Nic není nemožné

Jednou jsem šla po ulici, foukalo a byla zima. Mezi hromadami listí jsem zahlédla malý klobouček - jako pro panenku. A o kousek dál šálu, stejně maličkou. Byla dlouhá, takže jsem viděla pouze jeden konec. Chytla jsem za něj, zatáhla a ozvalo se tiché zavýsknutí. Lekla jsem se, ale tahala jsem dál dokud jsem nenarazila na odpor z druhé strany. Shýbla jsem se a odhrnula hromádku listí.
Hlasitě jsem vykřikla. Přede mnou seděla na zemi maličká holčička - ona to tedy už byla spíše slečna - a potahovala. Vytáhla jsem kapesník a podala jí ho. Tázavě se zahleděla na kapesník a pak na mě. V tu chvíli jsem si uvědomila svůj společenský přehmat - do toho kapesníku by se mohla zabalit celá. Protože byl papírový, kousek jsem z něj utrhla a s omluvným úsměvem jí ho podala. Nedůvěřivě ho přijala a hlučně se vysmrkala. Opatrně jsem se vedle ní posadila a snažila jsem se navázat hovor.
„Jak se jmenuješ?“, otázala jsem se.
„To je nepodstatné. Co je po jméně!“ odsekla.
„Jsi tu dlouho?“ nedala jsem se.
„Dlouho na to, abych tu mohla mít svůj klid.“ odvětila a otočila se ke mně zády.
Dál už jsem se neptala, ale stále jsem seděla vedle ní. Hodinu, dvě, tři. Možná i víc. Po nekonečně dlouhé době se ke mně obrátila a zadívala se mi do očí. Všimla jsem si, že je velmi hezká.
Měla velké upřímné oči, hnědo-zrzavé vlasy a na tváři bolestý úsměv.
Aniž bych ji pobízela, začala vyprávět: „ Jsem Naja, ale odkud jsem, to nevím. Jednoho dne jsem se tu objevila, sama nevím proč. Ale už tehdy jsem věděla, že něco nebude v pořádku. Ten svět se mi zdál tak velký, až příliš.
Všichni mě přehlíželi, něco tak malého vůbec nezaregistrovali.
Ale mně to nevadilo, měla jsme svůj klid. Dokud se tu neobjevil Moil. Byl tak krásný, vysoký a snědý, s tmavými vlasy - přesně můj ideál. Bohužel on o mně vůbec neví. Jak by taky mohl - je tak vysoký. Už rok, den co den, se na něj dívám, jak chodí okolo. Ale já už takhle dál nemůžu, nevím, co mám dělat. Nikdy s ním nemůžu být, on je tak vysoko, je úplně někde jinde než já. Proto jsem teď brečela. Vlastně nejen teď, každý den.
Tak, teď víš všechno a už mě nech.“
A opět se ke mně otočila zády. Zhluboka jsem se nadechla a řekla: „ Nikdy nezáleží na tom, jak člověk vypadá. Jaké má vlasy, oči; zda je malý nebo velký. Ty…“, strčila jsem do ní prstem a ona se otočila, „…ty možná nejsi velká vzrůstem, ale máš velké srdce, otevřené všem. Jsi tak velká, jak se cítíš. Nic není nemožné!“
Náhle se zvedl obrovský vítr, listí létalo všude kolem a já si zakrývala oči.
Když vše ustalo, Naja byla pryč. Zůstala po ní jen šála, klobouček a na malém listu napsané: „Díky. N“.
Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela, jestli se mi to nezdálo, ale pak jsme vzala Najiny věci a list a šla jsem domů. Tam jsem věci uložila do skríňky a vzpomínky uchovala v paměti.
To se stalo 9.ledna 1993.
Uplynulo čtrnáct let a já šla zase jednou kolem místa, kde jsem potkala Naju. Za tu dobu se hodně změnilo a i to místečko bylo jiné.
Místo hromady listí tam stála lavička a na ní seděli kluk s holkou a povídali si. Chtěla jsem projít kolem, ale slečna mě zastavila: „Paní, chtěla byste někdy jet do Paříže?“ Podivila jsem se, co je to za dotazy, ale odpověděla jsem: „Jistě, chtěla, ale tam už se nedostanu. Je to příliš drahé a náročné.“
Dívka se mi zadívala do očí a já v ní poznala Naju.
„Jednou mi někdo řekl, že nic není nemožné. Já tomu uvěřila. Věřte tomu také.“, usmála se a vzala svého chlapce za ruku: „ Moile, půjdeme?“
Nevěřícně jsme na ty dva zírala, jak odcházejí. Po pár krocích se Naja otočila, usmála se na mě a zamávala mi. Pak se rozběhla a zmizela mi z očí.
Dosedla jsme na lavička a uvažovala nad tím, co jsem viděla, před čtrnácti to byla ona, kdo tu seděl a myslel si, že je něco nemožné.
Naja mi ukázala, že zázraky se dějí dnes a denně a nic není nemožné.
Za měsíc jsem odlétala do Paříže, šťastná a natěšená. V Paříži jsem zažila nejkrásnější období svého života. A někdy se mi zdálo, že jsem na lavičce v parku nebo na lodičkách zahlédla Naju.
Třeba to opravdu byla ona, protože nic přece není nemožné.