Smrtící lék

Oknem do pokoje dopadalo ještě trochu světla od slunce, klonícího se už dávno nad obzorem.
Nic se ani nehnulo, člověk by řekl, že ten strohý, neútulný pokojík je zcela opuštěný, jako celý dům, nebýt dvou dívek sedících na postelích. Seděly proti sobě a nehnutě se dívaly jedna druhé do očí. Vypadaly mrtvě a děsivě, jako všechno tady, ale dosud dýchaly.
Slunce pozvolna zapadlo úplně a drobnější z dívek vzdychla.

„Co tě trápí Ngiel?“ Zašeptala druhá z dívek.
„Všechno krom tebe má milá... Vždyť to víš, Gambel...“
Odvětila Ngiel též šeptem. Natáhla hubenou ruku ke Gambel a ta její dlaň sevřela pevně ve své.
Obě si mlčky své propletené ruce prohlížely. Gambel pevně držela drobnější dlaň.
Její ruce byly studené, Ngieliny hřály aspoň maličko v té mrazivé místnosti. Teď bylo léto, ale v zimě šly teploty v domě rychle dolů... 
Ngiel vytáhla odněkud malý, ostrý nožík.
„Ne Ngiel ne....“ Pokusila se ji Gambel zarazit, ale to už Ngiel udělala dva zářezy a ze žíly na ruce vytékala tmavorudá tekutina.
„Ngiel…!“ Odvrátila vystrašeně hlavu Gambel, ale v jejích očích problesklo cosi jiného.
Když opět pohlédla na potůček krve, razící si cestu po bělostné kůži, nebyl to pohled, který byste čekali od kamarádky. Dívala se lačně a nedočkavě, jako upírka.
Ngiel se na ní usmívala a stiskla si rozříznutou ruku. Krev se proudy hrnula z rány na povrch a barvila doruda celou ruku. Už skapávala i na nevlídnou betonovou podlahu.
Gambel chytila Ngielinu paži oběma chladnýma rukama. V očích dva nedočkavé otazníky a rty se jí chvěly.
„Ne moc....“ Šeptla zase Ngiel, ale to už se rty druhé dívky přisály na hlubokou ránu. Gambel pila pokojně jako miminko a Ngiel ztrácela z líček poslední zbytky barvy.
Ale Gambel včas odtáhla hlavu a pevně obvázala zraněnou ruku čistou látkovou plenou. Pohladila mlčky drobnější kamarádku po vlasech a potom tím samým nožíkem řízla do své vlastní paže.
„Ne Gambel ne!“ Vykřikla razantně Ngiel, když se Gambelina tvář pokřivila bolestí. Ngiel bolest fyzického rázu už příliš nevnímala, ale vidět trpět Gambel byla pro ní nesnesitelná muka.
Ta řízla hodně hluboko a z rány začala vytékat podobně tmavá krev, jako předtím u Ngiel. Následně Gambel jednou rukou zvedla zesláblé družce bradu a přiložila jí k ústům svoje zranění.
„Napij se Ngiel....“ Ta poslechla.
Když pila, opatrně a pomalu, jako by odsávala i bolest z Gambelina těla. Té se brzo zamotala hlava a Ngiel rychle přestala pít a ruku jí ošetřila.
„Gambel....“ Pohladila ji po tváři, když se ta začala z krátkého omdlení probouzet.
Ležely pak vedle sebe, každá obvázanou jednu ruku a obě otíraly ze rtů poslední kapičky té vzácné tekutiny. Chytily se za ruce s podivuhodnou pevností a odhodlaností. A ticho je obestřelo stejně, jako jejich krvavé tajemství.
 „Tvoje krev... Chutná jako višně. Je nahořkle sladká.“ Šeptala opět Gambel.
„A tvá zase chutná po skořici a pomerančích....“ Usmála se na ní stejně zesláble Ngiel.
Přitulily se k sobě a usnuly. Byly si strašně podobné i nepodobné, přítelkyně na život a na smrt.

