Nechtěný dar- 11.

11.

               V pokoji v hotelu v Milánu jsem nechtěla trávit moc času, takže jsem si jen vybalila a pak se sešla s Mlhou v hale: ,,Jaký je plán? Chcete si ještě jednou projít ty dokumenty?“
 ,,Ne, jen to ne. Chci si dnešek užít a zítra v deset hodin máme tu schůzku, kde jim to pěkně vytmavíme.“
 ,,Tak fajn. A co máte v plánu na zbytek dneška?“
 ,,Procházka po hlavní třídě? Můžeme se podívat na nějaké památky a na Vánoční trhy.“
 ,,A můžeme se před tím někde najíst?“
 ,,Dost dobrý nápad,“ řekl Mlha a vzal můj kabát, aby mi do něj pomohl. Oblékala jsem se tak, abych se Mlhy nedotkla , což se mi povedlo.

     ,,Zito, myslíte si, že jsem dobrý šéf?“ zeptal se mě Jakub zničeho nic. Ta otázka mě zaskočila, až jsem se málem polila svařákem, který jsem pila.
 ,,No, tak, já s vámi nikdy neměla potíže. Ani Erika, ta mi vás dokonce pokoušela dohodit.“
 ,,Vážně?“
 ,,Jo. Pořád říká jaký jste slušný, hodný, pěkný a při penězích.“
 ,,Ale to vám zřejmě nestačí,“ říkal, když jsme se vraceli do hotelu.
 ,,Ne, že by to nestačilo, jen víte jak se to říká, co je v domě není pro mě. Navíc jsem vždy byla na starší muže.“
 ,,Takže jsem pro vás mladý cucák?“
 ,,Ne, ale na vás čeká někde jiná žena. Ta, kterou si vážně zasloužíte.“
 ,,Jenže já chci vás. Podařilo se mi vás unést až sem, do krásného města s perfektní vánoční atmosférou a už máte v sobě dva punče a dva svařáky. Myslíte si, že ani tak nepovolíte?“
 ,,Děláte si ze mě srandu? Jestli jste mě sem dostal jen pro to, abyste si tu na mě něco zkoušel, tak hned jak se vrátíme domů, dávám výpověď!“ řekla jsem mu, zbytek svařáku v kelímku odhodila do nejbližšího koše a odcházela jsem do hotelu tak rychle, jak jen mi to šlo.
 ,,Zito! Já to tak nemyslel! Počkejte!“ volal na mě, ale já se ani neotočila a odcházela jsem. Na recepci jsem si vzala klíč a bouchla za sebou dveřmi od pokoje.

     ,,Dobré ráno,“ přišel k mému stolu v hotelové jídelně Mlha.
 ,,Dobré ráno,“ opětovala jsem mu pozdrav, ale nejraději bych se sebrala a odešla. Jednak jsem na něj byl naštvaná a jednak mi dva punče a dvě svařená vína stačila na pěknou kocovinu..
 ,,Zlobíte se na mě hodně? Já ani nevím, jak to ze mě vypadlo. Samozřejmě, že vás mám rád víc, než by se na vašeho šéfa slušelo, ale plně respektuji to, že máte přítele. Vypadá, že mu na vás záleží.“
 ,,Byla bych ráda, pane řediteli,“ řekla jsem s velkým důrazem na jeho oslovení ,,kdybychom spolu probírali pouze pracovní záležitosti. Je půl desáté. Měli bychom jít.“
 ,,Jen do sebe hodím kávu,“ řekl Mlha.
 ,,Dojdu si pro kabát a počkám v hale,“ řekla jsem a odešla.

     ,,Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se nás recepční ve farmaceutické firmě, kam jsme přišli.
 ,,Dobrý den, toto je pan Jakub Mlha a já jsem jeho asistentka. Jsme z české farmaceutické firmy a máme tu domluvenou schůzku s panem ředitelem,“ řekla jsem italsky.
 ,,Ano, ohlásím vás u pana ředitele,“ řekla a odešla za dřevěné, dvoukřídlé dveře.
 ,,Mají to tu hezké,“ řekl Mlha a rozhlížel se po recepci. ,,Něco jim tu krásně voní,“ nasál vůni, která se linula zpoza recepčního pultu. Moje kocovina neměla stejný názor.
 ,,Já bych to vůní nenazývala,“ řekla jsem a Mlha se na mě zvědavě podíval.
 ,,Jednou jste říkala, že nejste zvyklá na alkohol. To s vámi ten včerejšek pěkně zamával, co?“
 ,,Chcete se mi snad smát?“
 ,,To v žádném případě. Naprosto se dokážu vcítit do toho, jak vám je,“ řekl a v tom přicházela slečna recepční a uvedla nás do zasedací místnosti, kde zapálila aroma lampu, ze které se linula silná vanilková vůně. Po chvilce přišel i ředitel, se kterým jsme se už znali z návštěvy v Čechách.

