O opicích a lidech

O opicích a lidech

Kdysi dávno byli lidé opicemi. Sedávaly společně na stromech, pojídaly ovoce, vyhřívaly se na sluníčku, praly se o postavení v tlupě, hrály si, vybíraly si vzájemně blechy, pářily se, rodily mláďata a učily je, jak lézt po stromech a které ovoce je dobré. Opice měly vše, co potřebovaly, dokud si neuvědomily jasně své "já" a svou svobodu rozhodování a nestal se z nich tím člověk.
Od té doby opice dělají, co mohou, aby zapomněly, že jsou opice, a velmi se snaží být lidmi. Nelezou po stromech, nejí rukama, čas hry tráví prací, sexualitu zabalily do vrstev tajemství, obav a vulgarity, mláďata jsou rozena v nemocnicích a nechtějí se učit. Lidé se přestali prát jednotlivě mezi sebou, nyní válčí státy, o postavení se bojuje v práci.
Mé dvojče říkává, že "Lidé jsou ještě opice, ale už se za to stydí"; zatím mě ještě nenapadlo, čím to vyvrátit. Ale je to přeci drzost, tvrdit o tak vzdělaném a chytrém člověku, jako jste vy, vážený čtenáři, že jste opice! Určitě právě spořádaně sedíte ve své židli a drobíte mi rohlík k snídani na úvahu. To sice vůči mé úvaze není zrovna zdvořilé, ale možná je to nejlepší účel, k němuž lze mou úvahu využít, a nenašel-li jste ani vy lepšího účelu, jak s tímto listem papíru naložit, je jistě odpovídající. Nu, ale dále, odhlédneme-li od toho, že je drzé tvrdit o vás, že jste opice, jelikož sedíte na židli a svačíte, nenapadá mě, jak mé sestře její přesvědčení vyvrátit. Tohle jí stačit nebude, jelikož se v biologii vyzná natolik, že ví, že i opice jsou schopny sedět na židli a jíst rohlík, dokonce se naučí i používat znakovou řeč.
Ano, řeč. Lidé umí mluvit a tím se liší od němých tváří. Opice však za němé pokládat nemožno, naopak, jsou nadmíru hlučné a vydávají mnoho zvuků s přesně danným významem, dělají mnoho gest (ani v tomto, se, vážený čtenáři, nelišíme - viděl jste někdy přenosy ze sportovních utkání? Proti fanouškům se mi opice zcela objektivně jeví jako jemná, milá, mírumilovná, inteligentní a nadmíru civilizovaná stvoření, neurazte se). Vybírají si blechy. Ne, blechy ani vši už několik století nemáme, objevují se jen v dobách války, ve školkách a v zemích třetího světa. A dotýkat se sebe navzájem? To se dnes už moc často nedělá, že. Ještě s partnerem, zvláště, jde-li o milostný akt, ale obejmout někoho blízkého jen tak, chytit za ruku, neřku-li dát mu polibek, to se dělá jen ve Francii a my jsme ve střední Evropě. Co kdyby to nějak souviselo s potlačovanou sexualitou, jeden nikdy neví. A vůbec, mluvit o něčem takovém, to se přeci mezi slušnými lidmi nedělá, ne? Raději zavřeme tato dvířka a vůbec spolu raději nespojujme lásku s fyzickým milováním, nejme přeci zvířata, toto je tabu! Raději nechme mladé nezkušené lidi, kteří si ještě nejsou jisti, zda tak trochu nejsou opice, ať si dělají, co je napadne, třeba jen z nezvládnutých pudů, ze zvědavosti, ze strachu, z hlouposti, z pocitu osamění, což je pořád lepší, než o něčem takovém otevřeně mluvit, navíc zrovna v době, kdy vy snídáte, omlouvám se vám, čtenáři. To by přeci nebylo hezké. Mimochodem, omlouvám se, že jsem dotěrná, ale jak jste se choval vy, když vám bylo šestnáct, sedmnáct, osmnáct či devatenáct? Vy jste nikdy nebyl ani trochu opice? A to se nestydíte, že jste byl a teď se tváříte, že nic? Ach, ano, chápu, byl jste a už nejste, minulost byla a nyní je teď. No tak, nestyďte se za to.
Kde jsme to byli? Aha, už vím, u rozdílů mezi člověkem a opicí. Krom způsobu řešení sporů (člověk se pere v mnohem širším měřítku, což za moc civilizované nepokládám) jsme na nic nepřišli. Zmínili jsme tabu. To je pravda, to opice nemají. Teď je druhá věc, a to, zda je tabu přínosem pro společnost. Oba už jistě víme, že ne. (Tedy já si to myslím, vy ne? Tak ne.) Copak? Že opice nemají kouska studu? Hurá! Máme to! To je ono! My se stydíme a opice ne. Stydíme se, že jsme pořád ještě trochu opice (jen někteří, vy určitě ne, vážený čtenáři), ale to je právě to, co má sestra říkala už na počátku. Tak se nám to zase nepovedlo vyvrátit, škoda. Jenže vážně chcete být raději člověkem? Lézt po stromech, hřát se na sluníčku? Já osobně jedině s dobrou knížkou, bez ní bych se ve větvích neobešla. Nebo by kolem muselo být hodně milých a zábavných opic, které by nebyly tak zakomplexované a zapředsudkované jako člověk. Vážně byste nechtěl být raději opicí?