Proč láska tolik bolí

Jestliže se stane, pro nás tak odpůrná věc, jako je ztráta milované osoby, nezbývá nám než doufat, že se zítra ráno probudíme a vše bude jako předtím, ale do následujícího rána zbývá ještě tolik hodin během kterých prožíváme syrovou bolest ze ztráty, muka nad zmizelou oporou a smutek z osamění. Přesto vše prosíme osud o úlevu a ptáme se jej: "Proč to tolik bolí?" A najednou příjde ráno. Ráno, na které jsme tak netrpělivě čekali, ale s úctou jej dnes příjmáme. A zase se ptáme, ale tentokrát ne osudu: "Je to nutné, opravdu to tak chceš?" A at' už je odpoveď na naše
otázky jakákoli pro nás negativní, stáváme se jen další z mnoha obětí bezcitných zlodějů našich srdcí. Z púočátku jsme jen jako omráčeni, ale každičká buňka našeho těla křičí: "Ne! To není možné! To nedovolím! To není pravda!" A zatímco v duši zoufale křičíme, odmítáme se s tou ztrátou smířit. Jakmile si časem přiznáme vlastní bezmocnost, pocit osamnění na nás dopadne jako kámen a obroz našeho života se stává studený a holý. Neexistuje rozloučit se s někým, koho milujeme, nemůžeme si představit budoucnost bez něj, protože na to jsme si byli až příliš blízcí. Pokud toužíme najít úlevu srdce a neodcházet ze vztahu bez duše, musíme si uvědomit, že stačí jen jedno! Opravdu milovat...