Velmi krátké úvahy (19.)

Dnes je to rok, co jsem na Literu.

Během toho roku jsem měl období, kdy jsem bez něho nevydržel ani den.
Tak moc se mi tady zalíbilo.

Zpočátku lehká závislost velmi rychle přešla v těžkou, kdy jsem, co chvíli, otevíral modro-zlaté stránky a četl vaše příběhy, básně, vyznání, úvahy a různá další, pro mne nezapomenutelná, díla.
Ta mne pak mnohokrát rozesmála, rozesmutnila, nebo donutila přemýšlet. Utvářel jsem si názory, někdy s vámi souhlasil, někdy ne. V obou případech mi to však prozradilo hlavně mnohé o sobě samém.
Jindy jsem zas nechápavě vrtěl hlavou, jak je možné napsat některé obyčejné věci tak neobyčejně krásně.
Jako bych snad ani nečetl slova, ale poslouchal melodie složené z jemných tónů, které k ničemu nenutí, ba naopak, nechávají prostor a svobodu pro názor a je jen na čtenáři, jakým způsobem a do jaké míry se jimi nechá ovlivnit.
Jedním slovem, nádherné.

Já sám píšu všelijak.
Pokusně.
Hraju si.
Ti z vás, kteří mne čtou, asi tuší.
Stejně tak píšu nepravidelně, to je dáno zčásti povahy mé profese, zčásti, že takový prostě jsem. Když cítím, že mi nejdou přenést myšlenky na pomyslný papír tak, jak bych chtěl, radši se o to moc nepokouším a počkám si na lepší konstelaci.

Čili těm z vás, které zaujali mé příběhy, a někdy musí čekat až několik týdnů na pokračování, se touto cestou velice omlouvám.

Ještě bych chtěl poděkovat všem, kteří dali tip mým psacím pokusům. Je to jediný, nepočítaje komentáře, ze způsobů, jak se dozvědět, zda se vám text alespoň trochu líbil.
Díky, dodává mi to chuť pokračovat v psaní dál.

Ode mne pak, prosím, přijměte obrovský dík za to, že jste to se mnou zkusili. A co je pro mne někdy nepochopitelné, že to se mnou zkoušíte dál a vracíte se ke mně a mým příběhům.

A úplně největší dík ze všech přijměte za to, že píšete vy sami a že mi tak dovolujete nahlédnout do vašich srdcí a duší.