Rabbitdogs (24)

/51. - současnost – povrch Černé planety/


Allan se plácl do stehen a rozchechtal se. Jsme nahoře. Dokázali jsme to, Opustili jsme kotlinu s příšerami.

"Royi?" zavolal na řidiče. "Vem kurs rovnou k raketoplánu. Naváděcí radiomaják by tě k němu měl spolehlivě dovést."

Muž uposlechl. Šlápl na plyn a byl rád, že za chvíli opustí tento temný svět. Ještě několik hodin a oni spatří nekonečné dálavy se spoustou hvězd. Zbývající muži si posedali, kam je napadlo, a pili z lahví palubních zásob vody. Všichni byli vyprahlí a zmožení neustálým pohybem v moři písku a prachu. Měli jej všude a sami se necítili o nic větší, nežli se cítí byť jen jediné zrnko písku.

"Mohli jsme tam pochcípat," rozčiloval se Roy. "Tom s tou holkou tam zůstali."
"Čert je vem," řekl Allan. "Převzal jsem velení."

Vzdalovali se od kotle. Roy seděl omámeně za řízením vozu. V mysli měl jedinou myšlenku: Pryč odtud. Už toho bylo dost. Nenáviděl narudlé šero a hučení všudypřítomného vichru, Tomův hlas, písek a vzdálené bouře, netrpělivě obcházející kolem.

"Zkusíme zavolat raketoplán," řekl Allan řidiči. "Snad se ozvou. Potřebujeme silnější naváděcí signál, nebo se ztratíme."
"Kdo byli ti druzí lidé?" zeptal se Roy svého nového velitele. "Přiletěla sem další loď?"
"To nevím," zamyslel se Allan a rozesmál se. "Věnuj se raději řízení. Ještě chvíli a budeme z toho brzy venku."


/52. - současnost – povrch Černé planety/


"Jane, jsi to ty?" zeptal se.

Ozvěna jeho hlasu zanikla v ústí jeskyně. Nemohl se rozhodnout. Je-li tam Jane, může ji zabít. Ale co když tam na něj čekají? Potil se po celém těle. Myslí mu kroužily pochybnosti. Co se to s tebou děje, Tome? Pořád mířil svou zbraní do dlouhé temné chodby a pomalu našlapoval vpřed.

"Jsi to ty?" zakřičel.

Myslel na Dlouhána, na jeho bílé tělo, vypadané vlasy a roztrhanou kombinézu, na bolestně staženou tvář. Vzpomněl si na šílené honičky na Modré Růži a od strachu se mu málem zastavilo srdce.

"Ozvi se, nebo vystřelím. Zabiju tě!"

Čekal. Sám sobě se divil, že ještě dokázal kontrolovat svou mysl. Znovu vyzkoušel, zdali má odjištěnou zbraň a vykročil dál do chodby. Kdesi zapraštěl písek a spadlo několik kamenů ze stropu, nebo stěny jeskyně.


/53. - současnost – povrch Černé planety/


Našli ho.
Kovového ptáka stojícího trochu nakřivo. Vůbec jim nepřišlo, že urazili jen čtvrtinu zpáteční cesty. Nepátrali po tom, co se stalo s posádkou raketoplánu. V kokpitu stroje se přeci ještě svítilo. Zastavili asi deset metrů před strojem. Opustili transportér s výkřiky a řehotem, aby se vrhli k zadní rampě stroje, která byla spuštěná až k zemi. Byla zavátá pískem a vnitřní prostor stroje, kde kdysi stál transportér, nebyl o nic více ušetřen. Přebrodili se až k vnitřní přepážce raketoplánu.

"Ukliďte to tu," řekl jim Allan. "Dokud tu bude jediné zrnko, neodletíme."

Dali se do práce. Tiše s vědomím blízké záchrany. Allan s Royem prohledali stroj. Druhého pilota a jeho společníka nenašli. Opustili raketoplán v pomatení mysli, a zahynuli pod širým nebem? Allan se rozvalil v sedačce velitele stroje. Roy usedl na své místo. Seděli s pohledem upřeným na ochranné sklo kabiny, skrze které na ně vyzývavě hleděla temná a nic neříkající mračna.

"Rampa je zdvižená a zajištěná," řekl jim kdosi z mužů. "Ostatní sedí na svých místech."
"V pořádku," přikývl Allan krákoravým hlasem. Rozchechtal se a bouchl Roye do ramene. Smál se, dokud nezačal sípat. "Odletíme odsud."
"Odlétáme," řekl Roy automaticky a nahodil motory.

Palubní počítač provedl místo něj předletovou kontrolu. Vše bylo v pořádku. Allan mlčel, dokud nepropadl dalšímu záchvatu smíchu. Roy zvedl stroj od země a pod velmi ostrým úhlem jej vedl k hustým černým mrakům na obloze. Zvolna se vzdalovali od povrchu planety. Ještě deset patnáct kilometrů a budeme svobodní, řekl si pilot v duchu.
Všechny ty příšerné zážitky, pátrání v pustém městě proměněném v ruiny i setkání s těmi podivnými tvory, výstřely, krev a vřískot, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Před očima mu vyrostla postava znetvořeného zvířete a hleděla mu do očí svým žhnoucím pohledem.