         Jednání bylo neúprosně dlouhé a místností se stále linulo vanilkové aroma a já nebyla po pár minutách už vůbec důležitá, neboť se oba ředitelé spolu dohadovali v angličtině, kterou Mlha naštěstí vládl.
 ,,Zito, jste v pořádku?“ zeptal se mě Mlha.
 ,,Jsem, jen mě trošku rozbolela hlava. Kocovina a do toho ta aroma lampa,“ vysvětlil jsem Jakubovi.
 ,,Děje se něco?“ ptal se i italský ředitel, pan Rossi a Jakub mu řekl o co jde. ,,Tak to chápu,“ řekl a zavolal slečnu z recepce, která mě vzala s sebou a na recepci mi dala prášek na bolení hlavy, sklenici studené vody a otevřela okno.
 ,,Jsme asi na stejné pozici, co? Taky si bez vás ředitel ani nezaváže tkaničky?“
 ,,No, tak nějak,“ zasmála jsem se představě, jak zavazuji Mlhovi tkaničky u bot.
 ,,Já jsem Gina,“ podávala mi ruku, tak jsem se jí také představila. Povídaly jsme si a s návratem ke dvěma ředitelům jsem vůbec nepospíchala.
 ,,Já si odskočím,“ řekla Gina a odešla. Zůstala jsem v recepci sama, když vyjel z faxu papír. Jen jsem se tak letmo podívala co to bylo. Šlo o jakési hlášení, že se ve výrobě pokazilo patnáct kilogramů jakýchsi tablet a odesílají se do něčeho, což jsem přeložila jako spalovna. Vyvolalo to ve mně malou zvědavost a tak jsem si na internetu v mobilu našla co je to za léky. Byly to léky na nachlazení s obsahem efedrinu.
Když se Gina vrátila, tak jsem se i já vrátila do zasedací místnosti, kde Rossi zrovna zval Jakuba na oběd.

Po obědě jsme se přesunuli na malou exkurzi do výrobní haly. Jakub se zajímal o všechno,co ve své výrobní hale neměl, ale já se nudila. Až do doby, kdy jsem zaslechla dva pracovníky v bílých pláštích, ústence a s ochranou síťkou na vlasech, jak říkají, že se musí podívat do spalovny, jak jde výroba. Přišlo mi to podivné.
 ,,Omlouvám se, ale kam si tady mohu odskočit?“ zeptala jsem se a odpovědí mi bylo že na chodbě vlevo. Vyšla jsem z místnosti, kde jsme sledovali super výkonnou sušičku, a rychle jsem zamířila za těmi chlápky, kteří měli namířeno do spalovny. Jenže hned druhé dveře mě zastavili, neboť byli na magnetické, či čipové karty. Chvilku jsem si počkala za rohem a po pár minutách ze dveří, které mě nepustily dál vyšel, spíše přímo vyběhl, mladík s mobilem u ucha. Vůbec se nedíval kolem sebe a tak jsem do dveří vklouzla. Ocitla jsem se v místnosti, která zřejmě sloužila jako malý sklad. Všude kolem mě byly kartonové krabice. Když už jsem se tak zvědavě dostala až tam, kde jsem byla, tak jsem jednu krabici otevřela. Byly v ní léky. Tedy, to jsem si na první pohled myslela. Lahvičky na sirup či kapky nebyly naplněny ani sirupem ani kapkami. Chvilku jsem stála a zírala na malou část z obsahu lahvičky, kterou jsem si nasypala do dlaně. Když jsem za dveřmi uslyšela kroky, tak jsem vše vrátila do lahvičky, tu si strčila do kabelky a nepozorovaně jsem z místnosti zmizela a vběhla na toaletu.