 
Začalo to kdysi ve škole, kterou obě opustily tím nejhorším způsobem. Utekly a zabydlely se v opuštěném domečku stranou města. Tehdy zezačátku bývaly obyčejné kamarádky, teď byly nerozlučné a oddané sobě navzájem... Gambel utekla od rodičů, i když ji moc milovali, Ngiel rodiče ztratila už dávno. Ve škole se poznaly jako odstrčené a divné holky, které učení a lidé tam čím dál víc zmáhali. Jednoho dne už do školy nepřišly a nikdo je nehledal. Nikdo se ani nezeptal, kde jsou. Popravdě, nikdo si toho příliš nevšiml.

„Ngiel… Ngiel… Proč je jim to jedno, proč nás nemá nikdo rád?“
Ptávala se Gambel ze začátku, ale čas jí vzal naději a přestala se ptát. Smířila se a upoutala se ke Ngiel. Ta pohrdala všemi kolem sebe odjakživa. Všemi, až na Gambel. Tu milovala.
A tak prchly ze školy i z domovů, které pro ně už nebyly domovem, utekly až sem na samotu, do polorozpadlého domu, v jehož sklepě našly brzo svůj nový domov.
Nedlouho potom se Ngiel poprvé řízla a Gambel to pak udělala taky. Poprvé krev ochutnaly díky zvědavosti. Zajímaly se o černou magii a nadpřirozeno...
Jenže zvědavost byla osudová, ani jedna už s tím nepřestala.
Krev jim zachutnala.
Krev spojovala jejich přátelství a nasytila je, když nic jiného nebylo.
Bylo to jejich tajemství. Nebyly upírky, byly jen hodně zvláštní. Společnost by je nikdy nepřijala, už pro jejich pouto... Mluvilo se o jejich vztahu, když ještě stály lidem aspoň za drby, ale nikdo na nic nepřišel. Ani nemohl. 

„Gambel...“ Snažila se Ngiel úpěnlivě probudit přítelkyni. „Gambel no tak...  Vstávej...“
Ta ztěžka otevřela oči a pohlédla horečnatě na Ngiel.
Pátrala očima, ale moc toho neviděla, byla jako zmámená.
Ve skutečnosti měla takovou horečku, že její vždy bílé tváře zčervenaly.
„Ngiel... Nemůžu vstát...“
Zasípala s těžkostí, ale to už cítila jak jí Ngiel bere za ruku, starostlivě pokládá cosi mokrého a studeného na její zpocené čelo a odmotává obvázanou ruku.
„Co je ti Gambel?“
„Já, já nevím, nevidím tě, nemůžu se hýbat, mám strach Ngiel, co se to děje?!“
Téměř vzlykavě ze sebe vypravila. Ngiel by bývala odvětila, že neví, ale zarazila se včas. To by jí jen vyděsilo.
„To nic nebude Gambel, bude to dobrý... Máš jen horečku...“ Chlácholivě ji konejšila a prohlížela si její včerejší říznutí, jestli se rána nezanítila. Ale to vypadalo dobře. Se starostlivostí našla teploměr. Kdysi ho ukradly v lékárně, když se jedné z nich rána zanítila a potřebovaly změřit teplotu. Teď ho Ngiel vytáhla a otřela.
„Změříme ti teplotu ano?“ Dál promlouvala ke Gambel, která těžce dýchala, oči měla zavřené a očividně jí bylo velmi špatně.
„Je mi vedro Ngiel... Nemůžu dýchat...“  Zalykala se svou vlastní teplotou.
„Máš skoro třiačtyřicet stupňů horečku Gambel, musíme jí okamžitě dostat nějak dolů, tohle je už nebezpečný!“
Zoufale a roztřeseně špitla Ngiel. Gambel to trochu vyděsilo, ale za chvíli se zdálo že už ani nevnímá, jako by snad horečka ještě stoupla.
Tmavé vlasy se jí lepily k čelu, zbrocenému potem. Krásné oči měla celé matné a zamžené. Ngiel nosila mokré hadry do kterých ji balila, aby je za pět minut horké běžela zase namočit. Přesto se jí naštěstí k večeru podařilo teplotu aspoň trochu srazit, teploměr ukazoval už jen třicet devět a půl. Přesto držela stráž celou noc, protože Gambel trápily asi i zlé sny.
Křičela a házela sebou jako v agónii, Ngiel ji musela držet za ruku a hlídat. A dělat dál zábaly... Netušila, co Gambel může být, prostě jen doufala, že se z toho dostane, že bude silná.

