Ve svém kříži

Kříž vlastních rukou… mě objímá. Říká se tomu sebeobjetí… bláznivé? Možná. Ale já, já se tolik po tom rozhovoru potřebuji obejmout!

Pealingové mýdlo upřimnosti. Zůstává suché. Každý z nás si myslí o tom druhém… že nechápe.

Držím u ucha telefon, který má být už dávno hluchý. Už dávno má být odhlášený. Formalita předběhla skutek. Výjimka.

Voláš po deseti letech. Jasně, že Tě poznávám! Hřejivé přivítání se postupně rozpouští ve Tvém monologu…
Voláš mi, protože sis dělala pořádek v papírech… a našla jsi báseň pro Tebe… ode mě. Je v ní i dnes tolik pravdy a lásky, že Tě vehnala do telefonního seznamu… abys mě znovu našla.

Podařilo se. Možná můj poslední telefon ze staré linky… Z čísla minulosti. Z několika dírek již poněkud chroptivého, invalidního sluchátka, se na mě valí záplava díků, lásky a duchovnosti.

Stop!

Víš, já si vybrala jinou cestu! A Ty se mnou určitě nesmíš mluvit.
(Tvá slova o svobodě mi chutnají jako lepidlo v tubě. Sakra, proč mi zase nejde otevřít?)

Nevzdáváš se. Hraješ na strunu mé lásky.
Vždyť jsem k vám přišla a už ve mně byla! A taky pokora. Někdo prostě dostane ten dar do vínku… a přijde mnoho lidí, kteří to v sobě nemají a učí se, odcházejí a znovu přicházejí… třeba …

Stop!

Ne! Já, já jdu už dávno jinou cestou! Opakuji se… ale Ty to vnímáš jen okrajově… odkrojíš mě jako kůrku chleba a pokračuješ svojí měkkou střídkou:
Ty víš, Ty to přece víš! Vždyť mi tak rozumíš. Ale Ježíš je přece naše cesta a Bible…

Stop!

Ty to nechápeš! Já, já žiji TEĎ! Nepotřebuji hranice něčí organizace, cesty, boha… nepotřebuji lidská vysvětlení…já… já mám boha v sobě!
Ano, ano – vždycky jsi ho měla, Ty… stejně jako já, patříš mezi ty citlivé a vyjímečné… A tak víš, že nad láskou je vždycky duch, duchovno…

Stop!

Ne, já… pro mě je nejdůležitější láska… já pro ni žiji teď… nehraji si na žádného samaritána… jen co mi život přinese do cesty… když můžu, pomůžu…
Ano, ale… Víš, mám Tě ráda… i po těch deseti letech ta báseň tolik vypovídá… Třeba za čas, víš, třeba budeme mít možnost si znovu o tom popovídat… víš, je čas konce… třeba až bude vzkříšení, třeba se potkáme…

Stop!

Ne, nepochopila to! Já žiji teď a tady. Je mi jedno, co je pravda, nedávám pravdu nad lásku, chápeš? Vzkříšení? Je mi jedno, co bude, jestli bude… ráda se s Tebou uvidím… ale já… já tu chci být TEĎ pro čtrnáctileté básnířky, jejichž hloubku spatří jen ten, kdo nahlédne pod pokličku drog, do ostnatých drátů jejich zraněných srdcí… Já tu chci být TEĎ… pro své děti, kterým svou romantikou šíleně lezu na nervy… Já tu chci být teď… pro moji nově nalezenou babičku, která si zapálí cigaretu, ale POCHOPÍ, že už musím jít… ne pro hodnou paní, která mi v lásce sebere hodinu života pro bláboly o bibli a ukončit hovor by bylo nevhodné, neslušné, bezbožné…

Oblékám se do kříže svých rukou…sebeobjetí… naléváš mi panáka. A já cítím strašný vztek. Bože! Výkřik, můj výkřik po položení sluchátka demoralizuje všechno slyšené. Jak jsi mohl?
Mám Tě v sobě.
A přece tolik, tolik nemůžu slyšet nalakovaná slova o Tobě. Mám v sobě lásku. A přece nemůžu, tolik nemůžu slyšet ty kudrlinky kolem ní z úst navoněných vírou, danou vírou (ne tou niterní, kterou mám v sobě já…)
Jsem rebel. Jsem nechutný rebel všech přeslazených čokolád náboženství. Vidím za všechny pozlacené rámy všech rohů myšlenek… dřív, než jsou vysloveny. Dar ke zvracení.

Psychopaticky trhám papír se svým novým telefonním číslem na malé kousíčky. Malý pohřeb této hodinky.

Jsem rebel. Promiňte.