Souhra elementů : Kapitola 12. - Podruhé narozena

S těžkostí, jako kdyby mi někdo přilepil víčka k sobě tuhým lepidlem a já je musela znovu rozlepit, jsem otevřela oči. Bolestivě jsem sykla, když se mi do nich zabodlo ostré bílé světlo, a zase jsem je rychle zavřela. Zřejmě ze šoku, který jsem tím hned po probuzení utrpěla, jsem pocítila, jak se mi do hlavy hrne prudký příval krve. Sevřela jsem oči ještě silněji, snad v marné snaze potlačit tepání, které mi nepříjemně procházelo ušima a postupně se rozšiřovalo do celého těla. Tvář se mi zkřivila námahou, když jsem pomalu zvedla ruku, jež volně ležela vedle mě, a přiložila si dlaň na čelo. Pokud jsem však doufala v to, že můj další pokus, jak utlumit nastalou horečku, bude úspěšný, opět jsem se zmýlila. Místo toho, aby má dlaň příjemně chladila, snad byla ještě rozpálenější než samo čelo. Díky tomu mi po spáncích začínaly stékat tenké stružky potu, a tak jsem ruku zase chvatně položila dolů, abych svůj stav ještě více nezhoršila.

Chvíli jsem ležela jen tak bez pohnutí, snažila jsem se zklidnit zběsilý tlukot svého srdce, pomalu a zhluboka jsem dýchala, dokud jsem nepocítila, že se hučení uvnitř mé hlavy zvolna nevytrácí. Teprve až ustoupil i ten nejmenší záchvěv horké krve, byla jsem schopná vnímat okolní zvuky, které mě obklopovaly, i když jsem nedokázala určit, odkud přesně vycházejí. Zaslechla jsem tichý a pravidelný tikot hodin, zvláštní lehké šumění a nejasný šepot několika hlasů. Spolu s tím, jak se mi navrátil sluch i normální vnímání, se mi do končetin postupně dostával cit a já tak mohla udělat větší pohyby než předtím, kdy jsem byla otupělá horečkou. Opatrně jsem zahýbala kotníky do obou stran a pokrčila jsem všemi prsty na nohou, až to zabolelo, jak se do nich dlouho nedostávala krev. Vyzkoušela jsem i ruku, dříve těžkou jako olovo, kterou jsem nyní zdvihla s podivnou lehkostí. Paží mi stále procházelo mírné brnění a když jsem ruku dala zpátky dolů, abych napětí v ní trochu uvolnila, uvědomila jsem si, že v prstech svírám něco hladkého. Předtím jsem si toho ani nevšimla, avšak teď to ve mně vzbudilo jistou zvědavost.

Neměla jsem jinou možnost než se odvážit znovu otevřít oči, jelikož zrak byl to jediné, co mohlo dát té jemné věci v mých prstech jasnou podobu. Když jsem pomalu rozevírala víčka, s jistým strachem a úzkostí jsem očekávala další ostrou bolest, ale k mému překvapení mě přivítalo pouhé přítmí. Několik okamžiků jsem se jen dívala do všudypřítomného šera a pomalu jsem mrkala. Jak se můj zrak postupně vyostřoval, začaly černé šmouhy okolo mě dostávat svůj tvar. Poznala jsem malé nástěnné hodiny, které visely na zdi přede mnou a s tichou pravidelností tikaly. Pod nimi byl malý noční stolek, na němž se skvěla zelená květina v květináči, a vedle něj se nacházely bílé dveře. Mírně jsem svraštila čelo, když jsem otočila ztuhlým krkem na stranu, abych zjistila, odkud pochází to zvláštní šumění. Za širokým oknem hustě padal sníh a tím, jak ho vítr naháněl na sklo okna, vydával jemné praskání. Žaluzie utlumovaly bílé světlo, které sněhové vločky vytvářely, ale přesto byla přítomnost sněhu patrná.

Zlehka jsem se usmála, když jsem pocítila při pohledu na padající sníh zvláštní melancholii. Tichý šepot několika hlasů se již vytratil, avšak byla jsem si jistá, že tu někdo byl.

Zaměřila jsem pozornost zpátky k tomu, co jsem svírala v ruce, a ani mě nepřekvapilo, že to byla čistě bílá peřina, jíž jsem byla přikrytá až po bradu. Ležela jsem na poměrně velkém lůžku, po obou stranách jsem měla dva malé noční stolky a někde za mnou slabě pípal nějaký přístroj. Nechala jsem hlavu otočenou na stranu a všimla jsem si, že na jednom stolku stojí až u zdi váza, v níž byla jedna rudá růže. Jak jsem se dívala na její dokonalý květ, rozbušilo se mi srdce, jako kdyby mi tou krásou někoho připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout, koho.