Jenže i když teploty časem skoro vymizely, až na občasné výkyvy, Gambel ještě za tři týdny jen polehávala a bylo jí zle. Snad čím dál hůř. Smysly už neměla obelhané horečkou a silná bolest hlavy ji srážela téměř na kolena. Ngiel byla ještě zoufalejší, protože jí nemohla a nedokázala pomoct. To ještě netušila, co se dozví. Gambel to časem všechno došlo...

Jednoho dne bylo Gambel ještě slaběji, než předtím. Neudržela ani ruku zvednutou... Hlava jí třeštila a motala se a oči se začaly potahovat matnou blankou...
„Ngiel pojď sem prosím...“ Se zoufalou naléhavostí sípavě přivolala svou přítelkyni.
„Ngiel, já tě nechci opustit věř mi...“
Prosila ji tónem hlasu. Prosila a to nedělala často.
„Gambel ty přece neumřeš, to nemůžeš...“
„Lhala jsem ti... Věděla jsem to už dřív, jen jsem doufala… To je jedno. Jsem nemocná Ngiel... Umírám...“
„Gambel, to přejde uvidíš, neumřeš… Ty ne...“ Ngiel nebyla znepokojená.

„Ngiel poslouchej mě... Já nevím, co je to za nemoc, ale postupně mě zabíjí... Řekli mi to, když mi bylo sedm... Ngiel promiň mi, nechtěla jsem ti přidělat starosti... Ngiel... Já... Já bych tě neopustila... Nezlob se na mě prosím tě. Netušila jsem, že to bude tak brzo Ngiel...“
Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Nikdy neplakala, nikdy... Ale tentokrát šlo o něco doopravdy zlého...
Nechtěla zemřít a opustit svou Ngiel a nemohla s tím nic udělat...
Až teď Ngiel pochopila závažnost pravdy, kterou jí právě sdělila.

„Gambel... To, to přece... Ty nemůžeš umřít...“
„Nezlob se prosím... Odpusť...“
„Gambel, tohle neříkej! Nikdy jsem se na tebe nezlobila a kdyby přece, odpouštím ti cokoliv. Ale ty neumřeš, to přece nejde... Nemůžu tu zůstat sama, jsi moje všechno!“
Chytila ji Ngiel za ruce, jako by chtěla smrti zabránit, aby si ji odvedla kdykoliv.
„T-ty taky... Jsi moje... Všechno Ngiel... Strašně bych si přála nebýt nemocná… Ngiel...“

Plakala naplno a skutečně, jako ještě nikdy. Nebrečela tolik ani když jí život dal první facku v podobě smrti někoho blízkého, nebrečela takhle... Ngiel už nic neřekla, vlezla k ní do postele a pevně ji objala. Brečela s ní, sdílela bolest i bezmoc... Ale odmítala se s tím smířit.
„Nemůžeš umřít, nedovolím to, nemůžeš umřít, nedovolím to...“
Drmolila celou věčnost a tiskla k sobě Gambel, strach jí přepadal, že jí ji smrt vyrve z náručí...
„Nedám tě Gambel, ne....“
Až další ráno vysílená Gambel bezbarvě smířeným hlasem unaveně odpověděla.
„Ngiel... Nemůžeš nic udělat... Asi to takhle musí být... Věř mi, nikdy bych tě neopustila...“
„Pila jsem tvojí krev, oslabila jsem tě Gambel...“
„Ne! To neříkej! Za to nemůžeš, já byla odsouzená už než jsem se narodila!“ 

