Komentáře přijaté
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
ex 31/3 Publikoval(a): odnikud | Básně » Ze života
Kachličky mimo domov
evokují sterilní
neosobní prostředí
budova plna kachliček
ta je jako most
mezi životem a neživotem...
ex 31/3 Publikoval(a): odnikud | Básně » Ze života
...a jaký to asi jednou bude-když naposled-je v nedohlednu....:-( ST*
ex 31/3 Publikoval(a): odnikud | Básně » Ze života
...já měla ve škole přezdívku myška...kachličky jsem nikdy nepočítala, jsou to němí svědci...
31.03.2018 16:11:29 | Philogyny1reagovat
co se ne - děje Publikoval(a): odnikud | Experiment » Ze života
NEJDE MI TO!!!Mně také ne. Krásné a je mi smutno a slzy mi tečou.
30.03.2018 14:05:22 | Šípková Růženkareagovat
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Ten tvůj text mne zaujal právě tím, jak jsi v tom zůstala sama, je tímhle pocitem doslova „prolezlej“ skrz na skrz. (Míněno v dobrém slova smyslu) Proto mě napadl ten termín paralelní pád a jeho možný účinek na tebe. Celá ta následná (uznávám, že na komentář dost rozmáchlá) úvaha, je pouhou mou snahou o jeho vysvětlení. Někdy to zkrátka zestručnit neumím a tohle je přesně ten případ. :-)
Nenapadlo mě to vnímat jako nějakou terapii, i když z tvého úhlu pohledu to vlastně terapie je. Já to bral jako normální projev toho, že člověk je sociální tvor a že jediné bez čeho se v některých situacích neobejde, jsou blízcí lidé. A teď vážně nemyslím blízkost příbuzenskou, protože ta v tom mém konkrétním případě nefungovala naprosto nijak. Míním blízkost, která vzniká důsledkem podobného osudu, je to asi dost automatická věc, která běží na pozadí vědomí. Že zkrátka není projevem slabosti, když člověk přizná, že něco sám nezvládá. Já mám totiž pocit, že dnešní doba nás vede k tomu, neustále dokazovat sobě i okolí, že všechno zvládáme, umíme i přepereme úplně sami. Jenže to tak není a schopnost požádat o pomoc, je stejně důležitá, jako příležitost pomáhat. Nedostává se nám obojího a to je špatně.
Přiznávám, že v samotném závěru tvého komentáře (někde od té osobní motivace) jsem jaksi ztratil nit. :-) Ale myslím, že to ničemu nevadí, člověk nemusí rozumět všemu.
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Možná to nebude moc souviset, ale... tak nějak už dlouho mám pocit, že je potřeba to napsat, tak se Tě mé řádky snad nedotknou.
Ten citát, cos napsala, mi připomněl našeho zesnulého mistra Karate-Do, který z hezké řádky utřinosů dokázal vykřesat lidi. Pokaždé, když jsme padli, nám říkal, že teprve teď začíná cvičení, že všechno je v hlavě. Předával nám, co věděl a uměl... a leckdy jsme s tím tehdy neuměli tak docela naložit. Věděl o nás hodně, my o něm skoro nic - z jeho osobního života. Nikdy si nestěžoval. Zemřel sám, nikoho neměl a my se to dozvěděli v podstatě náhodou.
Říkal - nervěte se na potkání, ale když už nemáte kam couvnout, rvěte se jako lvi. A je jedno s čím.
Je mi ctí zůstat navždy pouhým žákem.
27.03.2018 22:30:40 | reagovat
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
tohle, půvabná smuténko byl, taky citát odnĚkud: : " když seocitneš na dně prázdnoty, uslyšíš odnĚkud slabé klepání"****:-D :-D*
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Drahá... niekedy mám tiež pocit, že ground má funkciu fake... ale potom príde chvíľa (asi tak raz za päť rokov) keď všetko nachvíľu funguje perfektne a ...
27.03.2018 20:34:41 | reagovat
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Přemejšlel jsem, jak to správně pojmenovat a napadl mě termín - Paralelní pád. Vysvětlím, co tím míním: Víš, mně v životě párkrát celkem pomohlo pouhé vědomí, že podobným způsobem, trasou i směrem už padal někdo přede mnou. Že nejsem první, poslední, jedinej, nebo spíš sám, ano sám to je to správné slovo, ta podstata, to nejtěžší závaží, kterýho se člověk potřebuje zbavit, aby to vůbec mohl zpomalit a pak to jednou, někde, nějak, sám (v sobě) vybrat.
Je fajn, že nemlčíš, že se za letu hlásíš, byť jen písemně. Ten správnej „paralelní předpadač“ totiž pozná, že by měl něco udělat a udělá to, to jediné co může. Ne, nebude tě chytat, ani jinak zachraňovat. Možná tě bude jen poslouchat, ale hlavně bude sám mluvit, nebo psát. Povypráví ti o tom, jakej byl ten jeho způsob, trasa i směr a ty právě díky tomu pochopíš, že on či ona - taky. Možná v něčem drobném jinak, ale ve své podstatě úplně stejně. A to je celá ta věc.
Já si to uvědomil, když má žena potratila naše první dítě. Když jsem nerozuměl lidem kolem mě a byl jsem si jistej, že ani nikdo z nich nerozumí mně, protože prostě nemůže, protože to „sám“ neprožívá. Nechtěl jsem slyšet, že „takhle to bylo lepší, než aby“ a podobné kecy. Nezajímalo mě to. Až když to bylo daleko za mnou, až když jsem se jakoby ohlédl, jsem si uvědomil, že to byl právě paralelní pád -to vědomí a přítomnost člověka, který promluvil o tom, že on/ona taky - co mi tehdy hodně pomohlo.
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Ty ji máš s kým sdílet...jsme snad vzduch nebo co!
Neštvi mě a nech to Placebo zafungovat, víš dobře jak to skvěle zabírá ;)
25.03.2018 16:38:50 | Malá mořská vílareagovat
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Posloucháš Placebo.....dýchej a věř!
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Život nám připravuje různé momenty. Nedá se ale dělat nic jiného, než jít dál. I s tou bolestí v srdci, ohnutí pod tíhou smutku. Stále ale může být hůř. nechci popisovat jak. Mám zato, že někde jsou stále lidé, kteří nás potřebují. Stačí je najít. Možná chodíme kolem nich a nevšímáme si jich. Někdy stačí jen jeden pohled, a v člověku se něco hne. Jedno slůvko, co zažehne někde malinkou jiskřičku. A pro ten moment stojí za to žít. Přeji Ti, abys to poznala co nejdříve.
a dál Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Ráda čtu Tvoje texty. Je v nich všechno. Já měla včera taky den, který ani neměl být...
24.03.2018 19:25:39 | Philogyny1reagovat
tady a teď ... ne Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
a jak to víš?...
blindspot Publikoval(a): odnikud | Ostatní próza » Ze života
Já měla vždycky dva psy a taky kočku. Ale pak onemocněla. Měla bolesti a už nemohla ani vstát. Dali jsme ji do tašky a dcera měla jít k vetovi na injekci. Ona věděla. Nikdy nezapomenu na ty oči. A psi to samé. Pevně doufám, že mne přežijou...
20.03.2018 18:22:29 | Philogyny1reagovat