,,Nádherná, viďte? Ten chlapec vás musí mít opravdu rád, když vám dá tak pěknou květinu.“

Lehce jsem sebou trhla, když jsem byla ze své samoty náhle vyrušena, a pomalu jsem otočila hlavu dopředu, odkud jsem si myslela, že hlas přichází. Před postelí stála zdravotní sestra, měla bílou sesterskou uniformu, blond vlasy stažené do drdolu a vřele se na mě usmívala. ,,Byl tu s vámi od chvíle, kdy jsme vás sem přivezli, ani jednou od vás neodešel. Stále na vás dohlížel, aby se vám nic nestalo.“ Při těch slovech mě přepadl zvláštní pocit, jako kdybych ještě před příchodem sestry usnula a tohle celé bylo pouze součástí mého snu. To, co říkala, mi připadalo příliš neuvěřitelné.

Nasucho jsem polkla a vzmohla se jen na tiché: ,,Opravdu?“ Žena mi věnovala další ze svých povzbudivých úsměvů a důrazně přikývla. ,,Jistě. Ostatně můžete si to ověřit sama, ten chlapec tu s vámi stále je, jak už jsem říkala, nehnul se od vás ani na krok.“ S významným pohledem se ode mě odvrátila a zadívala se někam do rohu místnosti. ,,Musí být velice zamilovaný.“

Sledovala jsem směr jejího pohledu. V první chvíli jsem si ničeho zvláštního nevšimla, poznala jsem jen bílý parapet, který byl umístěný asi metr nad zemí a téměř celý byl zahalen do temného stínu. Když jsem se však na to místo zaměřila pozorněji, postupně se z černoty vynořovala podivně známá postava. Seděla na světlém parapetu, jedna noha jí volně visela dolů a druhou měla pokrčenou na bílém plechu. Mhouřila jsem oči natolik, až mě znovu začínala bolet hlava, ale přesto jsem od toho člověka neodtrhla pohled, dokud se mi nevyjasnila celá jeho podoba. Jak jsem postupně poznávala rysy dané osoby, dech mi uvízl v hrdle, když jsem si uvědomila, o koho se jedná. Její tmavě hnědé, krátce střižené vlasy a bílá mikina s několika barevnými proužky na prsou mě dokázali přesvědčit o tom, že se ve své představě skutečně nemýlím. Byl to Martin.

