Souhra elementů : Kapitola 11. - Doteky ohně

,,Víš, včera v té čajovně… vím úplně všechno.“ Po chvíli popotahování jsem si otřela slzy do rukávu a opatrně k němu vzhlédla. Stačil už dojít ke svým pobočníkům, kteří měli stále ty bezcitné výrazy jako předtím. Zůstal ke mně otočený zády. ,,Ani jeden z vás si mě po celou tu dobu nevšiml, ale já tam byl. Tiše jsem poslouchal každé vaše slovo i společné zasmání, dokonce jsem musel přihlížet i tomu, jak tě Martin nakonec políbil. A to jsem doufal, že tak šílený nikdy nebude.“ Teprve teď se začal postupně obracet a přitom ke dvěma postávajícím chlapcům něco tiše prohodil. Když už ke mně stál čelem, hluboce se mi zadíval do očí a jemně pozvedl dlaně, jako kdyby tím letmým pohybem vydal tichý rozkaz. S doširoka rozevřenýma očima, v nichž byly stále patrné slzy, jsem pozorovala, jak se chování chlapců po Petrově boku změnilo. Vážně na sebe pohlédli a když postřehli, jak jim Petr souhlasně pokynul hlavou, zahnali i ty nejmenší pochyby. Rozhodně vytáhli z kapes svých džínů zapalovače, které zřejmě používali, když si potřebovali zapálit cigaretu, a drželi je natažené směrem k regálům s knihami. Tělem mi projela vlna strachu, jakmile jsem si uvědomila, jak chladně a naprosto vážně se na mě všichni dívají, a pocítila jsem, jak mi po zádech stéká stroužek ledového potu. ,,Je třeba si připustit, že to ty jsi příčinou všech problémů. Nedáváš mi na vybranou.“ V očích se mu objevil krutý záblesk, který vypadal ještě zlověstněji, když mu tvář ozářilo jasné světlo ze zapalovačů. Zaraženě jsem pohlédla do obličejů chlapců, kteří přišli s Petrem a spolu s ním se podíleli na celé této záležitosti. Překvapeně jsem zamrkala, když se na mě oba současně usmáli.
Jak se jejich žhnoucí zapalovače, jež pevně svírali v pěstích, přibližovaly k vazbám knih, mé srdce postupně přestávalo bít. V ten okamžik, kdy se mihotavý plamen dotkl okraje knihy, která byla na regálu nejblíže, se pro mě zastavil čas. Každý můj další nádech jakoby trval věčnost. Až příliš ostře jsem vnímala hučení uvnitř hlavy a také kapky potu, které mi pomalu stékaly po spáncích. Nehybně jsem zírala před sebe a mlčky sledovala oranžový plamen, dokud se nespojil s průsvitným obalem knihy a nezapálil ji tak jasným ohněm. To samé se ve stejný okamžik stalo i u druhého regálu a já měla pocit, že se z tohoto hrůzného okamžiku už nikdy nedostanu. Navždy bych tak zůstala uvězněná mezi hořícími knihami, z nichž se rychle šířil oheň dál, a navíc v přítomnosti Petra a jeho stejně krutých a bezcitných kamarádů, kteří nemají žádného slitování.
