Muammar al-Kaddáfí - muž na svém místě

Muammar al-Kaddáfí - muž na svém místě

Ze zdravotních důvodů jsem nenapsal tuto úvahu dříve, i když jsem to měl v plánu. Celá tato úvaha se týká osoby kontroverzního libyjského diktátora Muammara al-Kaddáfího a bude shrnovat negativa i positiva, které jeho vláda měla a celková negativa, která přinesl vojenský zásah západních mocností v Libyi.

Co Muammar al-Kaddáfí dokázal?
Psal se rok 1951, když byla Libye oficiálně prohlášena za nejchudší a nejméně rozvinutý stát na celém světě, nejen tedy v Africe. Muammaru al-Kaddáfímu tehdy bylo 9 let a u moci se držela monarchie krále Idrise, která s velkou radostí "prodávala" (darovala!) libyjskou ropu západním státům, hlavně Velké Británii. Libyjský monarchistický režim nedbal situace ve své zemi, přehlížel to, že sotva 20% obyvatel umí číst a psát, že chudoba, bezdomovectví a další problémy jsou na denním pořádku a že ekonomická situace v zemi je katastrofální. Hlavní bylo být za dobře s Velkou Británií. V roce 1959 bylo v Libyi objeveno největší ložisko ropy, ovšem většina zisků, pokud z ní nějaké byli, se hromadila v rukou krále Idrise a jeho úzké královské elity, zatímco obyvatelé Libye dřeli bídu s nouzí.
Muammar al-Kaddáfí v roce 1961 nastoupil do Královské vojenské akademie v Tripolisu, aby se stal důstojníkem libyjské armády. Při studiu se seznámil s myšlenkami arabského nacionalismu a nacionalistického socialismu. V roce 1966 úspěšně dokončil vojenskou akademii. V hodnosti poručíka se stal důstojníkem ženijních sborů a s touto hodností se také v roce 1969 dostal k moci. Jak vznikl neformální titul "Plukovník Kaddáfí" není přesně známo, neboť jeho hodnost byla pouhý poručík.
1. září 1969 "Sbor svobodných důstojníků" po vzoru podobných organizací v Egyptě, Sýrii a jiných arabských státech převzal v nekrvavém převratu moc. Jedním z Kaddáfího nejbližšího spolupracovníků tehdy byl Abdul Fatah Júnis, budoucí vrchní velitel povstaleckých sil, který jako ministr vnitra v únoru 2011 přeběhl k povstaleckým bandám.
Kaddáfí nařídil během puče svým přívržencům, aby ochránili krále Idrise i jeho rodinu před případným lynčováním ze strany rozzuřeného libyjského lidu (hmm, proč se mi teď vybavili záběry na zlynčované tělo Kaddáfího???) a nařídil evakuovat krále ze země v pořádku. Ušlechtilý převrat, který dlouho nemělo obdoby.
Po 1. září 1969 nastalo pro Libyi kontroverzní období vlády lehce vyšinutého Muammara al-Kaddáfího, kterému částečně moc přerostla přes hlavu. V první fázi svého vládnutí ustanovil Arabskou socialistickou unii jako politickou záštitu svého převratu. Poté zahájil ekonomické reformy - znárodnil ropný průmysl, vyhnal italské statkáře (tzv. italo-libyjce/potomky italských kolonistů) a jejich půdu rozdal libyjským zemědělcům a prosadil, že za libyjskou ropu se prostě musí platit.
Jeho první politické roky byli velice nestabilní a to i co se týče mezinárodní situace. Zprávy CIA o něm hovořili jako o "antimarxistovi" a na základě toho USA přesvědčilo Velkou Británii, aby nevysílalo jednotky SAS k svržení Kaddáfího vlády. Brzy se, ale Kaddáfí dostal do velku Sovětského svazu, protože proti němu Británie zahájila agresivní politické kroky, rozvázání obchodních vztahů atp., podobná situace jako s Castrem na Kubě, kdy USA přestali s Kubou obchodovat a tak se Castro stal přívržencem SSSR, pragmaticky.

