Pro pár jejich slz

Tento příběh se stal před pár lety, byla jsem mnohem mladší a mnohem smutnější, než jsem teď. Mladinký studentík ztracený mezi školními zdmi. Má přání byla pro mne vším a když náhodou nedošla svého cíle, bortil se mi v dlaních svět. Naštěstí člověk dospěje, nikdy ne úplně, ale dospěje. Jeho sny, jakkoli sladké, posunou své hranice a najednou to, co bylo kdy důležité, leží na dně, napospas novým snům a přáním. Pamatuji si, když jsem si jednoho dne šla koupit své první vysoké černé botky, takové ty, které natáhnete až ke kolenům a báječně se hodí ke krátké sukýnce. Byla jsem z nich nadšená, měly jen jednu nevýhodu, potřebovaly zúžit, mám příliš útlá lýtka. A když jsem si s nimi u obuvníka hrdě stoupla do řady, těšila jsem se, až si pro ně opět přijdu. Přede mnou stálo několik lidí, kteří neměli ani zdaleka tak moderní botky, ale zdálo se, že jim to nevadilo. Nejspíš je měli celou věčnost a místo toho, aby si koupili nové, nosili neustále opravovat jedny a ty samé. Když přišla na řadu paní přede mnou, položila na stůl své ošoupané sandálky. Obuvník se na ni podíval, podal ji svou ruku a pevně tu její stiskl. Ona se na něj plaše dívala a v očích měla slzy. „Tak jak pak se dnes máte? Tak dlouho jsem vás neviděl, už jsem měl strach.“ odpověděl. Pohlédla mu do očí a nakonec se rozplakala. Sundala si paruku, kterou měla na hlavě a pod ní se zabělelo pár vlásků. Plakala už naplno, usilovně, takovým tím bezmocným pláčem, který vás dokáže vysílit natolik, že se nedokážete udržet na nohou. Měla rakovinu. On se na ni velmi mile usmál, vzal její botky do rukou, jako by to byla svátost nejvyšší a řekl: „Když budete plakat, nic se nevyřeší, já vím, že se uzdravíte a že si pro ně přijdete, jako už tolikrát. Vy si pro ně musíte přijít, nepřežil bych, kdybych vás už nikdy neuviděl. Jste silná, zvládnete to.“ Plakala jako malé dítě. Musela jsem ji pohladit, cítila jsem, že je to má povinnost. Usmát se na ni a pohladit ji. Na tu vděčnost, kterou jsem viděla v jejích očích, na tu nikdy nezapomenu. Nasadila si zpátky svou paruku, poděkovala a popřála nám krásný den. Odešla. Křehká nemocná paní, která už možná nikdy více nepřijde. Křehká nemocná paní, která tak moc toužila žít. Na řadu jsem se dostala já. Měla jsem slzy v očích a nebyla jsem schopna promluvit. V tichosti jsem položila na stůl své botky. Najednou už pro mne nebyly dokonalé, byly obyčejné, jak moc jsem si v tu chvilinku přála držet takové, jaké měli ostatní. Připadala jsem si hloupě. Tak materialistická a naivní…Kdo ví, zda si někdy vyzvedla ty své. Ještě dlouho jsem nad tím přemýšlela, nikdy jsem však nenašla odvahu zeptat se. Bála jsem se uslyšet pravdu, že tam její botky třeba leží dodnes. Tohoto dne jsem si uvědomila spoustu věcí. Rozhlížet se více kolem sebe a nepodléhat takovým těm pozlátkům, které svět nabízí, aby nás zaslepil…