,,Doufám, že se z toho dostatečně ponaučíš,“ řekl Petr bez jakéhokoli zájmu a zlehka pokývnul hlavou k chlapcům, kteří poté zacvakli zapalovače a schovali je zase do kapes. Následovali ho až ke dveřím, které jim ochotně přidržel, aby mohli bez problémů projít. Když se jejich kroky vzdálily natolik, že v místnosti nebylo slyšet nic jiného kromě praskání ohně, jež pomalu spaloval další a další knihy, Petr ke mně lehce natočil hlavu. ,,Věř mi, že to dělám jen pro dobro vás obou.“ Než pronesl svá poslední slova, ze rtů mu splynul tichý výdech. ,,Martinovi bez tebe bude líp. Nedovolím, aby si kvůli tobě zkazil zbytek života,“ zašeptal a když odcházel, opatrně za sebou zavřel dveře. V uších mi stále doznívalo jemné klapnutí, jak se dveře za Petrem nenásilně zavřely. Teprve ve chvíli, kdy jsem zaslechla jasné zachřestění, jak byl klíč zlehka vsunut do zámku a dvakrát jím otočil, jsem se ke dveřím rozeběhla. Když jsem míjela přední regály, které už byly z poloviny v plamenech, tváře mi ovanul horký žár. ,,Petře, otevři ty dveře! Tohle snad nemůžeš myslet vážně!“ Vší silou jsem bušila do bílých dveří, které se pod mými údery silně otřásaly, ale nikdo se za nimi neozval. ,,Omlouvám se! Nikdy jsem se do Martina neměla zamilovat a zničit mu tak jeho vztah s Kristýnou! Ale jak jsem měla vědět, že má láska k němu bude tak silná? Musíš mě pochopit! Snaž se chápat to, že ho miluju tak, že na něho už nedokážu zapomenout!“ nepřestávala jsem zoufale křičet, i když se mi začínal silně třást hlas a některá slova se mi tak ani nepodařilo správně vyslovit. ,,Ale tohle nemůžeš! Nemůžeš se mě přece zbavit takovýmto způsobem!“ Až po chvíli jsem uslyšela, jak se ode dveří odpoutaly tiché kroky a s lehkým vrzáním se postupně vzdalovaly. Nahlas jsem zaklela a naposledy tvrdě bouchla pěstí do dveří. Zprudka jsem se obrátila dopředu a cítila, jak mi přestává bít srdce. Pevně jsem se přitiskla zády ke dveřím a s doširoka otevřenýma očima jsem pozorovala, jak první regály vzplály ohromným ohněm. Po tvářích mi začaly stékat slzy zoufalství a zřetelně jsem pocítila, jak se mi strachem svírá hrdlo, dokud se ve mně nezrodil určitý nápad. Když jsem se rozeběhla k oknům na konci místnosti, cestou jsem rychle pohlédla k hořícímu regálu po levé straně. Prudce jsem nasála vzduch do plic, jakmile jsem spatřila, že se oheň v mžiku přenesl i na druhý regál a plameny tak začínají získávat na síle. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se spoléhat na to jediné, co by mi ještě dokázalo pomoci. Představovalo to poslední možný únik, díky němuž bych se mohla zachránit před spalujícím ohněm. Za normálních podmínek bych použila dveře, které by sloužily jako zaručený východ, kdyby však již nebyly pečlivě zablokovány.
Zhluboka jsem se nadechovala, jak vzduch začínal pomalu těžknout z toho, jaké horko se tu díky ohni stačilo utvořit. Konečně jsem přiběhla k řadě oken, ze kterých jsem viděla na zasněžený dvůr. Nejdříve jsem svoji pozornost zaměřila na okno, jež bylo první po levé straně. Vedle něj byla ještě dvě další okna, která mi tak dávala naději, že se můj pokus může úspěšně podařit, i kdyby to na poprvé nevyšlo. Lehce jsem se naklonila nad stůl, který byl tím jediným, co mi bránilo v přístupu k oknu, a trhavě se nadechla. Roztřesenými prsty jsem sevřela okenní kličku, která byla k bílému rámu okna pevně přidělaná. Prudce jsem zavřela oči, než jsem jí konečně otočila na stranu a zatáhla za ni. Ozvalo se tlumené zadunění, jak se okno tím pohybem lehce naklonilo dopředu, ale nic dalšího se nestalo. Zřejmě se nikdy nepoužívala, protože v této místnosti nebylo potřeba otevírat okna, ta sloužila spíše pro světlo. Proto po čase ztratila svoji funkci a nyní mě tak zanechala ve velmi nepříjemné situaci. Rychle jsem oči zase otevřela a s divoce rozbušeným srdcem se ohlédla za sebe. Oheň dostihl už celý druhý regál, z něhož šlehaly žhavé plameny, stejně jako u regálu prvního, a nezastavitelně se šířil dál. Důkaz o blížícím se ohni, který již stačil získat na