Souhra elementů : Kapitola 5. - Osudová záchrana

Nedůvěra, s jakou se na mě dívali a občas jejich zamračenými tvářemi proběhla i jistá starostlivost, přímo čišela nejen z očí laskavé třídní profesorky, ale také ze zaražených výrazů všech okolo sedících žáků. ,,Jsi opravdu přesvědčená o tom, že ve svém ne příliš dobrém zdravotním stavu můžeš chodit po škole?“ roztržitý pohled v ženině napjatém obličeji na mně opětovně spočinul s toutéž naléhavostí a důrazem, jako již mnohokrát předtím. Pokusila jsem se o další chabý úsměv, který mi pokaždé nehezkým způsobem upadl v koutcích úst, a s co nejvíce přesvědčivým tónem v hlase jsem prohlásila ke všem přítomným téměř tu samou větu, jako již několikrát v uplynulých minutách, avšak bez příznivé odezvy. ,,Jsem přeci jen služba na třídní knihu a i když to spíše obstarává Denisa, na mně připadá taky nějaká ta povinnost, nebo snad ne?“
Příliš mnoho jsem tím sice nevylepšila, ani když jsem z katedry opatrně vzala modrou třídnici a pevně si ji přitiskla k hrudi. Po dlouhém rozvažování, kdy se domlouvala pohledem zároveň se dvěma spolužačkami, které mne včera přinesly v dramatické pozici do třídy, nakonec profesorka s tichým přikývnutím svolila, ale všimla jsem si silného odporu v jejích očích, který výrazně kontrastoval s právě schváleným rozhodnutím. Při cestě přes jednotlivé řady lavic mi několik žáků věnovalo letmý úsměv a povzbuzující pohled, a jejich snaha o zklidnění situace mě provázela až ke hlavním dveřím ze třídy, kde jsem mohla během chvatného stisku kliky vycítit na svých zádech spalující pohledy od každého studenta zvlášť.
Tiše jsem za sebou zavřela a s úlevným povzdechem se opřela o bíle natřené dřevo, z něhož byly dveře vyrobeny. Aniž bych uvažovala nad tím, co dělám a kam směřuje můj pohyb, sáhla jsem dlaní do zadní kapsy u kalhot a s mírným šustěním nahmatala tu správnou věc. Vytáhla jsem pouze její okraj, ale i to stačilo na to, aby se mi prudce rozbušilo srdce, které naplňoval jen těžko udržitelný adrenalin.
To rozhodnutí mne stálo více sil, než jsem si byla ochotna připustit, když jsem se minulý večer nahrbeně skláněla nad čistým bílým papírem, propiska se mi roztřeseně klepala v ruce už při prvních řádcích mého dopisu a přitom jsem byla ovládána natolik silnými pocity, že jsem občas nedokázala zadržet zbloudilou slzu, aby mi neunikla z vlhkých očí a nerozmazala tak při dopadu na povrch papíru čerstvě napsaná slova.
Nasucho jsem polkla, zasunula kousek vyčnívajícího dopisu zpátky do kapsy a s rukama pevně přitisknutýma k třídní knize jsem vykročila na chodbu. Možná jsem jen příliš naivní, když se odvážím pomýšlet na to, že by mi Petr Křesťan byl schopen zajistit pozornost toho, k němuž jsem již tak dlouhou dobu tíhla, avšak jiná možnost, jak se dostat blíž k jeho osobě a uvědomit jej o mé existenci, se bohužel nenabízela. Oslovit bych ho nikdy sama nedovedla pro moji nezměnitelnou ostýchavost a také strach, že zklamání, které by mi to zajisté přineslo, bych nesla mnohem hůře než doposud. Proto jsem byla nucena pro získání mé lásky riskovat vlastní čest a svěřit ji do rukou docela neznámého chlapce, který byl jediným světlem naděje v mém zoufalém a temnotou zahlceném srdci.
