Červený koberec

Dlouhý červený koberec. Před sebou vidím jen pařáty sápající se na něj. Skoro nic jim v tom nebrání. Přejít po tom koberci se dá přirovnat k procházce na provazovému mostu nad propastí.. Když už dokážeš udělat pár kroků vpřed, o to těžší je se vrátit a nezbývá ti než jít dál... Ale vrátit se... Vrátit. Vrátit do minulosti, splynout se stínem.. Vždyť tohle je ta vysněná cesta na vrchol. Vůně luxusu, neohrabaný pohyb na podpatcích... Držet se té vyhlídky, že na druhém konci to už přejde, že to bude lepší a snažší - Naivní představy? Být hvězdou proti své vůli, kolem krku hedvábný šál splývající až ke kotníkům, kdo by si všiml kovového předmětu v ruce zahalené tím krémově zbarveným kusem látky? Toho ostrého, nablyštěného hrotu, který více, než v ruce tíží na srdci...? Ta oslepující záře mě dohání k šílenství...Tak dělejte něco! Pomozte mi přece! Tvoje oči v davu mi zdálky říkají, že tuhle cestu jsem si vybrala sama. Krkolomnými kroky postupuji dál, pařáty se po mě natahují.. Zbaběle utíkám... Za zdrojem toho světla...Světel kolem mě přibývá, šum nabývá na intenzitě. Nevnímám, že tyhle kroky by měly být odměřené a s těžkým a nepravidelným oddechováním se sápu dál, jako kdyby se za mnou někdo hnal a chtěl mě přinutit žít. Realita. Svírají se mi vnitřnosti. Nemohu popadnout dech. Ale tohle já nedovolím. Z posledních sil se dostávám do té oslepující záře.. Konec.. Zakopávám... Padám... Šál z hedvábí povlává za mnou a oči se zavřou... Tady už mám klid, žádná bolest, žádné světlo, žádné stíny, žádné tvary... Sláva, ano, ale za jakou cenu...?