Bezcenný úsměv

Ponurý čtvrtek, promokřený májovým deštěm s občasnými hláskami hromů, mě vyprovází, po červených dlaždicích, domů. Za zvuků rozmanitých tónů dopadajících kapek, které smáčejí vše co jim stojí v cestě jako linkovaný papír, má pomalá chůze ještě přidává na uvolněnosti a ubírá na intenzitě. Černé boty jakoby zapadaly do všeobecné nálady. A jako by jim to bylo asi tak jedno, rozestříkávaly louže tvořící se na chodníku.
Nevadí mi ten déšť. Připadá mi, že on jediný mne dokáže alespoň trochu pochopit. A jakoby mi chtěl i pomoci.
Všude jsou mladí lidé, usmívající se na své drahé protějšky jako v amerických filmech. Nikomu nevadí ta povrchnost, nikomu nevadí ten stereotyp, se kterým žijí. Záleží jim pouze na sobě, na svém osobním prospěchu. Na tom, jak na sebe shlížejí oni a hlavně, jak na ně shlížejí jiní. Snaží se být dokonalými.

A svět je taky jako laciná děvka, která napotkání ošuká každého cizince. Nabízejíc svůj klín za směšnou cenu dává k dispozici štěstí těm, kteří si ho nezaslouží. A ti, jež by si zasloužili pořádnou porci, mnohdy nedostanou ani denní příděl.

Světu vládne povrchnost a přetvářka. Lidé si hrají na někoho, kým nejsou. Ale na někoho, kým by chtěli být.

„A mimochodem“, šeptám do deště, který má jako posel vzkázat mou větu. Vzkázat jednomu vzdálenému člověku, který jakoby mizel z mého života: „Tvůj úsměv už pro mě nemá takovou cenu.“