Vražedkyně lidské duše, deprese...

Snad každý již zažil depresivní stav. Kdo ne, je výjimkou a zároveň se může řadit mezi ojedinělé jedince, neboť deprese je velmi běžný jev a provází lidstvo už pěkně dlouho…

A jak se taková deprese vůbec pozná??? No, myslím, že „příznaky“ deprese jsou různé, ale podle sebe mohu konstatovat jediné: když mám „lehčí“ formu deprese, pociťuji pouze jakýsi vnitřní nedostatek, který lze ale velmi rychle zahnat. Ona „lehčí“ forma deprese totiž není depresí v pravém slova smyslu. Je to jen jakýsi menší pocit neklidu a do jisté míry i nesvobody, ovšem tento „defekt“ na duši jde rychle vyléčit…

Kdežto „těžší“forma deprese je mnohem hůř stravitelnější. Člověk cítí neustálou bolest, jako by mu zapálili duši. Nic ho nebaví, nic pro něj nemá smysl. Křivda dávných let se vynoří zpátky na povrch a způsobuje ještě větší šrámy.
Také máte pocit, že všichni jen lžou a že vás nikdo nemá rád? Zcela jistě nejste jediní, kteří během deprese dospějí k těmto závěrům. Ovšem jedná se o názory unáhlené a dost často imaginární. Jednoduše řečeno, popírají fakta, protože jen v našich očích jsme ti nepochopení ubožáci, kteří hledají svoje ocelové nebe bez andělů.

Dokážeme být zlí, házíme křivdu všude kolem sebe a pliveme jedy, protože si potřebujeme ulevit. Ale za jakou cenu? Za cenu obrovských ztrát. Nedokážeme racionálně uvažovat, neumíme pomoci sami sobě, ačkoli strašně chceme.
Všechno okolo upadlo do šedivého oparu a nudného stereotypu. Připadá nám, že na nás prší děs a hnus tohoto světa, že místo vody pijeme svůj poslední kalich hořkosti.

Často taky nevím, jak se s příznaky deprese poprat. Věčně si nadávám, kroutím hlavou a připadám si prostě nenormálně. Ptám se sama sebe, zda jsem vůbec allright, když mám v 17 letech občasné deprese. Zatím mi nikdo neodpověděl, ale doufám, že i v tomto věku je deprese běžná. Někdy mi stačí pár hodin, abych byla virtuálně šťastná a jindy zase potřebuju několik dnů, protože se ve svých chmurech „potřebuju“ plácat déle…

Nějaký zaručený fígl proti této vražedkyni lidské duše jsem zatím nevynalezla. Alternativ, jak si ulevit, aniž bych se uvnitř rozedrala ještě víc, je hned několik: prvním řešením je čas, klid a nebo naopak hluk. V neposlední řadě také pozitivní nadhled. Ten se ale v praxi aplikuje dost ztuha :-) Ani nevím, jak toto lehké zamyšlení ukončit. Lze už říct pouze jediné: nepodlehněte svým depresím a bojujte, protože se vždycky začne blýskat na lepší časy – i když tomu v daný okamžik ani trochu nevěříme!!!