Milá Elen ...

Milá Elen,
už se dlouho nic neděje, což už jsem Ti vlastně psala minulý týden. Ze školy mě vezl soused a tak jsem si vzpoměla, jak nás tehdy vezl obě z narozenin Sandřina bráchy. Ptal se mě, jak to bez Tebe zvládám a já řekla, že mi nechybíš, ale není to pravda. Bez Tebe je to tady takové černobílé, i když svítí slunce jako teď. Pamatuješ, jak jsi vždycky říkala, že není možné, aby něco bylo černobílé? Tvrdila jsi, že je to prostě šedá, šedá a žádná jiná.
Včera školník odnesl ze třídy naši lavici. Byla tam navíc, když teď po Tvém odchodu sedím s Helgou. Ach tak, Ty to ještě nevíš. Je docela fajn, i když se celé přestávky učí a trochu je cítit potem, ale pst, já Ti to neřekla. Ty bys nikdy neseděla s někým, kdo páchne. Z Tebe samotné se šířil jemný avivážový odér z oblečení a vím, že Johan ti říkal, že Tvoje vlasy voní po heřmánku. Tys mu tenkrát oponovala, že to není pravda. Mimochodem, Johan od Tvého odchodu nebyl ve škole, jeho máma ho byla omluvit u paní učitelky. Musí se z toho vzpamatovat, měl Tě tak rád ... ostatně já taky. I když je Helga docela prima, nikdy nebude moje nejlepší kamarádka.
Odpoledne jsem po dlouhé době byla v jídelně. Každý na mě blbě koukal ... ale Tys už mi určitě odpustila. Kuchařka se na mě ani neusmála, jen mi na talíř pleskla rizoto. Ušklíbla jsem se a ona mi povídá:"Netlem se a jez, Elen měla rizoto ráda." A zase ten pohled, jaký na mě vrhají všichni. Ale já za to přece nemohla!
Koneckonců, rizoto jsi nikdy nejedla. Dojídala jsem ho po Tobě já a když jsem byla nemocná, nacpalas ho za květináč. Když jsi mi to pak vyprávěla, zalykala ses smíchy.
Ostříhám si vlasy. Minule jsem potkala vaši sousedku a ta stará paní mě oslovila "Elen". Plete si nás kvůli tomu světlému ohonu, nosily jsme stejný, vzpomínáš? Já měla cop o tři centimetry delší, vlasy mi rostly rychleji než Tobě a jako malé jsme se kvůli tomu strašně pohádaly.
Začíná pršet a vůbec, tady na kameni se mi špatně píše ... nemohla jsem jít hned ze školy domů, protože je u nás Tvá máma. Musela jsem jít za Tebou ...
Doufám, že se už nezlobíš, nakonec ... nebolelo Tě to. Nic jsi necítila. Ať jsi kde jsi, měj se krásně. Zase přijdu.
Sofie
........................................................
Hrobník zvedl ze země pomuchlaný zmáčený dopis. Nemusel ho ani číst ve světle lamp aby poznal, kam patří. Poodešel několik kroků, tam dozadu ke keřům. Zasunul dopis za svíčky, kam patří. Smutně se zahleděl na lesklý náhrobek s fotografií světlovlasého, třináctiletého děvčete s širokým úsměvem na rtech. Na snímku objímá přiližně stejně starou blondýnku. Nevěřícně zakroutil hlavou. To děvče zemřelo téměř před půlrokem. Kdypak už jí ta zatracená holka přestane psát na hřbitov dopisy?