Šachtou se prohnala temnota - víš?

Sedím ve tmě na toaletě.

Přemýšlím nad tím,zda mé tělo bude vnímat temnotu nebo šerosvit, masivní dřevěný rám, fošny sbité do obdélníku, na němž bude tmavé sukno, jako opona, jež jsem míval za zády při forbíně.

Vůkol vlhká zemina.

Obličeje lidí.

Někteří mě znali zdánlivě.

Mnohdy jsem neznal ani já - sám sebe.

Každému jsem odhalil jen jednu tvář sebe sama.

Život stéká po kapkách jako voda z vodovodní baterie, která špatně těsní.

Kap, kap, bez ustání

Stopy rzi, zvětrávání, abraze.

Život se může podobat hrníčku, jenž tvůrce umístil pod kapající kohoutek z pramene živé vody.
Život je jímán do naší tělesné nádoby. Zvláštního poháru.

Byl každému z nás určen hrníček jiné velikosti?

Umožní těm šťastnějším delší jímání života do temné schrány trupu?

Pomine žití v okamžiku, kdy první kapka opustí plášť nádoby?

Nastane naprostá tma, když pohár přeteče?

Dost možná člověče!

Sedím ve tmě a přemýšlím o konci, jaké to asi je, když poslední kapka rozvlní hladinu sevřenou okrajem a první krůpěj přeteče.

Přeteče pohár trpělivosti tvůrce?

Sedím na toaletě, do vany kape starý kohoutek po předchozí majitelce.

Šachtou se prohnala zdviž...