S rozbušeným srdcem jsem pozorovala, jak se jeho zavřená víčka třepotají pod tíhou nějakého snu a hruď se mu pravidelně zvedá a klesá, když ve spánku tiše oddechoval. Do tváří se mi vehnal ruměnec a jakmile si toho žena všimla, tlumeně se zasmála. ,,Myslím, že by bylo vhodné vás dva tu nechat o samotě. Zajisté si máte hodně co říct.“ Ještě než se chystala odejít, přistoupila zboku k mé posteli a zkontrolovala za mnou pravidelně pípající přístroj. ,,Váš stav už je naštěstí stabilizovaný, ale když vás sem přivezli, nebyla jste na tom zrovna nejlépe.“ Pomalu se ke mně naklonila a řekla přívětivým tónem: ,,Ničeho se nebojte, jen se podívám na vaše zranění.“ Nijak jsem se nebránila, když mi rozepnula několik knoflíků od bílé nemocniční košile, kterou jsem zřejmě obdržela při svém příjezdu, a rozhrnula ji tak, že mi odhalovala část hrudníku. Poprvé za celou dobu jsem si všimla, že na něm mám přidělané čtyři elektrody, které měřily tep mého srdce. Pravděpodobně jsem o nich nevěděla, protože byly menší velikosti a jejich povrch byl z tenkého černého materiálu, takže jsem je ani necítila. Mimo ně jsem zpozorovala i bílý obvaz, který zasahoval od spodní části hrudníku až po pás, a ten stejný obvaz pokrýval i celou délku mých paží. Pro svoji jemnost mi dříve připadal téměř nepostřehnutelný. Zdravotní sestra mi přiložila ruce na elektrody a zlehka na ně zatlačila, aby se ujistila, že drží pevně a nemohou se nijak odpoutat od kůže. Také se několika prsty dotkla obvazu na hrudníku a opatrně přejela po celé jeho délce, jestli je správně uvázaný a není tak možné jeho uvolnění, které by nemuselo být pro má zranění dobré. Když však viděla, jak se mi obličej stáhl bolestí a z hrdla mi vychází tiché sténání, ruce zase přitáhla k tělu a soucitně se na mě podívala. ,,Nemějte obavy, teď už je naštěstí všechno v pořádku. Srdeční tep máte v normě a vaše popáleniny prvního stupně se již také lepší. Naše speciální obvazy, které jsou určeny pouze na tento typ zranění, v sobě mají napuštěnou specifickou látku. Ta popálenou kůži nejen příjemně zchladí, ale zároveň do ní pouští i léčivé látky, které urychlí proces uzdravení.“ Věnovala mi poslední vřelý úsměv. ,,Uvidíte, že za pár dní budete zase zdravá. Teď je však nejdůležitější, abyste odpočívala. Už vás nebudu rušit.“ Když se obrátila k odchodu, pocítila jsem náhlou tíseň a nevědomost, do níž mě uvrhla ženina slova, která mi nedávala žádný smysl. Naléhavá potřeba dozvědět se pravdu mě proto přiměla, abych ji zadržela dříve, než by se ode mě stačila příliš vzdálit. Potom bych jí už totiž nemusela přesvědčit, zda by mi sdělila to, co jsem potřebovala vědět. V takovém případě by mi jen znovu doporučila odpočinek a zcela bez zájmu by odešla, aniž by mi dala nějaké uspokojivé odpovědi a nechala by mě tak napospas mým palčivým otázkám. Proto jsem ji pohotově chytila za zápěstí a tiše sykla, jak se obvaz okolo mé paže utáhl a sevřel mi popálenou kůži. I přes spolehlivou léčbu mé zranění nebylo natolik dobré, abych mohla dělat takové prudké pohyby. Žena se zastavila v chůzi a překvapeně se po mně ohlédla. ,,Promiňte, ale počkejte ještě chvíli, prosím,“ zašeptala jsem zoufale a doufala jsem, že mé žádosti vyhoví. ,,Potřebovala bych se vás na něco zeptat. Nevím proč, ale vůbec na nic si nevzpomínám.“ Když jsem si byla jistá, že jsem upoutala ženinu pozornost tak, aby si svůj odchod rozmyslela, pokračovala jsem ve své prosbě. Ženě se ve tváři zračil současně údiv, zvědavost i neskrývané pochopení, které mi dávalo sílu se jí svěřit s tím, co mi leželo na srdci. ,,Co se vlastně stalo? Proč jsem se ocitla zrovna na takovém místě, jako je tohle?“ Žena si hluboce povzdychla a já v jejím pohledu poznala upřímnou lítost, která mnou znatelně otřásla. Měla jsem dojem, že to, co mi oznámí, nebude nic příjemného, nebo alespoň nic, co bych očekávala. ,,Ano, ztráta paměti je ve vašem případě pochopitelná. Byla jste dlouhou dobu v bezvědomí.“ Znovu si povzdychla a ještě předtím, než mi začala líčit události, díky nimž jsem teď byla v nemocnici, nervózně si upravila záhyby na bílé uniformě. ,,Víte, nerada to neříkám, ale váš stav byl natolik vážný, že jste mohla i umřít.“ Prudce jsem nasála vzduch do plic, jak mě ta náhlá informace zasáhla, ale než jsem stačila cokoliv říct nebo udělat, žena rychle mluvila dál. ,,Ale naštěstí se nic takového nestalo, protože vás včas zachránil ten chlapec.“ Starostlivě na mě pohlédla a když se ujistila, že už jsem zase o něco klidnější, rozvážně pokračovala. ,,Na základě toho, co mi bylo sděleno, jste měla plíce plné kouře, čímž hrozilo smrtelné zadušení, a soudě podle těch popálenin jste musela být někde blízko ohně nebo někde, kde byla velmi vysoká teplota. Bohužel, my sestry nemáme takovou pravomoc, abychom si mohly o pacientech zjišťovat více informací, než je nám dovoleno. Obzvláště, když jsme u té dané nehody nebyly a nikdo proto nevidí jediný důvod, proč nám říkat nějaké další podrobnosti.“ Na čele se jí objevilo několik rozlícených vrásek, jak se zamračila nad nevýhodou svého postavení, ale o chvíli později už opět zářila laskavostí, která ji po celý dnešní den provázela. ,,Každopádně mě můžete kdykoliv požádat, pokud byste si přála mluvit s doktorem, který by vám poskytl mnohem více informací, než jaké jsem vám mohla dát já. Sehnat ho by neměl být žádný problém a snad by to bylo i mou povinností, protože vy přeci máte právo dozvědět se pravdu.“ Přes tvář jí přelétl rychlý úsměv a na důkaz toho, že už skutečně odchází, mi zběžně uhladila bílou peřinu. ,,Teď už ale opravdu musíte odpočívat. Nechcete přeci, aby o vás měl ten chlapec ještě větší starosti než doposud.“