„Není na to lék?“ Chytala se Ngiel jakékoliv naděje ,jako tonoucí stébla slámy.
Gambel upřela krásné, ale vyplakané oči do jejích.
Zase ji ty oči fascinovaly. Gambel i Ngiel byly krásné, se svými temnými vlasy, jedna je měla divoké jako letní bouřka a druhá hebké jako první jarní tráva, i očima... Každá je měla tmavé, ale ty Gambeliny byly doslova magické. A teď v nich Ngiel měla číst, jako tolikrát...
Neviděla nic, než prázdnotu a bolest.
„Nikdy ho nezískáme...“ Sklopila Gambel dlouhé řasy.
„Tak existuje… Kde? Kolik je ho třeba? Gambel, já nedovolím, abys umřela, nemohla bych žít bez tebe!“
A tak to Gambel přece jen zdráhavě řekla. Nechtěla dělat Ngiele marnou naději... Ale snad i ona sama věřila i tomu poslednímu, co by jí mohlo zachránit. Umírala pomalu a bolestivě, ale za to jistě...
Její krev se pro ni stávala jedem, který pomalu trávil její organismus...
 „Možná existuje květina... Má to být bílá orchidej s květy do šesticípé hvězdy... Roste prý v pralese a vyléčí všechna trápení... Ale nikdo to neví jistě... Odvar prý stačí z jedné rostlinky... Ale i kdyby existovala Ngiel, nikdy se nám nemůže podařit jí najít a získat... A zbývá málo času...  Déle než dva týdny už žít nebudu...“
 Gambel se zamotala hlava a vyčerpaně se svezla do peřin. Ngiel svírala bezmoc. Sedla si k ní na postel.
„Jestli je to možnost, jak tě zachránit, udělám to Gambel.“
Odhodlaně prohlásila.
Gambel pomalu s bolestí zvedla hlavu, aby na ni upřela oči. Dlouho ji ale neudržela a musela ji zase položit na polštář.

 
„Ngiel...“  Zasípala a chytila Ngiel s naléhavostí pomalu za ruku „Můžu být mrtvá, až se vrátíš...“ Zašeptala a z očí jí opět skanulo pár slz, přesto, že už skoro žádné neměla... Ngiel ji objala, jak nejpevněji dovedla, a potom si do batůžku sbalila tři lahve vody, provázek, peníze, kterých moc neměla, a něco k jídlu.
„Gambel ty neumřeš, nemůžeš umřít... Nikam nechoď a nenech se odvést... Já se vrátím, moje Gambel. Vždycky se k tobě vrátím.“
„Kdybych umřela Ngiel, prosím nezapomeň na mě ano? Já… Já vím, že jsem slabá... Ale strašně se bojím tu zůstat sama Ngiel, bojím se, že už tě neuvidím...“
Podívala se znovu na Ngiel a zase se rozplakala.
Ngiela neměla tvrdé srdce a nenáviděla trápení Gambel...

