Třetí a šestý hřích české společenosti

Zlořečit nad úpadkem mravů není zhola nic originálního. Rejstřík témat o úpadkovosti doby, o tom jak bychom se měli chovat všichni slušněji, poctivěji a mileji patří k lehkým konverzačním tématům na pavlači, návsi a hospůdce. K tomu tradiční „křesťanské moralizování“ v nás vyvolává kyselou pachuť bezvýchodnosti a pánbíčkářství. Avšak i přes to vše, považuji za nutné říci něco k onomu nejočividnějšímu faktu, že česká společnost není zdravá. Není to však vinou jen těch zkorumpovaných a korumpujících, ale společnosti jako celku – náladě, či duchu doby. Vždy bude krátkozraké, budeme-li tvrdit, že se jedná o morální slabost těch několika jedinců ve světle médií, těch několika zkažených, které mi zdraví a spravedliví následně odsoudíme. To vytváří zcela mylnou iluzi, že by stačilo vyměnit tu hrstku lidí a zvolit jiné, ty manifestující neoblomnost. Avšak pokud je organismus nemocný není možné léčit pouze příznaky, je nutné zaměřit se na skutečnou podstatu nemoci.

Nevěřím, že platí nutně Actonův aforismus: „Moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.“ Domnívám se, že moc korumpuje jen pokud máme velké tužby. Poměrně triviální a samozřejmý výrok, ale umožňuje nám pochopit, že není problém čistě v osobní vůli držet se pravidel úřadu a oficiální moci, ale problém spočívá především v hluboko uložených predispozicích, jejichž míra může být sledována v celém nastavení ekonomiky společnosti. Pak můžeme snadno usoudit, že korupce se musí nutně vyjevit v té společnosti, která stojí na estetice luxusu a přebytku. Proto je vhodné rozlišovat mezi potřebami (k životu)a přáními. Jak poukazuje Daniel Berg, současný kapitalismus sytí ona expandující psychologická hranice přání, ta která je rozrušená reklamou. Moc korumpuje ty, kteří mají bezmezná přání. Pokud moc materializuje primárně v penězích a přání jsou prostým zbožím, tak se musíme nejen ptát, zda bychom ctili úřad a oficiální moc nám předanou, ale zda nemáme čistě osobní tužby po oněch velkých autech, velkých domech a golfových seancí v Emirátech. Tato tužba po osobním majetku je nemocí české společnosti, která má dva příznaky – závist a korupci a od toho již nemáme daleko k nenávisti, která naplňuje mezilidské vztahy, přežívají-li v lidech tyto nectnosti. Ale řešením rozhodně není volání po asketismu, či jednoduché spílání nad špatností peněz. Problém je čistě a jen pouze v kultuře, v panujícím kultu hlouposti a pudovosti, které nestanovují žádné zábrany a hranice psychologickým přáním.

Můžeme si být jisti, že současná stav není až tak dalece vyvrácen od nejreálněji stavu rovnováhy – nikdy nebudeme žít v utopickém státě sluníčkových lidiček. Avšak to nemění nic na tom, že občas je nutná ona opotřebovaná a nudná morální kritika a pohoršování nad úpadkovostí. Avšak když už se k ní „snížíme“, tak se nesmíme ohlížet vzad – na doby minulé; a nahoru – na těch pár viníků. Taková kritika by byla vždy emocionální a nepřesná. U kritiky mravnosti platí stejné pravidlo jako u kritiky demokracie (neboť to jsou pojmy zaměnitelné): „každý kritik a reformátor demokracie musí začít s kritikou a zkoumáním sama sebe a všeho toho, co sám dělá.“ Jak nám připomíná Edvard Beneš.

Článek byl zveřejněn na blog.vlastenci.cz