S těmito slovy se ke mně otočila zády a když svižně vykročila ke dveřím, v její chůzi byla znát značná netrpělivost. Zřejmě se do tohoto okamžiku měla dostat už dávno a nyní už může mít někde u jiného pacienta zpoždění, které by mohlo mít nepříjemné následky.

Jakmile však za ní zaklaply dveře a místnost se opět ponořila do ponuré samoty, věděla jsem, že žádného doktora potřebovat nebudu. Těch několik málo slov, která zdravotní sestra dokázala ze svého okolí pochytit a předat mi je, mi spolehlivě postačilo k tomu, abych svoji paměť znovu obnovila. Byly to sice jen letmé útržky, které v sobě měly příliš mnoho zmatku a celkový obraz mých vzpomínek tak byl silně rozmazaný, ale přesto jsem si dala vše do souvislostí. Když jsem jednotlivé kousky událostí spojila dohromady a seřadila je přesně tak, jak za sebou následovaly, vznikla mozaika natolik tragická, až mne to samotnou překvapilo. Současně s tím jsem si také uvědomila, díky komu jsem teď vlastně naživu a čím vším si musela daná osoba projít, než mě stačila vypátrat a dobrovolně za mnou jít do žhavých plamenů.

Trhavě jsem se nadechla a pomalu otočila hlavu na bok, odkud jsem měla přímý výhled na svého zachránce, který pro mě obětoval víc, než bych si zasloužila. Když jsem tak pozorovala Martinovu klidně spící postavu, znovu se mi vybavily všechny okamžiky, které jsem byla nucena prožít a z nichž mě Martin včas vysvobodil. Jako záblesk z čistého nebe jsem se tak ocitla znovu tam, kam jsem se už nikdy nechtěla dostat. Opětovně jsem se viděla ve školní knihovně, jak sedím u dřevěného stolu a skláním se nad nějakou knihou. Zlom přichází v době, kdy se v místnosti objevuje Petr Křesťan se svými dvěma pobočníky a ukazuje mi na telefonu fotky Martina a jeho bývalé přítelkyně Kristýny. Vyčítá mi, že jsem zkazila všechno štěstí, které díky ní Martin měl, a nadobro tak zničila jejich lásku. Není těžké poznat, že to nehodlá nechat jen tak bez odezvy. Dává znamení chlapcům vedle sebe, aby zapálili první knihy již připravenými zapalovači a aby mi tak zároveň dokázal, že svojí pomstu myslí naprosto vážně. Slyším praskot prvního ohně a když Petr i se společníky odchází, nabývají plameny stále větší síly. Cítím, jak se začínám dusit kouřem a horkým vzduchem. Snažím se najít únikovou cestu, ale dveře jsou zamčené a všechna okna zablokovaná. Z hrdla mi vychází zoufalý pláč, není tu však nikdo, kdo by si toho všiml a mohl mi tak nějakým způsobem pomoci. Každý další nádech mě vyčerpává, proto netrvá dlouho a já padám na kolena, až se nakonec v beznaději stáčím na podlaze. Čekám, kdy přijde to nejhorší, až nebudu cítit žádnou bolest ani náznak po tom, že bych kdy v plicích měla štiplavý dým a kůži mi ošlehával žhavý oheň. Náhle však někdo vyrazí dveře a rychle ke mně přibíhá, aby mě odtud co nejdříve dostal pryč. Ještě než upadnu do bezvědomí, poznám, že se nade mnou sklání něčí rozmazaná tvář. Teď jsem byla skutečně přesvědčená o tom, že právě Martin byl ten, komu jsem mohla být vděčná za to, že jsem vyvázla jen s lehkými popáleninami a ne nějakými horšími následky, které by mě mohly poznamenat na celý zbytek života.

Nepřestávala jsem ho pozorovat, jak ve spánku tiše oddechuje a na tváři má klidný výraz. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, o co všechno kvůli mně přišel, a aniž bych tomu dokázala nějak zabránit, z koutka oka mi vytekla chladná slza. Nejen, že se rozešel se svojí přítelkyní, se kterou se dokonce pohádal a přestal k ní cítit jakoukoliv lásku, ale ještě ke všemu jsem ho připravila o jeho nejlepšího přítele, jenž se mě pokusil zbavit a on ho teď za to musí nenávidět.