Jako kdybych svými myšlenkami volala po celé škole hlasitě jeho jméno, při procházení kolem skříněk v zadní části budovy jsem koutkem oka zaznamenala až příliš povědomou postavu menšího vzrůstu s tmavým sestřihem vlasů, která se nakláněla ke své skříňce v dolní řadě a vytahovala z ní nějaké učebnice a sešity. Poměrně mě překvapilo, že u sebe nemá alespoň dva své věrné pobočníky, jak to měl zřejmě vždy ve zvyku, aby ho v případě nebezpečí dokázali ochránit či podpořit v možných nesnázích. I když jsem si byla vědoma jedinečné příležitosti pro to, abych mu předala svůj důvěrný vzkaz a využila tak jeho včerejší, poněkud troufalé nabídky, nemohla jsem se i přes silnou touhu přimět k něčemu tak hloupému a sobeckému. Pevně jsem sevřela rty a chystala se utéci před svojí vlastní zbabělostí, avšak než jsem se stačila dát znovu do kroku, naneštěstí mne zarazily výrazné a zvučné tóny hochova hlasu.
,,Tady je obdivovatelka našeho sladkého Martínka. Jaká to náhoda. Přišla jsi mi snad dát svoji odpověď?“ Dotčeně jsem otočila hlavu a střetla se s typicky výsměšným pohledem Petra Křesťana, který se ledabyle opíral o horní skříňku a v náruči držel pár knih, jež stihnul vybrat ze skříňky akorát tak včas, než bych mu zmizela na schodech, vedoucích do neproniknutelného přítmí prvního patra, a ani by se tak nedozvěděl, že jsem tu vůbec byla.
Na okamžik jsem zaváhala nad veškerými svými prioritami a když jsem uvážila, že se mi už nikdy nemusí taková šance naskytnout, se zatajeným dechem a vnitřními rozpaky jsem zamířila k Petrovi. Než jsem se dostala do jeho blízkosti, provrtávaly mne jeho zvědavé pohledy a způsobovaly mi nepříjemné závratě smíšené s nervózním pocením se.
Zastavila jsem se beze slova před ním a hlavu jsem měla poníženě sklopenou k zemi, když jsem neskutečně pomalu vytahovala lehce zmuchlaný papír hluboko z kapsy a třesoucími se prsty jej nastavila před sebe. ,,Prosím tě jen o jediné. Dej tohle psaní Martinovi a buď opatrný, aby se to nedostalo nějakým nedorozuměním k někomu jinému. Velice mi na tom záleží a nepřeji si jakékoli komplikace.“
Po několika dlouhých a mučivých vteřinách zamyšleného ticha, kdy jsem neslyšela nic jiného kromě bušení vlastního srdce a napínání každého svalu v těle z úzkostného očekávání odpovědi, jsem na kloubech ruky pocítila jemný dotek Petrových konečků prstů, jak si ode mne převzal psaní a přitom mi neomaleně přejel lehkým pohybem po kůži na ruce. ,,Jak dojemné, vskutku.“
Bez upozornění mi vzal opatrným dotekem bradu mezi palec a ukazováček a pozdvihl můj rozpaky ovládaný obličej tak, abych od jeho hlubokých očí nemohla odtrhnout pohled. ,,Ale opravdu si myslíš, že ti vyhovím tak snadno? Že za to nic nebudu chtít a nezískám tím žádné výhody?“ Podrážděně zasyčel, nevěřícně zakroutil hlavou a aniž bych se dokázala nějakým způsobem bránit, hrubě mě zatlačil svým tělem do strany ke skříňkám, až jsem nestačila včas potlačit vzniklou rychlost a prudce narazila zády do tvrdého dřeva. Ze rtů mi unikl bolestný výdech a tvář se mi zkřivila v umučený výraz, avšak ať už moje muka a trápení byla sebevíc zničující, Petr si toho odmítal všímat. Jednu ruku si opřel vedle mé paže a druhou mi položil na tvář, aby s ní hned o chvíli později mohl pohnout na opačnou stranu a zvrátit mi tak hlavu na bok. Nebral v potaz mé napětím rozevřené oči a přerývavý dech, který mi vycházel z plic v sípavých oddeších, a místo jakéhokoli náznaku soucitu mi přiložil rty těsně k uchu. Vyřčená slova, jejichž hořkost se mi pozvolna rozpouštěla v krvi, mnou projela jako vražedné kopí. ,,Co všechno by jsi byla ochotna udělat pro svého milého, aby se o tobě vůbec někdy dozvěděl?“
Ublíženě jsem sevřela oční víčka, až se mi v temném pozadí za nimi utvořily bílé a zelené kruhy, a s odvážným vzdorem procedila skrz zaťaté zuby. ,,Na něčem takovém jsme se nedomluvili.“ Teprve s lehkým závanem vzduchu a nadějí, že se Petr přesvědčil o marnosti svého jednání a poraženecky odešel, jsem pomalu otevřela unavené oči.