poměrně mocné síle, jsem mohla pocítit na vlastní kůži, když se ke mně vlna horka přiblížila natolik, že mi na čele vyvstaly krůpěje potu. Podle toho jsem usoudila, že mi nezbývá už příliš mnoho času, a proto se musím zaměřit s novou nadějí na druhé okno, dokud mám ještě příležitost. Znovu jsem se naklonila přes stůl, na němž tentokrát byl i počítač, takže jsem zároveň musela dávat pozor, abych o něj nějak nezavadila a nepřivodila si tak problém navíc. Rozhodně jsem otočila kličkou na stranu a vší silou jí trhla k sobě, ale kromě toho samého zadunění, jako tomu bylo u předchozího okna, nedošlo k ničemu zásadnímu. To už se mi z hrdla vydralo žalostné zasténání, kterému jsem nedokázala zabránit, když se mé zoufalství neustále prohlubovalo. Zběsile jsem se ohlédla přes rameno a celým tělem mi projela vlna děsu, jakmile jsem spatřila černý dým, který vycházel přímo z ohně a každým dalším okamžikem ho stále přibývalo. Oheň už postoupil tak dalece, že mu zbývaly jen poslední dva regály, než se dostane do mé těsné blízkosti a způsobí mi tím vážné potíže. Ta část knihovny, kterou postihl oheň jako první a zasáhl tak ve své největší síle, se postupně měnila v popel. Dřevěné konstrukce se začínaly rozpadat a hroutit k zemi, jednotlivé desky, jež tvořily každé patro regálu, se sesypaly na jednu hromadu a knihy se přeměnily na prach ještě dříve, než stačily dopadnout na zem. Nebude dlouho trvat a také další regály, které byly již znatelně zasaženy požárem, budou zničeny stejným způsobem. A pokud to s takovou intenzitou a rychlostí půjde dál, ani já zajisté neujdu následkům. V případě, že se odtud zavčas nedostanu, se mé tělo promění v pokroucený uhel nebo se jednoduše udusím a skončím zasypaná pod žhavými sutinami, které by dříve bývaly knihovnou.
Chvatně jsem zavrtěla hlavou, abych se těch příliš děsivých myšlenek zbavila, a raději jsem se přesunula k poslednímu oknu. Jedním dlouhým krokem do strany jsem se ocitla před ním. Hbitě jsem obrátila kličku do boku a silně s ní škubla dopředu, tentokrát bez jakéhokoli váhání. Znovu se ozvalo jen tiché zadunění. Nic dalšího se nestalo. Má poslední naděje se tak v jediný okamžik rozpadla na tisíce kousků, stejně jako knihy na policích, po nichž nezůstalo na podlaze nic jiného než drobné částečky popela. Dech se mi prudce zrychlil, když na mě dolehla krutá a nezměnitelná skutečnost. Bezmocně jsem pohlédla z okna ven na okolní sníh, kterému jsem v tu chvíli neskutečně záviděla. Hlavou mi prolétla rychlá myšlenka, že by bylo mnohem lepší umrznout v objetí třpytivého sněhu, než uhořet mezi žhavými plameny. Mimoděk jsem přitiskla dlaně na sklo, když jsem pohlédla na protější budovu školy a všimla si nějakých dvou dívek. Zrovna procházely chodbou okolo okna ve druhém patře. Zoufale jsem je sledovala, jako kdybych je tím pohledem mohla přimět, aby se otočily mým směrem a zavolaly tak pomoc. O několik vteřin později se mi však ztratily z dohledu a navždy mě tak ponechaly svému osudu. Z plna hrdla jsem zakřičela, ale byl to pouhý výkřik do prázdna, který se snadno ztratil v silném praskání ohně. Se slzami v očích jsem se obrátila k žáru za mnou a po tváři mi tiše sklouzla slza, když černý dým již stačil zaplnit téměř celou místnost. Zbýval už jen nepatrný prostor, který temným kouřem doposud nebyl zasažen. Bylo to právě to místo, kde jsem nyní stála opřená o stůl, silně jsem se zakláněla dozadu a snažila se zatlačit nohy co nejvíce pod sebe. I když jsem silně usilovala o to, abych se hustému dýmu vyhnula, stejně mě však nakonec dostihl. Nejdříve se plíživě dostal ke špičkám mých přezůvek a celé je zahalil do šedavého závoje. Postupně se jeho popelavý oblak zvedal od země a během krátké chvíle mi jemné saze pokrývaly téměř celé tělo. Když se dým přenesl přes můj krk a nezadržitelně se mi vehnal do tváře, prudce jsem se rozkašlala, jak se mi popel těžce usazoval na plicích. Díky štiplavému kouři jsem navíc musela zavřít oči, z nichž mi začaly vytékat slzy, jak byly tím ostrým vzduchem podrážděny.
