Neko

Bylo ráno. Krutá zima se lidem zařezávala pod kůži, byli mrzutí a promrzlí až na kost. Již několik důvodů ke špatné náladě. Postihlo to téměř každého. Téměř.
Ulicí se totiž právě řítil někdo, na koho neměla nepříjemná ranní plískanice ani ten nejmenší negativní vliv.
Byla to Neko.
V minisukni, vysokých botách, nadkolenkách a s veselou šálou si to mířila přímo do školy. A s jakou radostí! Nezapomněla si přitom hlasitě prozpěvovat a sem tam zatancovat.
Takovýto lidé si umějí užívat života. A je jim úplně jedno, že se na ně všichni opovržlivě dívají a smýšlejí o nich jako o bláznech. Proč taky? Oni jsou přeci šťastní! Oni si užívají, radují se! Tak proč by se měli trápit nějakými bručouny?
Neko byla tak zaujatá svým zpěvem a tancováním, že zakopla o svoji vlastní nohu a natáhla se do ledového sněhu jak dlouhá tak široká. A jak to plesklo! Ležela teď na zemi, nohy i ruce roztažené, hlavu zabořenou ve sněhu. Její tělo se třáslo.
Smíchem.
Zvedla hlavu. Ani si nevšimla, že se na ni v tu chvíli otočilo nejméně padesát lidí okolo ní, kteří si prostě museli prohlédnout tu bláznivou holku. Rozesmála se ještě víc. Přpadalo ji to tak legrační! V hlavě si přehrávala celou scénku znovu a znovu. Čím dál tím víc ji to rozesmívalo. Bleskurychle se zvedla, v euforii udělala několik otoček a lehkým svižným poklusem pokračovala dál v cestě.
Za doprovodu hlasitého prozpěvování, samozřejmě.
A lidé jenom omámeně zírali. Chvíli na ni, chvíli na sebe. Jakoby hledali vysvětlení.
Pochopitelně ho nenajdou. Nikdo tuhle holku nepochopí. To nejde.
Žije si ve svém světě a je v něm natolik ponořená, že si nevšímá ostatních lidí. A jak, to jsme mohli nyní vidět.
Ale uznejte. Takovýto lidé jsou šťastní lidé.
Ostatní si na ně ukazují jak na blázny, opovrhují jimi, nemají je rády. Všechno to dělají ale z čisté závisti neboť vědí že by sami chtěli být jako oni zmiňovaní šťastní lidé.
A lidé jako Neko to moc dobře vědí. A proto jim je to tak jedno. A proto si nadále užívají.
Neuvěřitelní to lidé, nemyslíte?