Nečekaná blízkost hnědých zorniček mi však mé příliš idylické smýšlení o Petrově reakci nepotvrdila a téměř okamžitě zažehla všechnu dosavadní bolest a připomněla mi tím celkovou závažnost situace. Ruku si Petr přesunul z mé horké tváře na chladný povrch skříňky a naklonil se ke mně tak blízko, že mi samým strachem sevřela srdce ledová pěst.
V marné představě o zachování důstojnosti a cti jsem pozvedla výše svoji roztřesenou bradu, na níž jsem nepřestávala cítit žhavé pozůstatky stop od Petrových prstů, a snažila se oddálit od něj na co největší vzdálenost, ale pokaždé mne zarazil dutý náraz, jak jsem temenem hlavy udeřila do skříňky za mnou. Nezbývalo mi nic jiného než nasucho polykat a s předčasným zděšením sledovat ony ledové a naprosto neprostupné oči, které mi byly stále blíže, až se zdálo, jako kdyby mě měly jednoduše svojí intenzitou pohltit. ,,Nejsou snad pravidla od toho, aby se porušovala?“
Zmateně jsem zamrkala nad podivnou souvislostí jeho slov, která mi v nastalou chvíli připadala zcela nepochopitelná, ovšem nedostala jsem dostatečné množství času na to, abych se nad tím mohla řádně zamyslet, jelikož Petrova blízkost již překonala veškerých hranic.
Přesně v ten okamžik, kdy se jeho rty dostaly k těm mým na pouhých pár centimetrů, se mi náhle a zcela neočekávaně zastavilo srdce a s ním i veškerá krevní činnost v těle. Za žádných okolností jsem si nedovolila pochybovat o tom, že za několik málo vteřin se můj dosavadní život nenávratně změní, a to pouze kvůli jednomu nestoudnému chlapci, do něhož jsem vkládala tolik slepých nadějí a nakonec se mi dostalo pouhé hanebné zrady. Prázdně jsem zírala na rozmazaný obličej před sebou, ze kterého byly matně patrné Petrovy přivřené oči spolu se špičkou nosu, a v hloubi duše jsem bez většího rozmyslu němě vykřikla jediné jméno : Martin.
,,Okamžitě od té dívky odstup, Petře.“
Naprosto nepředpokládaný hlas, který svým chladným a rázným důrazem přiměl mého nepřítele se v pravou chvíli odtáhnout a s nevrlým zavrčením se ohlédnout po osobě, jež mu zkazila jeho jedinečnou a osudovou příležitost, mi konečně poskytl svobodu a volnost z oněch nesnesitelných pout, jaká mne svazovala v přítomnosti Petra. Zhluboka jsem se nadechla, poněkud roztřeseně vydechla a aniž bych k tomu měla nějaký důvod, přiložila jsem si před ústa v obranném gestu paži, snad v touze se zbavit posledních vzpomínek na Petrův neohrožený přístup.
,,A myslíš si, že jsi kdo? Můj otec, že mi můžeš takhle nakazovat?“ Petrův hněv a neovladatelná zuřivost ze zbytečně zmařené práce se odrážela v každém jeho kroku, který udělal napříč chodbou k neznámému narušiteli. Dozvuky jeho hlasitého dupotu byly znatelné i za rohem potemnělého prostranství, kam jsem již neměla možnost dohlédnout a kde se pravděpodobně nacházela i ona záhadná osoba, jaké jsem byla vděčná za pohotový zásah a ochotné přijmutí následků za prokázanou odvahu.
