracela do dávno započaté hodiny a přitom měla ve třídě své osobní věci. I přes závoj husté mlhy jsem však byla dostatečně při vědomí na to, abych jako to poslední za tento den spatřila Petra Křesťana, jak se bezstarostně opírá o kamenné zábradlí v horní části schodů a shlíží na mě s nepochopitelně něžným výrazem v očích.