Neviditelný pozorovatel...

Sedím na lavičce před školou, ovívá mě lehký příjemný vánek a hladí mou tvář, laská mé vlasy. Na obloze poletují ptáci, křídly brázdí vduch jako loď moře svou přídí, a náhle se rozlétnou - vyruší je hlasitý zvuk vrtulníku. Prohlížím si helikoptéru a na jejím spodku jasně přečtu nápis POLICIE - koho asi hledají? Možná se stratilo nějaké dítě, nebo utekl nějaký násilník. A pak se odvážím odtrhnout pohled od modři a zdola si prohlížím všechny kolemjdoucí. Připadám si proti nim malá a bezvýznamná, ale cítím se bezpečně - já totiž vím co se jim honí hlavou, dávají to jasně najevo. Přemýšlím nad tím. Vidím i známé, ale nepříjemné tváře - neodvrátím se, protože já vím, já jsem v bezpečí, jejich pohled mi nic nemůže udělat, já totiž znám jejich myšlenky. A nezáleží na tom co říkáte, ale na tom co si myslíte. Když máte své myšlenky ochočené, nemůže vás nic skolit a také můžete zkoumat i vnitřek hlavy ostatním. Oči a výraz tváře vám to naznačí - stačí se jen domyslet, ale jsetli máte nepořádek ve svých vlastních pocitech a neumíte se v nich orientovat, nemůžete pochopit ani ostatní. Stane se mýlka a ta je nepřípustná.
Sedím na lavičce a náhle si připadám výš, než jsou všichni ostatní - už je znám. Jsem nenápadný, ale nebezpečný pozorovatel. Nikdo si mě nevšímá, jen mi věnují letmý pohled a dál si mě nevšímají, ale já ano. Zdám se. Oni se nechají zmást falešným pocitem bezpečí, když vtom vytáhnu dlouhou dýku stříbrem zdobenou. Neviditelná mířím přímo ke středu všeho živého a zabodávám zbraň do měkké, nic netušící duše. Už ji znám, už vím. Rozhlížím se, stále mě nikdo nevidí a já mám ještě v záloze kuši. Namířím a strefím se přímo do onoho spletitémo chumlu zamotaných hadů - jednoho zasáhl můj šíp, mrskl sebou a rozpletl ty uzly. Už chápu, už jsem rozluštila...
Sedím na lavičce a poslouchám řev motorů kolem projíždějících aut a hovor lidí, procházejících kolem mě. Už je pozdě. Vstanu, hodím si svou tašku na ramena a odcházím.