Obezřetným pohybem jsem se odtrhla od pevné desky skříňky a s tichým našlapováním se dostala do těch správných míst tak, že jsem byla schopna postřehnout slabé žluté světlo ze stropní žárovky, které osvětlovalo část chodby za rohem, a spolu s ním také dva stíny, jež vyobrazovaly na hnědé podlaze rysy skutečných postav. ,,Nesnaž se být za hrdinu, víš že to nesnáším.“
Menší stín se povážlivě přesunul kousek stranou a ustoupil tak mnohem vyššímu a táhlejšímu, který svojí délkou sahal téměř až k místu, kde jsem stála. Upřeně jsem pozorovala dlouhý černý pruh na zemi a zamyšleně přemýšlela nad tím, koho mi ten povědomý obrys nápadně vysoké postavy a čepice na samém vrcholku stínu připomíná. ,,Obyčejně když někdo jako ty obtěžuje dívku takovým způsobem a navíc je jasný její odpor v očích, člověk si toho nemůže nevšimnout.“
Klidný a ničím nenarušený hlas se mi v něžných vlnách rozléval do podvědomí a příjemně mi rozbušil srdce, když jsem si uvědomila, jak statečně a sebevědomě se mne daná osoba zastává, dokud jej nepřerušil Petrův ostrý a pohrdlivý tón. ,,Do mých záležitostí ti nic není a doporučuji ti, aby sis hleděl svých vlastních problémů a do těch cizích se nemíchal.“
Současně s tím, jak jsem se opatrně naklonila přes okraj skříňky, která mi bránila v úplném výhledu, se Petrova rozhněvaná tvář natočila mým směrem a jeho blesky sršící pohled se téměř okamžitě zaměřil na můj odhalený obličej. Polekaně jsem sebou trhla, ale než jsem se stačila opět pohotově skrýt za tmavé dřevo, donutila mě setrvat na místě nevyžádaná zvědavost, když se Petrova dosavadní zlost přeměnila na pobavený úšklebek. Se staženým hrdlem jsem sledovala, jak se otáčí zpátky dopředu a ze zadní kapsy u kalhot vytahuje bělostný papír, který prudce přitiskl na hruď naproti stojící osobě. ,,A abych nezapomněl – tohle je pro tebe, Martine.“
Dlaněmi jsem potlačila překvapený výdech, jenž se mi nezadržitelně vydral z úst, a nevěřícně upírala pohled na Petrovu odcházející postavu, která svým krokem působila zcela bezstarostným dojmem, ačkoliv ještě před nedávnou dobou tomu bylo přesně naopak. Stále jsem nemohla uvěřit, že to opravdu udělal, i když s nepříjemným výsměchem a ke všemu za mé jasné přítomnosti. Zároveň jsem se také s bolestným bodnutím v srdci nedovedla smířit s tím, že za tak ponižující situace musel moji zbabělou osobnost spatřit i Martin, trpký bod mých silných citů a nezměrné zamilovanosti. Tímto nerudným činem jsem mu jen ukázala, že nejsem schopna navzdory veškerým emocím dokázat svoji lásku a namísto toho k němu posílám jiné, aby za mě odvedli špinavou práci. Ta neodbytná myšlenka mne poněkud neochotně donutila se obrátit na vysokou postavu chlapce, kterého již žlutá záře obalovala zcela dokonale a odhalila tak všechny jeho krásy, které mi dříve byly ukryty za temným závojem stínu a poté i Petrovou rozběsněnou postavou.
Bez dechu jsem propadala kouzlu oněch bezedných zorniček, které na mne pozorně shlížely zpod oslnivě bílé kšiltovky, a nepřímo jim tak poskytovala jasný odraz toho, jak hluboce jsem uvnitř sama sebou zarmoucena a nakolik lituji, že jsem s něčím takovým vůbec mohla souhlasit a svěřit své tajemství do rukou tak nezodpovědné osobě. Najednou mě přepadl nepříjemný pocit, že jsem tuto vznešenou osobu vystavila zbytečnému konfliktu s jeho vlastním přítelem a mohla bych tak být příčinou jejich vzájemné nenávisti a rozepří. Proto jsem se zahanbeně sklonila k zemi, třaslavými prsty sebrala třídnici, která mi během nečekaného zvratu událostí vypadla z rukou, a rychlými kroky se vydala k blízkému schodišti, vedoucímu do prvního patra.
,,Hej, počkej přece, nemáš mi tak náhodou něco vysvětlit?“ nepřeslechnutelný hlas, v němž zaznívala jistá naléhavost a potřeba zjistit odpověď, mne na krátkou vteřinu donutil lehce pootočit hlavou na stranu. Stejně rychle jsem ji však obrátila zase zpátky k přibližujícím se schodům a spíše pro sebe si nezřetelně zamumlala. ,,Není tu co vysvětlovat.“
Poté jsem se ponořila do všeobjímající temnoty a zanechala za sebou nehybně stojícího Martina, který držel ve vzduchu můj dopis a tvář mu brázdila hluboká zmatenost.