To už se mé kašlání výrazně prohloubilo, když jsem nepřestávala vdechovat čím dál více dýmu, který jsem už nedokázala dál snášet. Se staženou tváří jsem se přelomila v pase a padla na kolena do mihotavého popele. Mé smysly byly už natolik zastřené, že jsem téměř ani nepostřehla, jak se s tlumeným zaduněním sesunuly k zemi další dva regály po obou stranách. Co jsem však vnímala zcela jasně bylo to, že díky jejich pádu se na mě vyvalilo ještě větší množství dýmu. Když se tak nová vlna kouře spojila s tou předchozí, neviděla jsem okolo sebe nic jiného než černou temnotu a neslyšela nic kromě jemného praskání ohně. I když jsem nebyla schopná toho, abych mohla pohlédnout skrze dým na druhou stranu, odhadovala jsem, že požár zachvátil již celou knihovnu.
Úpěnlivě jsem zasténala, jak se žhavý popel uvnitř mých plic neustále rozšiřoval, a s neslyšným vzlykáním jsem se stočila do klubíčka. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že se blíží můj konec. Sálavé horko mě obklopovalo ze všech stran a bylo jen otázkou času, kdy žhavé plameny zaútočí i na mě. Už jim zbývalo zničit jen poslední regály na konci knihovny, které se poté složí k zemi a neúprosně mě tak pohřbí pod ohnivými sutinami. Mé nejhorší představy by tak byly naplněny.
Tváře mi nepřestávaly brázdit slzy, které byly částečně z ostrého kouře a částečně z mocného strachu. S každým dalším nádechem, jež mi přinášel novou bolest a pálivé utrpení, mi rychle ubývalo sil. Přesto jsem se však zmohla na to, abych ze sebe vydala několik zoufalých slov. ,,Prosím, odpusť mi to, Martine…“ zašeptala jsem roztřeseně a než jsem stačila pokračovat, bolestivě jsem se rozkašlala. ,,Petr měl pravdu. To já za všechno můžu. Nikdy jsem tě neměla poznat a zamilovat se do tebe.“ Rukama jsem si pevně objala paže a ještě více jsem přitiskla kolena k hrudi. ,,Jen jsem ti způsobila potíže.“ Teprve poté, co jsem se trhavě nadechla, jsem vyslovila to, čemu jsem měla věřit už dávno. ,,Zasloužím si zemřít za to, čím vším jsi kvůli mně musel projít. Bude to tak lepší.“
Zatímco se třas v mém těle postupně zmírňoval a můj chrčivý dech se začal vytrácet, místností se ozvalo hlasité bouchnutí. Zprvu jsem si myslela, že se už poslední regály hroutí k zemi a za pár okamžiků mě tak rozdrtí pod svoji váhou, dokud se však neozvaly vyděšené výkřiky. I když mé uši postupně zaléhaly a veškerý zvuk okolo mě tak pozvolna utichal, nebylo těžké rozpoznat, že to hlasité zaječení patřilo nějakým ženám. Nepochybně to byly místní knihovnice, které nyní musely stát na prahu dveří a vytřeštěně zírat na tu spoušť. Nedokázala jsem přijít na to, proč si štiplavého zápachu nevšimly už dávno, když dým musel proklouznout zpod dveří a dostat se tak do další místnosti. Kdyby přišly jen o nějakou dobu dříve, nemusela bych se teď choulit na podlaze a čekat, až mě pohřbí sutiny regálů nebo uhořím v mocných plamenech. Ale na ničem z toho už nezáleželo, o mém osudu již bylo dávno rozhodnuto. Slabě jsem se usmála a tiše vydechla. Vzduch mi z nozder unikal velmi pomalu, ale přesto jsem pocítila, jak se mi na okamžik ulevilo. Alespoň na chvíli jsem tak nemusela dýchat popel, díky němuž se mi stále více zatemňovala