     ,,Podívám se, jestli se jí nic nestalo,“ slyšela jsem za dveřmi Jakuba Mlhu a tak jsem si bez přemýšlení rychle lehla na zem.
,,Pane bože, Zito,“ řekl, když mě viděl ležet na zemi. Co jsem ale nedomýšlela bylo to, že se mě Mlha dotkne. Rychle ke mně přišel a pomáhal mi vstát.
 ,,Co se stalo?“ zeptal se, ale já nebyla schopná mu odpovědět. Začalo mi hučet v uších, v hlavě jakoby kováři tloukli do rozžhaveného železa a před očima něco, co jsem za žádnou cenu vidět nechtěla. Tato vidina byla úplně jiná, než ty ostatní, neboť se netýkala Mlhy, ale mě. Ony fingované mdloby teď přišly skutečně a já se skácela do Mlhovy náruče.
 ,,Zito!“ zacloumal se mnou a já ho od sebe odstrčila. ,,Co je s vámi?“
 ,,Zatočila se mi hlava a asi jsem omdlela,“ řekla jsem zastřeným hlasem. Teď jsem věděla na více než sto procent, že tento výlet rozhodně nebyl dobrý nápad.
 ,,Nechcete jít do nemocnice? K lékaři?“ ptal se Mlha.
 ,,Ne, ráda bych na hotel. Potřebuji si odpočinout,“ řekla jsem a odmítla Mlhovu podporu při chůzi. Rossi vše plně chápal a do hotelu nás nechal odvézt firemním vozem.

