Básně autora Levandule
Nalezeno 604 záznamů. Zobrazuji 381-400.
Někdy bych rána měnila za začátky nocí…
Máme je kolem sebe… lidi s jedovatými váčky v ústech… vždy nečekaně stříknou jed…
Kdo nezná depresi, není člověkem…
... příběh z metra
Muž, který lže, není hoden lásky... Věnováno částečce mého vesmíru, která pohnula planetou mého srdce tak, že se k ní naklonila...
Báseň vznikla ve fázi usínání… zvedla jsem moře nad hlavu…
Věnováno G.P. a Malíčkovi. Na toto téma jsem dnes vložila i úvahu.
Příběh z křižovatky na Pankráci… zamyšlení nad povrchem a nitrem (proč si lidé myslí, že nikdo netuší, na co si hrají?)
Každá bažina emocí má své nové ráno…
Stále dokola… vztek… odpuštění… lidský kolotoč, který neumíme zastavit…
Jistě to znáte… měření podobných lidí, situací… dvěma metry (a nespravedlnost tak dusí) /vložila jsem další úvahu/
Tu a tam se stane, že někdo někomu ublíží slovem, pohledem… a když mu to řeknete, cítí se nepochopen, dotčen…
Společno lidí… kdy si vzájemně přesahujeme z nitra do nitra… kdy se slza druhého člověka stává společnou… (Věnováno Marcelle, Petrovi Miroslavovi… a vůbec… všem zúčastněným) ;-)
Příběh lásky hledající nový domov... Věnováno Marcelle a dlaním, které ji chrání...
Jsou období, kdy pracovní přetíženost svými kladivy vytluče i z mého soukromí všechnu energii… (naštěstí postel a náruč nejbližších po čase zase všechno srovná)
Světlo může nosit jen ten, kdo poznal absolutní tmu…
Pavel mě vozí autem k metru. A já mám šanci se konečně probrat… nebo znovu polousnout?
Nedělní zážitek z galerie p. Zdeňka Hajného.
Únava na hraně bytí a nebytí (chronický únavový syndrom). Setkání, které bych leckdy vyměnila za smrt.