Moje prázdninová moudrost

Úvod

Je to: zvláštní bolest hlavy, pocit, který jako by na něco upomínal či za něco trestal. Vždy jen na lůžku, avšak před usnutím i ráno po probuzení. Klade nejasný požadavek, zadává neznámý úkol. Snad je ten úkol: vyrovnat se se sebou. Odčinit minulost. Nebo být silnější v budoucnosti. Možná ale nemá tento význam, možná je to nechuť ke spánku a vůle jít něco dělati.
A jestliže to cítím teď? Je to únava z včerejšího cestování z Beskyd přes Ostravu, kde jsem viděl světelné objekty v Domu Umění, kde jsem si koupil VI. svazek Spisů Jiřího Ortena v antikvariátu Fiducia v ulici Mlýnské, kterou jsem si prohlížel z výšky ostravské radnice; přes Prahu, do Hořovic? Ano, bude to nejspíš jen únava, v níž nemohu hledat záminku k odčiňování minulosti, neboť nutnost toho se nepřipomíná takto triviálně a pověrečně, nýbrž je vnitřní.
Únava, o níž tu hovořím, nemá žádný význam, a není podstatná pro další, není obsahovou součástí. Ona není tím, co je třeba odstranit na těchto stránkách a přede všemi, (neboť) je jen moje.

Budu hovořit o: nízkosti masturbace, etice lásky, lásce osvobozené od sexuality jako jediné pravé lásce.

1. Kritika básnického názoru

Co je to báseň a kdo je to básník? Četl jsem si dnes své sešity a deníky a všude jsem viděl jen doklady své hlouposti, intelektuální i lidské. Nechtěl bych promarnit i tyto prázdniny v takové nicotě a hlouposti. Je tolik věcí, které bych se měl a potřeboval učit, tolik schopností, které si lze osvojit, je tolik cvičení, jimiž lze prospět tělu, tolik správných návyků…
Je tolik nebezpečí, se kterými se musí bojovat, překážky, aby se člověk mohl stát, čím chce být…
Básníkem se ale stát nelze. Pravý básník musí být nadán genialitou a být předurčen.
Dobré vlastnosti jsou vytrvalost, cílevědomost, um, láska, inteligence, pořádkumilovnost. V nich bych se měl především cvičit. Jsem na správné cestě, mám nechuť ke psaní, ke zbytečnému, bezobsažnému tlachání.
Psát pro druhého – aby druhému to psaní k něčemu bylo. I mluvit – zřetelně – pro druhého. Milovat druhého, bližního, každého. Dělat radost naším nejbližším, bez jejichž pomoci bychom nebyli tím, čím jsme. Knihy, které čteme, jsou také napsány pro nás, autor je nenapsal pro sebe. Jsou napsány se snahou o srozumitelnost.
Nebudu obtěžovat žádnou dívku, nebudu si plánovat smrt, nebudu lenošit, nebudu schválně slábnout, nebudu cynický. Budu hledat pravdu a budu tak silným, abych mohl podstoupit těžkosti života a chránit své zdraví a poznávat bohatství kultury.
Budu věřit ve spravedlnost světa, v to, že lidé mou snahu a lásku ocení a oplatí ji svou vlastní láskou; v to, že dobrý člověk je vždy milován a nikdy není spravedlivě nenáviděn; odstraním své chyby, mezery ve znalostech, posílím slabé svaly, přestanu si dělat nárok na věci, jež mi nenáleží (dívka-družka, talent); budu poctivě studovat obor, který je pro mě vhodný, který jsem si vybral, abych svou prací přispěl k dobru; spokojím se s chlebem vlastní průměrnosti (umělecké, intelektuální), ale napravím to, co je v mých silách napravit.