Jako kdyby Martin vycítil, že se něco v mém chování změnilo, pomalu rozevřel víčka a otočil ke mně hlavu, aby mi mohl pohlédnout do očí. ,,Konečně jsi se probudila,“ řekl s úlevou a něžně se na mě usmál. Když si však všiml, že mi po tvářích stéká čím dál více slz, úsměv mu na rtech rázem zamrzl. Chytil se dlaněmi za parapet a přehodil nohy na podlahu. ,,Co se stalo?“ zeptal se starostlivě. ,,Ještě pořád tě bolí ty popáleniny?“ Přes prohlubující se vzlyky, které mnou otřásaly, jsem se vzmohla jen na zavrtění hlavou. To však Martina dostatečně nepřesvědčilo o tom, že jsem opravdu v pořádku. Vykročil ke mně hbitým krokem a když se přiblížil natolik, že se mě mohl dotknout, otevřela jsem pusu, abych se mu za všechno omluvila, ale nedostala jsem k tomu příležitost. Dřív, než jsem stačila cokoliv říct, se ke mně Martin chvatně sklonil a pevně mě k sobě přitisknul. Dlaní mi přidržel hlavu u ramene a přiložil svoji teplou tvář na tu moji, až jeho rty byly těsně u mého ucha. ,,Tolik jsem se bál,“ zašeptal a sedl si na kraj postele, aniž by mě pustil ze svého objetí. Vzal několik pramenů mých vlasů do ruky a jemně je promnul mezi prsty. ,,Muselo to pro tebe být strašné. Je mi to tak líto.“ Znovu jsem zavrtěla hlavou, i když to nemohl vidět, ale pouze cítit, a zlehka jsem mu položila ruce na záda. ,,Ty se přece nemáš za co omlouvat,“ řekla jsem tiše. ,,Neudělal jsi nic špatného, ba naopak, zachránil jsi mi život.“ Chvíli jsem se jen dívala přes jeho rameno, jako kdyby na bílé zdi přede mnou byly napsány všechny hříchy, kterých jsem se na Martinovi dopustila, a znovu mě přepadly výčitky svědomí. Sevřela jsem zezadu Martinovu bílou mikinu a položila si čelo na jeho rameno, když mi po tvářích začaly stékat další slzy. Slyšela jsem, jak Martin tiše oddechuje a vyčkává, až budu chtít opět promluvit. ,,To já za všechno můžu,“ zašeptala jsem nakonec a vycítila, že se Martin nad těmi slovy zarazil. V obavě, že mě bude chtít přerušit, jsem rychle pokračovala dál, abych mu sdělila to, co mě jako kámen tížilo na srdci. ,,Kdybych ti tehdy nenapsala ten dopis a nedala ti tak o sobě vědět, nemuselo by se stát to, co se díky mně stalo.“ Polkla jsem další přicházející vzlyky a trhavě se nadechla, než jsem přešla k hlavnímu bodu mého trápení. ,,Nemusel bys teď být se mnou v nemocnici a nenávidět svého nejlepšího přítele, který však za nic nemůže, protože jsem ho k tomu požáru sama vyprovokovala. Ještě horší však je, že jsi kvůli mně ztratil tu, kterou jsi tolik miloval a každý vám vaši lásku záviděl. To si nikdy nepřestanu vyčítat.“ Když se ode mě Martin pomalu odtáhl a chytil mě dlaněmi za ramena, hlavu jsem měla stále skloněnou k hrudi, abych se mu nemusela podívat do očí a ukázat své zahanbení, které jsem vůči němu cítila. ,,To ohledně Kristýny a mě ti řekl Petr, že ano?“ zeptal se podrážděně a když jsem znovu zaslechla jméno jeho bývalé přítelkyně, tentokrát vycházející přímo z jeho úst, neklidně jsem sebou trhla, jako kdyby mi to do srdce zabodlo ještě větší osten než předtím. ,,Ano, byl to Petr,“ řekla jsem potichu a v nastalé atmosféře, kdy jsem mezi námi cítila naprostou upřímnost a důvěru, jsem se mu odvážila sdělit mnohem víc, než jsem původně plánovala. ,,Taky mi říkal, že ona byla tou jedinou věcí, kterou jsi doopravdy chtěl, a proto nedokázal pochopit, jak jsi se mohl rozhodnout pro někoho jako jsem já, když se jí vůbec nedokážu rovnat. A potom...“ hlas mi samým rozrušením přeskočil a i když jsem zřetelně vnímala, jak se Martinův dech nebezpečně zrychluje, dokončila jsem to, co jsem již začala, ,,... mi ukazoval vaše společné fotky.“ Bylo samozřejmostí počítat s tím, že to Martina jistým způsobem rozčílí, a já si uvědomovala, jaké následky má slova mohou mít, ale přesto mě jeho reakce překvapila.