"Jsme svobodní," řekl jí Roy s úsměvem.

Přidal plyn. Obraz neodpovídal, jen na něj dál hleděl s lhostejností v očích. Raketoplán stejnoměrně stoupal k převalujícím se mrakům, aby v nich zmizel, tentokrát navždy. Stačila jedna řízená střela, aby se letoun proměnil v jednu velkou ohnivou kouli, kterou pohltila neustále se převalující temná mračna. Otázkou bylo, kdo ji vyslal za naším strojem. Byli to ti druzí? Nebo ony bytosti v bílém? A Tvůrci? Přeci by se neodhodlali k tak nízké podlosti, určitě měli lepší prostředky k obraně nebo útoku, nežli konvenční řízené střely.

Někdo z nich nechtěl, aby se raketoplán dostal na oběžnou dráhu.


/54. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – orbit Černé planety/


"Johne?" zeptal se jej Tom těsně před tím, než ulehli do svých kójí v hibernačním sále.
"Co ti ještě vrtá hlavou?" spočinul na něm svým ostřížím pohledem. Stáli proti sobě, kus od nich čekal netrpělivě technik v bílém plášti.
"Přeju si, abychom se sem už nemuseli vracet," řekl mu. "Děsí mě pomyšlení na první loď, která zde ztroskotala. Na lidi, kteří zmizeli bůhví kde. Oni tvorové vědí víc, než si myslíme."
"Nevím, co ti na to říci, Tome," zamyslel se John. "Jsem rád, že je to za námi."
"Podruhé už tak lacino nevyvázneme," řekl Tom. "Budou si nás pamatovat."
"Přeju ti příjemné snění," usmál se John a jako první ulehl do své kóje.

Průhledné víko se za ním zavřelo ihned poté, co jej technik připravil k hibernaci.
"Vrátíme se sem?" zeptal se Tom napůl úst a pohlédl na čekajícího muže obsluhujícího přístroje řídící hibernaci. "Co se nám bude zdát?"
"To vážně netuším, pane," řekl mu muž s úsměvem. "Je čas..."

Vrátíme se? Zeptal se John v duchu, než se propadl do černého nic, jako by četl Tomovy myšlenky. Vy to víte, určitě, řekl John oněm tvorům, avšak oni tři návštěvnicí z jiného světa se ani v nejmenším nenamáhali s odpovědí, proč taky?


/55. - současnost – povrch Černé planety/


Došel až na konec chodby, zírala na něj jen chladná zeď. Ve výklenku po jeho pravé ruce se něco pohnulo. Otočil hlavu a vyčkal, co se bude dít. V tak malém prostoru nemělo cenu zmatkovat se zbraní. Kdyby šlo opravdu o Jane, mohl by ji přinejmenším zranit a pokud by šlo o ně, bylo mu již všechno jedno.

"Tome, jsi to ty?" zeptala se tiše.
"Kdo jiný?" řekl jí a vzal ji do náruče. Třásla se po celém těle. Oči měla uslzené a narudlé.
"Co se tu stalo?"
"Odvlekli spojaře," řekla. "Oni tady byli, Tome."
"Tušil jsem to," řekl tiše.
"Bála jsem se."
"Takže Rabbitdogs."

"Ne, Tome, Rabbitdogs ne. Tihle byli jiní."
"Jiní?" nechápal ji. Dal jí napít z lahve, kterou si vzal sebou a počkal, až bude moci mluvit.
"Prostě jej odnesli sebou, jako nějaký pytel brambor."
"Kolik jich bylo?" zamračil se. "Viděla jsi je?"
"Vypadali. Připadalo mi, že mají na sobě nějaké bílé kombinézy, nebo co."
"Jak to, že si tě nevšimli?" vyzvídal.
"Možná mě tu zanechali schválně. Děsem jsem takřka nedýchala."
"Bál jsem se o tebe," řekl jí a pomohl ji vstát na nohy.
"A co ostatní?" zeptala se znovu po chvíli.
"Jsme tu sami, Jane. Sami s těmi tvory, Allan nás tu nechal. Oni odešli bez nás," řekl jí Tom bezmocně.

"Sami?" zeptala se. Před očima měla obraz vzpírajícího se spojaře a mlčících bytostí, ze kterých šel strach. "A co ti druzí, kteří sem přiletěli? Ti, o nichž mluvil spojař?"
"Nemám tušení, co se s nimi stalo a o koho vlastně šlo," přikývl Tom a přitiskl ji k sobě. "A také nemám nejmenšího ponětí, co budeme dělat."
"Já..." chtěla něco říci, ale nechala toho.

"Co se stalo?" znejistěl. Kráčeli pomalu do veliké jeskyně, kde zůstaly na zemi jediné pozůstatky jejich nepovedené výpravy. "Měla jsi také to vidění?"
"Viděla jsem hory a mezi nimi údolí s podivnými jezírky," řekla mu pomalu.
"A dál?"
"Viděla jsem také tu loď, kterou sem přišli první lidé," zamračila se. "A viděla jsem tam také ty, kteří unesli našeho spojaře. Neměli jsme sem letět, Tome."