2. O mdlobě

Mdloba všechno kazí. Mdloba, překážka ve vědomí, která znemožňuje soudit objektivně. Mdloba, která zchvátí při počátku zpěvu, takže nemohu slyšet jeho výšku ani barvu, ani ji vědomě měnit. Kdo vynalezl mdlobu a ve kterém roce? Je to mdloba ze strachu: v uchu mám automobily a ptáky a sleduji kapky na okně a ptáky, kteří tam občas prolétají a jeví se černí. Mám právě chuť na sladké. Rád upadám do světů, studium pro mě není nic jiného než upadat do předmětu, být tam, jím obohacen. Studium je se pohybovat ve vznešených kruzích.

3. Epištoly

Mámě

Těžko se mi tady u tebe žije, mami. Dáváš lásku, která je určena muži, ale já nejsem muž a nechci přijímat takovou lásku. Zužitkuje se lépe na tvého muže, pro kterého je určena. Člen orchestru nemůže hrát sám, nýbrž jen v orchestru. Ani já se nedovedu věnovat svým zálibám mezi těmi, kteří je přehlížejí a považují za zbytečné a špatné. Nejsem tak silný. Nejsem individualista, jsem jen osamělý mezi lidmi. Mezi lidmi plodivě (prokreačně) orientovanými, mezi pohlavními lidmi.

Báře

Milá Báro!
Kvůli té ti píšu, již oba stejně milujeme. Kvůli pojmu petry. Bolí mě, že mě nemiluješ. Já tě miluji, miluji tě, ano. Koupil jsem si Shakespearovy sonety. Ty nevíš, jak čistě tě miluji. Kdybys to věděla, milovala bys mě též.
Miluji tě jakožto neplodivou, oduševnělou. Jsi jen proto, abys zanikla, tvé bytí nemá pohlavní zabarvení, je čiré. Spadáš do pojmu petry. Pojem petry obsahuje mnoho představ. Miluji tě láskou nebeskou, ne pozemskou, profánní.

Komusi

Lascivní? Ne, nejsem pohlavní. I am not sexual. Přeháněním, hrou v tomto směru jsem dokázal opak. Dokázal jsem, že nejsem prokreačně orientován a že se mezi prokreačně orientovanými lidmi (naštěstí to všichni nejsou) nemůžu nikdy cítit dobře. QED.

Protože jídla se bojím, obtěžuje mě vyprazdňování; přál bych si znát Kanta, vyznat se v literatuře, znát všechny vědy a starou řečtinu.

Kateřině

Málo, málo jsem psal pro tebe. Jsi pozoruhodný zjev. Všechnu nenávist k ženám mohu cítit k tobě.

Lolitě

Domníváš se, že poznávám nějaký předmět prostřednictvím...?
Jak vás nenávidím!

Komusi

Měl jsem už dávno zemřít. Znát 4 dívky je dost. 4 jsou mi milé. Petru nepočítám, ta není bez pojmu, kterým si ji odmykám, jenž je ovšem unikátní, ničím. Miluji čiré bytí: zánik. Naděje v ničem nespočívá. Bytí není pevnější jídlem a povolenou uzdou.

4. Důležitost studia

Smyslem studia a školství jako takového je hiearchizace, zařazení mladých členů společnosti na společenské příčky. Pouze ti nejúspěšnější mají nárok na majetek a bohatství, které jim zanechali velcí lidé minulosti. Bohatství však získá jen ten, kdo má klíč, a to může být pouze ten, kdo poznal tajemství – šifru. Vše, co je krásné a vznešené, slouží výjimečným jedincům, kteří jediní dovedou to vnímat a vidět; člověk průměrný je ve společenství krásného zmaten a nesvůj a hledá rychlou cestu pryč; ale pokud vynaloží síly, nebude litovat, neboť se mu může podařit studiem svého ducha povznést a kráse – na základě rozumění idejím – porozumět, což zaručeně změní i jeho temné nitro a přivede na světlo, takže všechny bolesti zůstanou ty tam, stejně jako nízká nenávist.