,,Sakra! No to snad není pravda!“ vykřikl nahlas a na důkaz svého hněvu jednou dlaní, kterou mi rychle sundal z ramena, vší silou uhodil do peřiny. Polekaně jsem se zachvěla, jak mě prudkost jeho jednání zaskočila, a v úzkostném očekávání jsem se neodvážila ani nadechnout. Přepadl mě vážný strach z toho, že by jakýkoli sebemenší zvuk mohl ještě více rozlítit jeho zlost. Z hloubi duše jsem proto doufala, že už nebudu muset být svědkem něčeho takového, jako se stalo před chvílí, nebo snad něčeho ještě mnohem horšího, protože mi to i za Martina neskutečně ubližovalo.

V nastalém tichu jsem slyšela jen vlastní tlukot srdce, který mi projížděl celým tělem, a hlasité hučení v uších, jak mi krev pulzovala ve spáncích. Když už jsem si myslela, že to nekonečné a nepříjemně napjaté mlčení nevydržím, ucítila jsem na bradě lehký dotek. Martin mi ukazováčkem a palcem zlehka zvedl hlavu, aby mi mohl zpříma pohlédnout do očí, a já ke svému překvapení spatřila, že mu na tváři hraje ten samý něžný úsměv jako předtím. ,,Promiň, nechtěl jsem tě nijak vylekat, ale rozčílilo mě to tak, až jsem se přestal ovládat.“ Láska v jeho očích na okamžik pohasla, jak si vzpomněl na své chování a na má slova, která ho k tomu přiměla. ,,Jen doufám, že těm Petrovým řečem opravdu nevěříš.“ Věnoval mi hluboký a upřímný pohled, který mi na okamžik rozbušil srdce a jasně mě přesvědčil o tom, že si nemůžu dovolit ho zklamat. ,,Chci, abys věděla, že ničeho, co jsem udělal, nelituju a jsem opravdu rád, že tu teď s tebou můžu být.“ Pozorně se do mě vpíjel svýma temnýma očima a já neměla nejmenších pochyb, že to myslí zcela vážně a upřímně. Jak se ke mně začal pomalu přibližovat a můj dech se překotně zrychlil, zavřela jsem oči v očekávání tolik chtěného polibku. Lehce jsem se zachvěla, když jsem pocítila okraje jeho rtů na těch svých, které dělil jen kousek od vzájemného políbení. ,,Miluju tě,“ vydechl a i když jsem neměla dost času, abych na to zareagovala, v duchu jsem mu odpověděla: Já tebe taky.

