Osudu navzdory

Možná se vám vážení čtenáři a náhodní kolemjdoucí bude zdát, že jsem se právě vynořil z marihuanového oparu, nebo mám halucinace po aplikování naředěného morfia, jako míval můj bratranec Pepík po úspěšné léčbě a operaci rozdrceného kolena, do kterého byl kopnut krávou.

Když se ta nepříjemnost stala, byl Pepík operován, koleno sešroubováno v Budějcké nemocnici a posléze léčen doma tabletkami proti bolesti, které moc nezabíraly. Pro stále větší dávky si Pepík jezdil skrz les a okolo Vltavy do Budějic na strejdy motorce, kterou jako jedinou z Vltavy vytáhli, když se strýc vracel z náročné noční směny v pivovaru a stal se to ráno navěky nezvěstným. Od té doby bych nevzal do huby rybu z Vltavy v úseku od Boršova do Prahy. Pepík byl asi dítětem štěstěny, když se hned po vyzvednutí léků nadopoval, vyrazil na motorce domu a místo tonutí v řece narval to do stromu, jednou operované koleno dostalo další ránu. Naštěstí. Operací se zjistilo, že za nesnesitelnou bolest mohly uvolněné šrouby, fušerská práce nebo obojí dohromady. K radosti všech se druhá operace povedla a bolest nenávratně zmizela. Jen závislost na tabletkách zůstala. V průběhu dalších dvou let a třech pobytech v léčebně Červený Dvůr, klienty láskyplně nazývané Červeňák, závislost pominula. Všichni jsme měli velkou radost, největší Pepík a ze samé radosti začal chlastat. A následovaly další dva pobyty v Červeňáku. Jak jsem říkal, Pepík byl štístko. Našel si holku, která taky byla na léčení, ale jen dvakrát, byla Rumunka a do léčebny ji jako bratrance přivedla radost, z nabyté svobody a udělení politického azylu po útěku z domova a několika letech strávených v nějakém bordelu v Rakousku. Svatba byla krátká, za to však veselá. Kdyby je po roce společného žití a každodenní konzumace litru rumu nedostala cirhóza, byl by z nich pěkný a spokojený pár.

Nebojte, neopil jsem se, i když mi zrovna dneska Danča koupila whisky, ne tu co vyrábí ve Starém Bohumíně Vietnamci hned za policejní stanicí, ale pravou Irskou z obchodního řetězce.

Kdyby měl Pepík děti, jistě by si přál, aby o ně bylo postaráno rodinou nebo alespoň aby byly adoptovány, protože život v sebelepším útulku stojí za prd, to vám vyštěká každý pes, který se tam dostal. V útulcích pro děti máme dnes tisíce dětí, odložených, nechtěných, týraných a dostat je do rodin, které by je vychovaly je obrovský problém. Budoucí rodiče nebo pěstouni musí projít složitým jednáním, testy způsobilosti a jinými ponižujícími úkony i přesto, že už jednou nějaké dítě ve své péči měly nebo mají. Klobouk dolu před každým kdo tohle všechno dokáže podstoupit a vytáhne ze sraček jedno jediné dítě. Někdy mi připadá, že všechna ta byrokracie kolem je důležitější než samotná snaha o výchovu dětí. Dám vám malinkatý příklad, který sice pokulhává, ale pro pochopení stačí, i když si bude po přečtení myslet, že jsem vážně zkouřený.