5. Pyj není úd

Někdy se o pyji hovoří jako o údu. To je chyba tak závažná, že považuji za nutné věc probrat. Vůbec je tu v označeních zmatek. Nejdřív tedy určím přesně svůj předmět.
Předmětem je pyj, tedy mužský pohlavní orgán, jenž se vyskytuje ve dvou přirozených formách (vždy na stejném místě). První forma je menší, nikterak nerušící, nalézáme ji kupříkladu na antických sochách. Druhá forma je ztopořený pyj, falus.
V obou svých formách se patřičně liší od toho, čemu říkáme údy, tedy dvou horních a dvou dolních končetin, které jsou podstatnými částmi kostry, a to tak, že je nelze vůbec srovnávat použitím jednoho slova a k tomu se družícími omyly. Pyj totiž náleží do rozmnožovací a vylučovací soustavy, a nikoliv k údům, jež jsou kostmi pokrytými svalstvem a umožňují pohyb a bohatou činnost (výtvarná, hudební, taneční umění, psaní...). Pyj s varlaty jsou pouze trubička s váčkem NALEPENÉ na pánvi, zespodu břicha.
Jak je tedy možné, že někdo hovoří o pyji jako o údu, o pátém mužském údu, jímž muž vyniká nad ženu? Je to možné jen jako znamení špatného, modlářského - jež je ve své hloubi plné zbabělosti a slabosti) vnímání pyje; tak jako uctívali "plodný" falus kdesi v Indii, tak se dostává do popředí díky pornografii a nestoudným ptakopravkám i dnes.

6. Předměty humanitní

Vážená profesorka, učitelka matematiky a fyziky, naše třídní, jednou řekla něco jako tohle: „V matematice je všechno logické, stačí přemýšlet; zatímco humanitní předměty se musíte učiti mechanicky a nazpaměť.“ Sluší se však takové rozdělení? Nejsou snad předměty poznání čísla (či také jiné věci náležející do matematiky) stejně jako předměty humanitních věd, tedy dějiny, zřízení státu, společnost a lidská duše, jazyky? Co vlastně profesorka těmi slovy „logické“ a „mechanické“ myslela? Ne-li to, že věda o číslech jde jejímu talentu snadno a způsobuje její duši svou krásou a pravidelností (snad proto, že podle Platóna je pravidelné krásnější než nepravidelné) potěšení? Kdežto dějiny jsou pro ni výpisky v sešitě dějepisu, jichž byla povinna se memorovati. A přestože i tato věda má svou prokazatelnou strukturu-pravidelnost, ovšemže vypracovanou historiky, ona soudí, jakoby matematika byla jedinou vědou s řádem.
Jde tu koneckonců o jakýsi spor mezi „mým“ a „cizím“, přičemž rod „cizí“ se dělí na druhy „sympatické“ a „nesympatické“, a tyto druhy jsou také v určitém sporu, o který tu také jde. „Mé“ tedy neznamená „to, co mi patří“, nýbrž to, co jsem já. A „můj řád“ pak znamená „řád mne“, řád, který je mi vlastní nikoliv ve významu vlastnění, což by však asi nikoho nenapadlo. Je to vlastně řád všech mých součástí. Dá se říct, že existuji v tomto (svém) řádu.
Cizí řád je mi sympatický, nebo nesympatický, nebo ani jedno z toho, tedy nic. To neznamená nic jiného, než že ho buď přijímám a uznávám a těším se z něj, nebo že ho odvrhuji a zavrhuji a chovám k němu zášť, nebo že ho neznám.
Když se vrátíme zpátky k výroku naší třídní profesorky, dokážeme ho podle nynějšího výkladu upravit to tohoto lepšího znění: „Matematika je mi sympatická, zatímco humanitní předměty neznám, znám jen to jméno, nikoliv jejich řád.“
Ach, ubohé a nevědomé je lidské plémě! Běda! Alas! Všichni ví jen, že nic neví.