Pachová stopa

Byl to takový zvláštní puch. Neřekl bych, že to byl přímo smrad, spíš jen takový nasládlý smrádek. Už delší dobu jsem kolem sebe větřil, nepokojně se vrtěl na židli, ale stále se mi nedařilo ten podivný zdroj nepříliš vábné vůně odhalit. Páchlo to trochu, jako nějaký stroj. Naolejovaný, používaný a často mazaný. Nejdřív mi to připomnělo vůni babiččina šlapacího šicího stroje „LADA,“ pod kterým jsem často jako malý chlapeček ležel, snímal a zase nasazoval řemenici, rukama rozpohybovával šlapadlo, dělal „šššš_šiššš_šššš“ a hrál si na parní lokomotivu. Tento závan ale nebyl stejný, bylo v něm něco navíc. Byla to smíchanina technické i organické složky. Listoval jsem mozkem a stále nemohl nalézt odpovídající škatulku, která by mi to pomohla identifikovat a lámal si hlavu co může smrdět, jako špetka oleje ze šicího stroje, tiskařská barva z poprvé otevřených, čerstvě vytištěných novin, obal od romadůru, nať z týden staré kedlubny, spálené trafo od autodráhy a to vše nasládle pomazáno žluklým másílkem.

Jako první, jsem čmucháním k sobě samému vyloučil nejbližší možný zdroj, tedy své oblečení. Tričko, trenýrky, tepláky s vytahanými koleny i ponožky však při kontrole obstály. Postupně jsem očichal monitor, klávesnici, klekl si na zem, vlezl pod stůl a vrazil nos i k větráku počítače. Nic. Všechno mělo svůj standardní smrádek, takový, jaký mají věci mít.

„Ty tady ale máš těžký vzduch.“ byla první slova mé drahé manželky, když za mnou přišla do pracovny.

„Co to tady tak smrdí?“

„Nevím, snažím se na to už delší dobu přijít.“

„Kdy ses naposledy koupal?“

„No dovol…, před chvílí jsem se sprchoval drahoušku, tak jako každé ráno,“ bránil jsem se dotčeně.

Očuchala mě, zakroutila hlavou, přešla k oknu, rozhrnula závěsy, otevřela ho a zhluboka se nadechla.

"Zvenku to není.“

„Vynesl sis koš?“

„Tam jsou jenom papíry.“

„Jenom papíry jo?“

„Já vidím prázdnou olejničku, dnešní Blesk, shnilou kedlubnu, obal od romadůru…