Skoro v každém periodiku, vylepovací ploše hlásají cestovní kanceláře, že při zaplacení dovolené o pár měsíců dříve dostanete slevu a dítě do dvanácti let zdarma, nikde se však nedočtete, jestli dítě v zahraničí odevzdáte a cestovka tak shrábne tučný bakšiš za dobrý obchod s lukrativním zbožím nebo jestli nevezete jen dítě z útulku za odměnu na výlet a pak ho po příjezdu vrátíte. Proč by se tedy stát nemohl chovat jako ty cestovní kanceláře? Vezmete si dítě? OK, máte slevu na daních, plus další výhody, třeba tu pitomou dovolenou. Myslím, že se to státu i nám do budoucna vyplatí. A kdyby ne, kdo z nás vychovává děti pro peníze, když nebudu počítat slaboduché a nepřizpůsobivé spoluobčany. Děti nejsou zvířata v útulcích, kam přijdeme, vybereme si, zaplatíme dvě stovky za očkování, a když nás omrzí, zas je vrátíme. Umožněme prosím vyrůstat všem dětem jako děti, se všemi průsery a láskami jaké jsme my také měly. Tlačte na své poslance, senátory aby se nebáli zjednodušit zákony o osvojení, pomáhejte pěstounským rodinám, třeba jen tím, že projevíte zájem o to, co dělají. Chovejme se jako lidé, buďme lidé.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Příběh pod čarou.
Vždy jsem měl, mám a doufám, že i nadále budu mít štěstí na kamarády a kolegy obou pohlaví. Jeden z kolegů, Karel Šimánek a jeho manželka Zdenka jsou pěstouni. Na tom by nebylo nic divného, takových rodin je víc a myslím, že každý nějakou zná. Někteří pěstouni mají výchovu dětí jako byznys, jiní jako poslání, v obou případech je pěstounství regulérní živnost, malá firma se vším, co k tomu patří. Díky nadacím i sponzorům žádná z těchto rodin netrpí hmotnou nouzí, i kdyby se leckdy, leckomu mohlo zdát, že ano. Ne, oni mají prostě jen jiný hodnotový žebříček a s obdrženými prostředky, penězi nakládají jinak než my. Třeba ten můj kolega Karel, ten začal předělávat malé vesnické stavení na moderní výchovné, pěstounské centrum pro šest až osm dětí s pozemky na pěstování zeleniny, stájí pro koně a jiná užitková zvířata, o které se děti mají povinnost starat, žádné z dětí nesmí totiž dostat nic zadarmo, jako ty naše. Přesto všechno potřebuje Karlova rodina pomoc, morální podporu a zpětnou vazbu, že to co dělají, má nějaký smysl. Rodina Zdeny a Karla má teď šest dětí, jedno vlastní a pět osvojených, od čtyř do patnácti let, většina z nich jsou děti zaostalé a rodiči týrané, jejich poškození je tak velké, že mají jen třiceti procentní naději stát se plnohodnotnými lidmi. Zdá se vám být cynické takto jednoduše o tom psát? Možná, ale je to tak. V rámci svých možností jsem této rodině občas pomohl a doufám, že ještě budu moci. Sem tam opravím jejich počítač, poradím s nákupem periferií, nebo těm starším vysvětlím funkci nějakého softwaru, který potřebují používat. Moje Danča si vzala na starost finance a každý rok teď pěstouni ušetří až několik desítek tisíc na daních. Nic není zadarmo a tak dostaneme od Karla a Zdeny každý rok králíka a láhev sladkého ferneta (nic z toho nemusím). Vím, že tohle není nic zajímavého nebo důležitého, co byste měli vědět. Teď se ale mnohé změnilo, Zdena vážně onemocněla a Karel odešel ze zaměstnání, aby se o ni a děti staral na plný úvazek. Když jsem se po čase ptal, jestli něco nepotřebují, tak mi Karel řekl, že skoro všechno už zvládá a snad jen kdybych dokázal vyjmout ze Zdeniny hlavy ty čtyři nádory a i ty další na páteři byl by moc rád. To nedokážu. Zdena po chemoterapii a ozařování, které nepomohly, doma umírá ...

Doteky.
Myslím, že tohle je ten moment kdy mohou pomoci i ti, kteří tuhle rodinu osobně neznají. Ač je to kruté, nejde v této chvíli nic plánovat dopředu.

Má - li někdo z vás chuť a možnost pomoci, napište na můj mail, který najdete v profilu a já vám obratem odpovím a napíšu, jak nejlépe pomoci, samozřejmě po konzultaci, sám nevím nic.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem, do konce. Děkuji všem, kteří mají chuť pomoci tady nebo i jinde. Děkuji všem, kteří už pomáhají. Děkuji i těm, kteří napíší jen svůj názor. Děkuji.