Konečně se naše rty spojily ve vroucím polibku, po němž jsme oba dva celou dobu tak toužili. Náhlé horko a silné mravenčení, které se postupně rozšiřovalo od mých rozpálených rtů až po konečky prstů na noze, se mě zmocnili tak intenzivně, až se mi na okamžik zamotala hlava. V zápalu naprosté euforie jsem Martina objala kolem krku a dlaněmi přejížděla po hladké kůži jeho šíje, jako kdyby to mohlo zmírnit ten neovladatelný třas, co mnou čím dál více prostupoval. Polibky začínaly nabírat na naléhavosti, která byla natolik silná, až jsem se musela v krátkých přestávkách nadechovat, jak mi Martin díky vzrůstající vášni drtil ústa svými horkými rty. Když si po chvíli uvědomil, že mé dlaně mu čím dál procítěněji hladí šíji a má touha se tak s každým okamžikem prohlubuje, na oplátku za mé doteky mi položil ruce na záda. Nejdříve mi jen zlehka kroužil dlaněmi po lopatkách a kdykoliv se jeho prsty dotknuly mé páteře, celá jsem se prohnula pod vlnou elektrizujícího mravenčení. V takových okamžicích se jeho rty na chvíli odtrhly od těch mých a přitiskly se na můj krk, který byl před ním až vyzývavě odhalený a napnutý. Potom jsem však postřehla, že se jeho silné tahy dlaní přesunuly z mých lopatek až dolů k okraji mého obvazu, kde se jeho prsty váhavě zastavily, jako kdyby nevěděl, jestli by měl pokračovat nebo raději ne. Můj nedočkavý a hluboký polibek však stačil k tomu, abych ho dostatečně přesvědčila o tom, že by ve svých dotecích neměl polevovat. Pod tíhou prudké vášně, která dala našemu líbání nový rozměr a obou se nás tak zcela zmocnila, byl Martin zbaven veškeré obezřetnosti. Jeho dlaně překročily hranici zad a mého obvazu a bez nejmenších obav se dostaly až k pasu, kde byl obvaz ukončen. Zpočátku to jen mírně pálilo, jak mi Martinovy prsty přejížděly po jednotlivých částech obvazu, ale když jsem pocítila, jak se jeho dlaně prudce zapřely do mých popálenin, aby si mě k sobě mohl přitáhnout ještě blíž, bolestivě jsem z toho náhlého žáru sykla. Ostré štípání pod povrchem obvazu bylo silnější, než jsem očekávala, a i když jsem nechtěla tento nádherný okamžik ukončit, věděla jsem, že už je na to příliš pozdě. Ať už bych se snažila sebevíc předstírat, že to nic není a ničemu to v naší lásce nebrání, byla jsem si jistá, že by to Martin nechtěl více riskovat a z každého dalšího doteku se tak neobávat, aby mi to ještě více neublížilo.

V důsledku toho se jeho dlaně v rychlosti přesunuly z mých zad zpátky na má ramena a také naše rty se od sebe poněkud neochotně oddělily. Hluboce se mi zadíval do očí a já v jejich temně hnědé kráse spatřila, že se v nich znatelně odráží strach a upřímná starost. ,,Promiň, že jsem tak spěchal a nebral na tvé zranění ohled. Doufám, že tě to nebolelo moc.“ Neubránila jsem se úsměvu a když se v Martinově pohledu objevil náhlý zmatek, musela jsem se i potichu zasmát. ,,Nemusíš se ničeho bát, nebylo to tak hrozné. Musím to přece nějak zvládnout, dokud se to nevyléčí.“ Martinův napjatý výraz se pomalu začal uvolňovat, jak má slova zmírnila jeho nejhorší obavy. Zpětně jsem si vzpomněla také na to, jak Martin říkal, že příliš spěchal a nebral na mé zranění ohled, a když se mi do tváří vehnalo náhlé horko, musela jsem od něj odvrátit pohled. ,,Víš... abych řekla pravdu, nebyl jsi jediný, kdo to až moc uspěchal.“ Očima jsem rozpačitě těkala z podlahy pokryté hnědým linoleem na bílou zeď před sebou a zase zpátky, dokud mě Martin jemně nepohladil hřbetem ruky po tváři a neupoutal tím moji pozornost. Poprvé jsem si všimla, že má na ukazováčku stříbrný prsten, který se ve slabém světle matně lesknul. Když se naše pohledy setkaly, viděla jsem, že i jemu líce pokrývá lehký nádech ruměnce, a oba dva nás to přimělo k úsměvu.

,,Je tu ještě jedna věc, o které bys měla vědět,“ řekl stále s pobaveným výrazem ve tváři a prstem mi zlehka přejel přes rty. ,,Ten požár způsobil ve škole takový rozruch, že ředitel vyhlásil na týden volno, protože potřebují trochu času, aby dali knihovnu zase do pořádku. Většina knih shořela, počítače tím žárem přestaly fungovat a z polic skoro nic nezbylo, takže je třeba všechno znovu obstarat – a to nějakou dobu potrvá.“ Něžně se na mě usmál a prsty, kterými až doteď hladil mé rty, položil ze strany na můj krk a zajel mi jimi až za ucho. ,,Když vyšlo najevo, že za požár byl odpovědný Petr i s těmi svými dvěma kumpány – díky knihovnici, která je viděla odcházet těsně před vypuknutím požáru - všichni tři byli okamžitě vyloučeni. Nikdo nečekal, že by byli schopní něčeho takového, i když to samozřejmě nebyli zrovna ti nejvzornější typy. To, co udělali, ale přesahuje všechny meze.“ Martin se krátce a přidušeně zasmál, než pokračoval. ,,Nechápu, jak si Petr mohl myslet, že jim to projde. Asi předpokládal, že knihovnice bude natolik hloupá, aby jí nedošlo, co se v knihovně stalo, když je viděla jako poslední. Upřímně řečeno, Petr nemá takovou tvář, aby na ni někdo jen tak zapomněl, a ti jeho kamarádíčci jakbysmet. Proto pro knihovnici nebyl problém je identifikovat.“ Najednou si zhluboka povzdechl, jako kdyby litoval toho, že se mnou tehdy nebyl a nemohl tak tomu nejhoršímu zabránit. Při tom odtáhl ruku z mého krku a položil ji na peřinu vedle mých nohou. ,,Později se navíc zjistilo, že v místnosti nebyl požární alarm, který by na oheň upozornil, protože ten stávající byl v opravě a nikdo nepředpokládal, že by se mezitím mohlo něco stát. Jak lidi můžou být tak hloupí.“