Nejprve k negativům Kaddáfího vládnutí. Především je nutné poznamenat jeho podporu teroristickým ultralevicovým a levicově-islamským skupinám (Rudé brigády, řečtí levicový teroristé, filipínští komunisté...) a přímí bombový útok na letadlo u Lockrbie. Tyto činy vyústili v bombardovací akci amerického letectva proti Tripolisu a Kaddáfího armádě v roce 1986, kdy zemřela jeho prvorozená dcera a několik příbuzných bylo zraněno (plus cca.60 civilistů bylo zabito). Dalším negativem jeho vládnutí byla extrémně rozšířená a všudypřítomná korupce tak nějak kypící i z jeho vlastního režimu a z chování jeho rodiny a blízkých spolupracovníků. Dalším a snad posledním velkým negativem byli dobyvačné války proti sousedním státům (Čad, Egypt...) a vysílání vojenských intervenčních jednotek (Kongo...). Samozřejmě nesmíme zapomenout na perzekuci opozice, monstrproces s bulharskými zdravotními sestrami, omezování svobody slova, tisku i shromažďování, ale to k autoritářským režimům patří, ne?

Nyní pozitiva. Ty jednoznačně převažují. Znárodnění ropného průmyslu a přerozdělení zisků ve prospěch budování infrastruktury, hospodářství, zdravotnictví a školství vyústili v to, že během 40 let jeho vlády se z nejchudší země světa stal stát s vyšší délkou dožití než má Česká republika. 86% Libyjců umí číst a psát (20% jich pro připomenutí umělo číst a psát za vlády krále Idrise), kojenecká úmrtnost se výrazně snížila, s Egyptem je Libye zemí v Africe, kde je minimální výskyt nemoci AIDS, všemu obyvatelstvu je zaručeno bezplatné zdravotnictví a školství, novomanželé dostávají od státu věno ve výši 20 tisíc dolarů, nákup auta je z poloviny hrazen státem. Ano, je jasné, že tyto vymoženosti a tento obrovský pokrok apriori vychází z ropného průmyslu, jsou tu ovšem dvě ale:
1. Ropný průmysl a ropná ložiska byla v Libyi i za krále Idrise a peníze se hromadili jen v králových rukou...
2. Od pádu SSSR začíná v Libyi liberalizace ekonomiky a začínají se objevovat moderní trendy IT obchodu a managementu, které pronikají do hospodářství Libye. Těžký průmysl je vytlačován a tam kde zůstává společně s petrochemickým průmyslem je obvykle obsluhován negramotnými africkými přistěhovalci z Nigeru a dalších sousedních států.

Saif al-Islám, teroristé a proradný Západ.