„Ale dělej že seš v pořádku, jinak nás nevezmou...“ Držela Gambel kolem pasu a nechala ji, aby se o ni opírala.
„Hele, zombie...“ Hihňaly se děti, když je viděly, dospělí se jim vyhýbali.
Oblečeny do černého, bílé jako křída, neoddělitelné... Jim to bylo stejně jedno.
„Na Madagaskaru by měly být, viď?“ Špitla Ngiel.
Gambel přikývla. Letenky nejnižší třídou stály veškeré jejich úspory, na cestu zpátky už dívky ani neměly. Čekaly, že si vydělají tam...
Zájem o tento let moc nebyl, holky prošly kontrolou a sedly si. Za pár hodin poletí... A pak bude možná už dobře. Gambel se unaveně schoulila na lavičce a zavřela oči. Tiskla se ke Ngiel. Zase ji bolela hlava jako střep. Tohle bylo peklo...
„Gambel, bolí to moc?“ Ptala se bolestně Ngiel, přítelkyně jí přikývla a zatínala dlouhé nehty do sedačky i Ngiele do ruky. Letadlo přistavili za dvě hodiny. Usadily se u okna a Gambel okamžitě usnula.
Zdálo se jí, že nespala ani pět minut, a už se ozvalo: „Gambel, vstávej... Už budeme přistávat...“ 

Z malého letiště se vydaly rovnou k pralesu, rýsujícímu se na obzoru. Jenže Gambel byla vysílená a nevydržela dlouho jít a díky tomu tam dorazily až další den večer.
Ngiel byla unavená, táhla svou drahou Gambel celou cestu a přitom už sama pořádně nemohla...
Ale jsou v pralese a to znamená, že možná zachrání Gambel... Ta teď zase usnula. Poslední dobou byla pořád unavená, energie v ní ubývalo…
„Tak někde tam...“ Vzdychla Ngiel při pohledu na rozsáhlý prales. „Se skrývá ta bílá orchidej... A my ji najdeme.“
Ochranitelsky k sobě Gambel přitiskla. Bála se trochu nocovat venku... Další den šly, a hledaly, a šly, a hledaly... A další... A další…
Takhle bloudily pralese mnoho dní a nemocné Gambel kvapem ubývalo sil. Sotva se držela na nohou, ale bojovala dál, i když už to chtěla několikrát vzdát. Vždycky se opřela o svou Ngiel a šly dál... Hledat tajemnou květinu, která jí měla pomoci... 
Prošly všechny kouty a jejich oči viděly nepřeberné množství rostlin všech barev i tvarů... Až jednoho dne konečně... Už se zdálo, že Gambel zemře, od rána ji Ngiel musela skoro nést, už ani příliš nevnímala ,neboť ji zase přepadla zlá horečka.
A pak tu květinu spatřily.

Rostla si jakoby nic, v samém srdci pralesa, krásná a netknutá... Ngiel ji rychle utrhla a zapálila oheň. Na skále, aby nepodpálila nic kolem. Připravila si už injekční stříkačku, poté do ní natáhla tekutinu ze svařené rostlinky a vody z blízkého jezírka a chytila Gambel za ruku. Ta kývla a Ngiel zabodla jehlu přímo do žíly a zmáčkla píst. Stříkačka se pomalu vyprázdnila a Gambel se usmála...
A pak se najednou zhroutila Ngiel do náručí. Ta ochromeně zírala.
Gambel zoufale křičela a svíjela se v křečích. Od úst jí šla bílá pěna.
„Ngiel miluju tě promiň...“ Vydávila ze sebe, protože se dusila.
Nemohla se nadechnout.
„Já tebe taky, strašně moc!“ Slyšela ještě zastřeně než se její svět propadl do temnoty.
Její plíce byly prázdné a nadechnout se nedokázala.
Ngiel ji držela v náručí, když naposled zalapala po dechu a z pod víček jí sklouzla poslední stříbřitá slza. Pak se její tělo naposledy napjalo... A ochablo navždy. Gambel zemřela.

„Ne....Gambel to není pravda...  Vzbuď se Gambel, ty nejsi mrtvá, nemůžeš být...“
Šeptala Ngiel... Nepustila její tělo a marně dál hladila hebké vlasy, snad doufala, že ji ještě probudí... Pak slunce zapadlo za obzor. Co se dělo v noci netuší nikdo, ale jisté je, že ráno tam už nebyly.
A nikdy je už nikdo nehledal...