Naděje

Procházela jsem se jako obvykle na svou oblíbenou stráň a snažila se uspořádat svoje rozlítané myšlenky. Také mi to, jako obvykle, moc nešlo. Byla jsem úplně v koncích a nevěděla jsem, co dál dělat, když vtom jsem ji spatřila. Nahoře stála nějaká dívka; vypadala, jakoby byla mrtvá, jen z očí jí kapaly slzy. Mohla jsem odejít a nechat ji být, ale něco mě k ní táhlo. Nebo snad nahoru, nad ten sráz? Sama jsem tam přece kolikrát stála a přemýšlela... ne, tady šlo přece o ni. Byla na tom hůř než já.
Rozhodla jsem se jít za ní, když vtom jsem si všimla té druhé dívky. Stála přímo za ní a něco jí říkala. Potom na ni začala křičet, ale ta ubrečená stále nereagovala. Musela jsem jít za nimi. Sotva jsem popošla pár kroků, slyšela jsem podivný zvuk, něco jakoby zprudka dopadlo na zem. Rychle jsem vyběhla nahoru. V tu chvíli tam stála pouze jedna z dívek, ta, co na ni tak křičela. Ta potvora... musela jsem jí něco říct.

Bože, co jsi jí to udělala? Tys jí strčila?

Ne, já tohle nedělám. To ona sama se rozhodla.

A proč jsi jí v tom nezabránila? Mohla jsi ji zadržet.

Snažila jsem se, ale to by musela chtít i ona. Jenže ona se sama rozhodla, že mě nechce vidět a slyšet.

A vy jste se pohádaly?

Ale ne. Jen ona si myslela, že jsem ji opustila.

Přece jsi stála za ní a křičela.

Já vím, ale jak říkám, měla svoji hlavu.

A kdo to vlastně byl?

Jedna dívka. Nikdy neměla nejlehčí život a rozhodla se, že už v něm pokračovat nechce. Stále víc se uzavírala do sebe a tak ztratila všechny své přátele. Tak to ukončila.

I tebe? Vždyť ty jsi přece stála při ní.

Já nikoho neopouštím.

Tak proč to udělala?

Vždyť ti to říkám, byla přesvědčená o tom, že jsem ji opustila.

Ničemu už nerozumím. Kdo vlastně byla a kdo jsi ty?

Jsem Naděje.

Jak?

Naděje. Jsem při všech a nikoho neopouštím, ale lidé se neumí sami snažit o to, aby to viděli. Je pro ně jednodušší říct si, že už jsem se na ně dávno vykašlala a pak mě přestanou vidět, i když stojím přímo vedle nich. Musí přijít někdo a ukázat na mě prstem, aby si mě konečně všimli.

Ani já jsem tě ještě nikdy neviděla.

Já vím, ale teď mě vidíš.

Ale jak to?

Našla jsi mě, protože i když sis myslela, že nejsem, tak pořád jsi na mě nepřestávala věřit. Teď můžeš zase ty lidem ukazovat, že existuju a jsem tu pro všechny.

Mohla jsem přijít dřív a té dívce na tebe ukázat.

Mohla... ale to se už stává, víš. Často přijdeš až pozdě na to, že jsi mohla někomu ukázat jeho Naději... Musím jít, někdo mě volá. Tak se mu pokusím se ukázat. Brzy nashle!

Stála jsem jako opařená, smutná, ale zároveň i šťastná! Tak ona vážně existuje. A je tu pro nás, pro všechny.