          ,,Už je vám lépe?“ zeptal se mě Mlha, když jsem mu po večeři zaklepala na dveře pokoje.
 ,,O trochu. Musím s vámi mluvit,“ řekla jsem a on mě pustil dále.
 ,,O co jde?“
 ,,Jde o Rossiho firmu. Za žádnou cenu s ním žádnou smlouvu nepodepisujte,“ řekla jsem naléhavě.
 ,,Ale Zito, my už jednu smlouvu podepsali, nepamatujete? Právě kvůli tomu tu teď jsme.“
 ,,Odstupte od té smlouvy ať to stojí co to stojí. Za to, co on tam dělá, nestojí žádné miliony.“
 ,,Zito, posaďte se, uklidněte se a řekněte mi co se děje.“
 ,,Víte, jak jsem seděla na té recepci, tak tam vyjel fax, kde bylo napsáno, že se jim pokazilo patnáct kil tablet a posílají je do spalovny.“
 ,,A co je na tom divného?“
 ,,Na té exkurzi šli kolem nás dva chlápci a jeden z nich říkal, že se musí jít podívat do spalovny na výrobu. No není to zvláštní? Výroba ve spalovně?“
 ,,Nechcete mi snad říct, že jste je sledovala, zatím co nám jste řekla, že jdete na záchod.“
 ,,Ehm, tak trošku. Dostala jsem se až někam, kde bylo schované tohle,“ řekla jsem a postavila před Mlhu onu lahvičku. On si jí vzal do ruky a četl si název.
 ,,No, nějaký sirup,“ řekl Jakub.
 ,,Nastavte ruku,“ řekla jsem a trošku z lahvičky jsem nasypala do jeho dlaně. Nechápavě se na mě podíval. ,,Dochází vám co teď máte v ruce? Pokazili patnáct kilo tablet s efedrinem a pak z nich ve spalovně vyrobili tohle.“
 ,,Zito, co když je to jen substance pro přípravu toho sirupu? Je spoustu léků, které se musí naředit.“
 ,,Ne, tohle určitě není sirup. Je to úplně jasné. V té farmaceutické firmě vyrábí drogy!“
 ,,Pane bože, Zito. Proč prostě nemůžete dělat jen svou práci. Tou dnes bylo sedět vedle mě a ne šmejdit po cizí hale,“ řekl Jakub a povzdechl si. Netvářil se ale vůbec překvapeně nebo šokovaně.
 ,,Nechcete mi snad říct, že o tom víte?“ zeptala jsem se.
 ,,Dozvěděl jsem se to ve chvíli, kdy jste tuhle lahvičku otevřela. Nejste žádný detektiv a tak jste možná zapomněla na to , že to tam hlídají. Nasnímala vás kamera a samozřejmě to ihned hlásili Rossimu a ten je teď nutný udělat určitá opatření. No a protože já mu dlužím pár milionů za tenhle skandál s nějakým posraným toještěm, který jste způsobila stejně vy, tak Rossi pověřil mě, abych dal na vás pozor.“
 ,,Pozor?“
 ,,Zito, já myslel, že budete opatrnější. Vám nestačí, že vás u nás doma, téměř po celém městě nahání novináři? Vy si musíte ještě takhle všechno připosrat ještě víc, než to posrané máte!“
 ,,Novináři?“
 ,,Všiml jsem si, že jste poslední dobou divná. Nenechala jste na sebe sáhnout a pak jsem vás viděl v těch zprávách. Doufal jsem, že se ten váš chlápek lekne a nechá vás a na mě pak bude, abych vás utěšoval. Ale ne, on vás podporuje a schovává. Stejně už ale všechny noviny vědí, s kým chodíte.“
 ,,To vy jste řekl novinářům moje jméno a adresu?“
 ,,Jo, já, ale upozornila mě na to Erika. Zajímalo by mě jak ta tvá schopnost funguje. Co vidíš, když se tě někdo dotkne? Vidíš co se stane? Vidíš budoucnost?“
 ,,Ne tak úplně. Nefunguje to vždy.“
 ,,Ale dnes, na tom záchodě v té výrobně to fungovalo. Hrozí mi něco?“
 ,,Nevím. Já to neviděla,“ řekla jsem a z očí se mi valily slzy. Jakub Mlha mě nesmírně zklamal.
 ,,Co jsi viděla? Řekni mi to a já tě nechám být!“
 ,,Ne, já vám nemusím nic říkat,“ otočila jsem se na podpatku a otevřela dveře od pokoje. Mlha mě ale chytil za vlasy a vtáhl zpět. ,,Proč to děláte?“
 ,,Řekni mi, co se mi má stát a já tě nechám odejít. Budeme prospěšní jeden pro druhého. Já řeknu, co ten Ital zamýšlí s tebou a ty řekneš, co se mi má stát.“
 ,,Já to ale nevím!“ zakřičela jsem na něj.
 ,,Něco jsi přeci, do prdele, viděla!“ řekl a jak mě držel za vlasy, tak se mnou zacloumal. ,,Ten Ital tě chce zlikvidovat. Objevila jsi něco dost velkého a on tě chce umlčet, copak to nechápeš?!“ řičel mi do ucha.
 ,,Ne vždycky vidím, co se stane tomu dotyčnému. Občas to vidím úplně obráceně. Ale když mě pustíte, tak vám to povím,“ řekla jsem a Mlha po chvilce váhání mě pustil. ,,Když jste mi dal k překladu a kontrole ty výrobní postupy a složení a já se těch papírů doma dotkla, tak jsem viděla, jak máte před sebou nějaký papír, v ruce tužku a u hlavy pistoli.“
 ,,A potom?“
 ,,Potom nic? Ale viděla jsem to pak ještě jednou a to na vánočním večírku, když jste za mnou přišel a v opilosti mě políbil.“
 ,,Kdo to byl? Kdo mi držel tu pistoli u hlavy?!“ křičel na mě.
 ,,Já nevím!“ křičela jsem na něj zpět. ,,Nevidím kdo to způsobí, jen co se stane!“
 ,,A co jsi viděla dnes?“
 ,,To nemělo s vámi nic společného.“
 ,,Nevěřím ti!“ přišel blízko ke mně. ,,Co jsi viděla!?!“ zakřičel a byl to okamžik a držel mě přitisknutou na zdi a pod krkem. Stalo se přesně to, co jsem viděla, když se mě na toaletě ve výrobně dotkl. Bohužel jsem neviděla kdo to byl, jinak bych si na Mlhu dala větší pozor. Měla jsem si hned po návratu na hotel zabalit věci a odletět zpět domů. Nemusela jsem být teď přitisklá na zdi s ubývajícím vzduchem v plicích. Najednou mě Mlha pustil a já dopadla na zem.
 ,,Zmizni. Běž! Vypadni odtud a zapomeň, že jsi tu kdy vůbec byla!“ zakřičel na mě, ale já se na zemi těžko vzpamatovávala z toho, co udělal. Přišel ke mně, chytil mě za paže a postavil, ale v tu chvíli mi před očima přelétla vidina.
 ,,Něco jsi viděla, že jo?“ zeptal se mě už bez křiku.
 ,,Oni, ni vás, viděla jsem, viděla jsem jak vás postřelili,“ řekla jsem a rychle opustila jeho pokoj.

Během rychlého balení jsem vytočila Denisino číslo.
 ,,No ahoj, tak jak se máš v Itálii?“ zeptala se mě Denisa.
 ,,Potřebuju rychle zjistit, kdy mi letí letadlo domů,“ vychrlila jsem na ní.
 ,,Zito? Je všechno v pořádku? Jsi nemocná? Nějak chraptíš.“
 ,,Potřebuji nutně to letadlo!“
 ,,Dobře, hned to zjistím. Jak daleko bydlíš od hotelu?“
 ,,Já nevím, bylo to asi deset minut jízdy!“
 ,,Za dvě hodiny ti letí přímý spoj.“
 ,,Děkuju,“ řekla jsem a hovor ukončila. Rychle jsem si dobalila bez ladu a skladu své věci a spěchala pryč.