mysl. Když jsem se znovu chystala nadechnout, nebyla jsem si jistá, jestli to už nebude to poslední, co udělám. Svaly mi začínaly zřetelně ochabovat a také srdce se mi výrazně zpomalovalo. Díky celkovému vyčerpání jsem proto ani nepostřehla, jak se ke mně přibližují dunivé kroky, které patřily někomu, kdo utíkal mým směrem. Neměla jsem dost energie na to, abych pozdvihla hlavu a zjistila, o koho se jedná. Dokázala jsem však zaslechnout, jak k mým uším z velké dálky doléhají další výkřiky, když se ženy zřejmě pokoušely danou osobu, co ke mně rychle běžela, zastavit. Každou chvíli to tu oheň celé spálí a zničí tak všechno, co se mu doposud zničit nepodařilo, včetně mého schouleného těla. Na tváři jsem pocítila lehký závan vzduchu, jak si u mě neznámý člověk přidřepl. Zdálo se mi, jako kdyby na mě něco křičel a silně mi cloumal rameny, ale já to už nebyla schopná vnímat. Místo toho jsem slyšela jen vzdálené šeptání a cítila jemné doteky prstů, které byly tak lehké, že jsem je téměř ani nepostřehla. Z posledních sil jsem se přiměla, abych mírně pootevřela oči, které mě ihned poté začaly ostře štípat a pálit. Byl to jediný ne příliš náročný pohyb, kterého jsem ještě byla při mém stavu schopna. Zbytek těla se mi už téměř proměnil v nehybný kámen. Přese všechnu bolest jsem své oči udržela dostatečně dlouho na to, abych nad sebou rozeznala něčí rozmazaný obličej, který se neustále obracel ze strany na stranu, jak znepokojeně pozoroval šlehající plameny. Do očí mi znovu začínal pronikat žhavý popel, ale přesto jsem se donutila, abych svoji pozornost soustředila na člověka nade mnou. Nevěděla jsem, jestli za to mohl hustý dým, který mi stále rychleji otupoval mysl a temnota okolo mě se tak pořád přibližovala. Ale v jeden okamžik se mi zdálo, jako kdybych nad sebou spatřila známou tvář, která patřila pohlednému chlapci s krátkými hnědými vlasy a tolik tajemným pohledem. Silně jsem se kousla do rtu, když jsem se vzepřela bolesti a pokusila se zvednout pravou ruku. Z očí mi vytékalo čím dál více slz, jak jsem je držela už příliš dlouho otevřené a neustále tak byly drážděny štiplavým dýmem. Nechtěla jsem se však vzdát a za každou cenu jsem chtěla dosáhnout toho, pro co jsem se tak namáhala. Paže se mi tím nenadálým pohybem celá třásla, ale udržela jsem ji ve vzduchu do té doby, než se nepřiblížila k rozmazané tváři. Bez dechu jsem k ní natáhla prsty a zlehka přejela po její hladké kůži. I když jsem si nebyla jistá, jestli patří opravdu tomu, o kom jsem si to myslela, něco mě stejně nabádalo, abych to udělala. Nepatrně jsem pootevřela rty, které jsem měla celé vysušené a popraskané, a zachrčela několik posledních slov. Věděla jsem, že mé úsilí je u svého zdárného konce a už nebude žádná další příležitost, abych se mohla o něco pokoušet. ,,Miluju tě, Martine. Prosím, odpusť mi to,“ hlesla jsem, přestože mi srdce svírala nejistota, jestli to uslyšela ta pravá osoba. Mé prsty naposledy pohladily sametovou tvář, když jsem už déle nedovedla udržet ruku ve vzduchu a nechala jsem ji tak volně dopadnout na zem. Z hrdla mi unikl tichý výdech a má víčka postupně klesala dolů, dokud mě neobklopila hluboká a nekonečná tma.