Ještě si hrají ...

Po delší době jsem šla navštívit svoji babičku. Sunu si to takhle v tom skoro jarním sluníčku z jednoho konce
městečka na druhý, koukám plna touhy po prvních kvítkách v zahradách - a tu se zarazím.
Na cestě byl ON. Ten, se kterým jsem trávívala spoustu
svých dětských dní, vlastně v jednom období na mě před domem čekával denně.
PANÁK.
Byl tam, na cestě, vyobrazený barevnými křídami, s celým svým číselnatým tělem a kulatou hlavou a smál se mému údivu. Z jedné strany na něj házela oko malá žirafa a z druhé strany ho sledovala větší žirafa.
I ony byly půvabné a vrtěly hlavou nad mým překvapeným obličejem.
,,Co se divíš ...?Děti si stále ještě hrají...!"

Opatrně jsem je i s panákem obešla, plna nenadálé radosti. Když já už ho neviděla tak dlouho! Já už ani ty děti venku neviděla tak dlouho!
A přece si ještě hrají.
Přece to ještě umějí.

Dokonce jsem i přestala hledat ta jarní kvítka.
Myslím, že nález panáka mě uspokojil daleko víc než případný nález tisícikoruny:-)