Saif al-Islám, nyní chycen povstalci, je druhý nejstarší syn (nejstarší Motassem byl povstalci popraven), Muammara al-Kaddáfího a muž s vysokým západním vzděláním (např. London School of Economics). Saif al-Islám (Meč islámu) se především proslavil tím, že to byl právě on kdo naléhal na otce, aby se omluvil za teroristické útoky u Lockbrie a odškodnil oběti a pozůstalé a taky, aby se vzdal chemických zbraní. Po 11. září 2001 se Libye, znova na Saifovo naléhání Libye přidala k boji proti terorismu a přislíbila i světu pomoc v tomto boji. Byla vyškrtnuta ze států podporujících teroristy a v roce 2003 dokonce CIA dopravila do Libye Abdelhakima Belhadje (Belhadže), mezinárodně hledaného teroristu a vůdce Libyjské islámské bojové skupiny, libyjské frakce Al-Kajdy. Tento terorista odsouzený za Kaddáfího režimu k mnohaletému vězení byl v říjnu 2010 během amnestií propuštěn. Po propuknutí povstání se stal povstaleckým předákem a byl dokonce jmenován velitelem povstaleckých brigád v Tripolisu. Po pádu Tripolisu zavedl z pozice povstaleckého velitele v sekulárním Tripolisu právo šaria. Když se ho povstalecké velení pokusilo odvolat vyhlásil v Tripoli "Tripolskou vojenskou radu" a pasoval se za vojenského diktátora Tripolisu. Potom už před ním povstalci padli na kolena a na jeho nátlak nařídili zrušit stávající sekulární právní systém poloarabského/poloevropského typu a zavést ryze šariu. Libye se tak stala další z mála zemí, které přijali tento totalitní právní systém. Takovým způsobem se začíná budovat demokracie v Libyi.
A přesto, navzdory přiklonění k boji proti terorismu, navzdory velkým obchodům se západem, navzdory likvidaci chemických zbraní... Západ, zejména "David musím-už-něco-sakra-udělat Cameron", "Nicolas Napoleon Bonaparte Sarkozy" a "Barack Mírotvorce Obama" zahájili politickou a vojenskou agresi proti Libyi. Pomoc jím poskytl bývalý zpravodajský důstojník Kaddáfího režimu, který v říjnu 2010 emigroval do Francie a tam začal připravovat plány na svržení Kaddáfího po jehož svržení by Libye anulovala dluh 300 miliard dolarů, který jí západní státy (hl. Británie, Francie a USA) dluží na ropě a na penále za pozdní platby za ropu. A samozřejmě taky privatizaci ropného průmyslu a následně rozdávání ropy zadarmo západním mocnostem.
Začal jsem se Saif al-Islámem skončím tuto část i se Saif al-Islámem. Saif al-Islám byl po celý čas občanské války nejviditelnějším (společně s mladším bratrem Chámisem) ze synů libyjského diktátora a to navzdory tomu, že byl jedním z největších kritiků otcovi vlády. Byl to on kdo taky jako první libyjský představitel veřejně kritizoval monstrproces s bulharskými zdravotními sestrami a prohlásil ho za vykonstruovaný (pro porovnání, vůdcem povstalců je Kaddáfího ministr spravedlnosti, který ten proces organizoval a řídil!!!). Po začátku občanské války a potom co prošel deziluzemi o západních státech se stal nejdůležitějším "manažerem" otcova režimu, tajemníkem, spoluorganizátorem a v pozdějších fázích občanské války i vojenským velitelem, byť nedokázal zvítězit v bitvě u Bin Valid ani Syrty. Na druhou stranu tam působil povstalcům velké ztráty a v obou bitvách padlo víc povstalců než loajalistů.
Saif al-Islam byl neoficiálním nástupníkem svého otce. Muammar al-Kaddáfí chtěl po své smrti právě Saifa jmenovat svým nástupcem a lídrem Libye a Saif chtěl Libyi začít měnit. Chtěl jí demokratizovat, chtěl liberalizovat ekonomiku, chtěl omezit práva tajné policie i tzv. Revoluční velitelské rady, chtěl vytvořit demokratickou ústavu. Ale místo toho, aby zemi demokratizoval mírovým a klidným způsobem jim byla demokracie vnucena krvavou intervencí a občanskou válkou. Nezapomeňme, že když začala vojenská intervence proti Kaddáfímu, byla jeho armáda už jen 40 kilometrů od hlavního velitelství povstalců v Benghází a dál úspěšně postupovala. Občanská válka nemusela skončit 20. října, mohla klidně skončit 20. dubna nebo 20. května a mohlo být mnohem méně mrtvých.

Nyní, bez muže tvrdé ruky, jakým byl Muammar al-Kaddáfí a kterého jsme z našeho omezeného evropského pohledu odsuzovali, Libye možná zanikne v nepokojích, v rozvratu, v islámské diktatuře nebo v celostátní privatizaci. Afrika potřebuje tvrdé muže a jejich schopnosti. My je svrháváme a budeme nyní zaplaveni tisícovkami uprchlíků (mnoho z nich vyhnáno terorem "povstalců").

Stalker.
PS: Abych nezapomněl, egyptská armáda dříve sekulární vojenská síla nyní již pod vlivem extremistického Muslimského bratrstva, znova střílí do demonstrantů a to už tam Mubarak dávno není... a přesto je Egypt stále v plamenech.