Jakmile jsem zpozorovala, že se v Martinových očích objevil hluboký smutek a na čele mu vyvstaly starostlivé vrásky, srdce se mi sevřelo úzkostí. Nemohla jsem se dívat na to, jak se přede mnou utápí v zoufalství a nemůže se přestat trápit kvůli něčemu, čemu nemohl žádným způsobem zabránit. Musela jsem něco udělat nebo říct, abych mu alespoň trochu ulevila od té bolesti, kterou v sobě potlačoval, i když jsem věděla, že to nebude snadné a potrvá zřejmě dlouho, než se smíří s tím, co se stalo a co se podle něj vůbec stát nemuselo, kdyby byl ve správný čas na správném místě. Přesto jsem se na něj povzbudivě usmála, pomalu jsem se k němu natáhla a opatrně mu obepjala paže kolem hrudníku. Hlavu jsem si zlehka položila na jeho bílou měkkou mikinu a s výdechem zavřela oči. ,,Věř mi, že nevidím žádný důvod, proč by ses měl trápit. Myslím, že by se to stejně jednou muselo stát, ať už by šlo o požár nebo o něco jiného. Nedalo se tomu zabránit a i kdyby se to přeci jenom někomu povedlo, jen by to zbytečně oddaloval. Petr si to se mnou potřeboval vyřídit a pochybuji, že by ho jeden neúspěch odradil natolik, aby se vzdal.“ Naslouchala jsem zvuku Martinova pravidelně tlukoucího srdce, které bilo přímo pod mým uchem, a díky tomu neustále se opakujícímu rytmu jsem cítila, jak se celé mé tělo postupně uvolňuje. ,,Ale nakonec všechno dobře dopadlo a to jen díky tobě. Dostal jsi se dovnitř a zachránil mě, i když jsi musel vědět, jaké nebezpečí to může obnášet. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná. Než by se ke mně dostala nějaká pomoc, už bych se mohla dávno zadusit kouřem.“ Bez ohledu na čím dál silnější únavu, která se mě začínala zmocňovat, jsem zvedla hlavu a zlehka Martina políbila na krk, aby si byl vědom toho, jak vážně svá slova vlastně myslím. ,,Můžeš být na sebe jedině pyšný, že jsi se překonal a udělal to, co by jiného ani nenapadlo. Doufám, že si to uvědomíš i ty sám, protože si to rozhodně zasloužíš. Opravdu... tě mám moc ráda.“

Ucítila jsem, jak mě Martin zlehka hladí po vlasech a poté mě do nich i vroucně políbil. ,,Ty víš, že já tebe taky.“ S úsměvem na rtech jsem dlouze vydechla. Už jsem neměla sílu dále odporovat tomu vyčerpání, které mi bralo poslední zbytky energie. Hlava mi nekontrolovatelně sjela na Martinovo rameno, kde jsem ji měla chvíli položenou a nevnímala nic jiného, než omamnou vůni jeho parfému a příjemné teplo, které vyzařovalo z jeho těla. Kombinace to byla natolik silná, že když mě Martin opatrně pokládal zpátky do postele, nacházela jsem se již v polospánku. I když mlha, která mě obklopovala, byla s každým okamžikem hustší, stačila jsem ještě postřehnout, jak mě Martin zakryl peřinou až po bradu a dlouze mě políbil na tvář. Z dálky ke mně dolehl jeho slabý hlas, snad ještě tišší než šepot, který mi však v mysli utkvěl ještě dlouho poté: ,,Musíš si odpočinout, prožila jsi velmi náročný den. Brzy se zase uvidíme.“ Nepatrně jsem trhla koutky úst, jako kdybych tím chtěla naznačit, že jsem ho slyšela, a s vidinou Martinova něžného úsměvu před sebou jsem propadla tvrdému spánku.