Tobě

Podíváš se n ahromadu oblečení před sebou a povzdychneš si, vždyť to všechno je tvoje. A pak tě obdaruje svou návštěvou rozum, kterému se vydatně bráníš, a informuje tě svým laskavým hlasem, že to je podobný bordel, jako ve tvé hlavě.
A ty máš v tu ráno mžitky před očima a nejradši bys ještě spala, ale to už se odněkud dere svědomí a oznamuje ti, že spánkem nic neuklidíš a tak se tedy vysoukáš z postele a začneš uklízet. A až všechno to oblečení zmizí, jdeš ven.
A tam se s ní setkáš, s tím podivným lčověkem, co ti občas vleze do hlavy a tobě dojde, že ji vlastně máš ráda. Že je to tvojer kamarádka. Ale kdykoli to jdeš, dáváš jí svým docela mladým rozujmem najevo, že ona je starší a bohužel tě nezvládá. Tak kdo je to, učetel, či přítel? A chápeš ji snad? Snažíš se dosáhnout vlastích cílů, ale víš, že ji k tomu potřebuješ. A ona potřebuje tebe.
Ale svým docela mladýmrozumem tuhle osobu jen zraňuješ. A tak si zkpušíš urovnat myšlenky a přitom se strašně obhajuješ a stojíš si za tím, že i ty musíš mít v tom zmatku nějakou pravdu a že ne vše, co děláš, je špatně.
A já jako porotce, co to všechno vidí ti můžu říct, že tvé snahy o to být taková, jaká bys chtěla být a tvé pokusy o to nelhát a nevymýšlet si, kdekoliv můžeš, jsou zatím zbytečné.
jednou stejně zůstaneš ležet a na všechno se vykašleš, ale nenapadlo tě, že bys mohla dojít dál, než před tu svou kamarádku? Udělej krok dál. Už příliš dlouho stojíš na místě.