Korálek ze vzpomínek

Jako malá holka jsem nejezdívala na prázdniny, tak jak to obvykle bývá, za babičkou. Babička, ta báječná ženská, se o mě starala, aby její dcera, mohla dělat svou práci, která jí byla velikou vášní. Ta vášeň a milovaná práce byla oprava varhan. A varhany se nacházejí všude. Tak jsem na prázdniny jezdila za maminkou.
Do měst, městeček i zapadlých vísek. Dalo by se říci, že jsem se mohla nudit. Ale děti si kamarády najdou všude. Obvzlášť na vsi. Záleželo, kde se daný objekt nacházel. Ve městě to bylo horší. O zábavu s dětskou fantazií však nouze nebyla nikdy. Cítila jsem se důležitě. Kostel jakoby patřil jenom mně. Ostatní tam chodili s posvátnou úctou, a já měla na kůru svůj ráj i s panenkami. A považte, mohla jsem si zahrát na celý kostel svoje dětské písničky, jako je třeba Kočka leze dírou. Copak, když se jednalo o vesnický kostelík, tak to snad bylo jedno. Já si to dovolila ( bylo mi dovoleno) i v chrámech, které si pro jejich váženost netroufnu ani jmenovat.
Tak a to byl úvod, do jednoho z mnohých mých příběhů tohoto prostředí.

Opět nemohu jmenovat, kde se tato moje miniatura stala, abych snad neznevážila, dnes už lidi, kteří tu mezi námi nemohou být. I když, nic lidského nám není cizí. Že?

Krásná krajina, velký kostel a poblíž, ústav pro mentálně postižené, o které se staraly řádové sestry. Byly součástí běhu kostela. Jen dodám, že právě ony, byly tehdy moje úžasné kamarádky. Ovšem to už je zase na jiný příběh. V onom městečku se měla konat pouť na svátek patronky kostelu zasvěcené. Však víte. Pouť. To je vždycky veliká událost. Tvrdá padesátá léta na tom nic nezměnila. Aspoň v očích dítěte a vzpomínek, které vyprávím. Všechno se dávalo do parády. Peklo se snad víc než na Vánoce. Ona svatá, přes rok ležela v podobě dřevěné sochy s relikvií jejích ostatků ve tvaru srdce, v poklidu kostelního ticha, za sklem hlavního oltáře. Bylo zvykem, že na tu velkou slávu, se dala na nosítka a s procesím věrných oveček, za zvuku náboženských písní a modliteb, absolvovala svůj každoroční okruh.

Pouť se blížila.Všechny přípravy spěly do finále. Barokní andělíčci se smáli. Jen začít tleskat. Vždyť varhany se po letech strádání mohutně rozehrály.

Ale kde jsou nosítka pro světici? Zmizela. Světice v lidské velikosti. Její nosítka nejsou tříska. Začala panika. Snad Bůh se na to zděšení nemohl dívat. Kdosi zavolal " Jsou ve věži ". Sláva. Úleva. Jenom chvilková. Věž při kostelu, vysoká jako kostel sám. Opět zádrhel. Točité schodiště až přespříliš úzké. S nosítky nešlo hnout ani sem, ani tam. Záhada hlavolamu. Jak se tam vůbec dostala? Když šla tam, musejí jít i ven.

Vypulírovaným kostelem se ozval pana faráře mocný řev.
"Kteráááá krááááva je tam nacpala."
Ozvěna se o varhany opřela, aby se mohla jak náleží s píšťalami rozeznít. Andělíčků úsměv zdřevěněl.

V koutku kostela se ozval rozechvělý hlas Matky představené,z které jediné, jsem mívala jakýsi strach. Asi to byl respekt, ne snad strach.
" Pane faráři, to jsem je tam odnesla se sestrou Františkou já. "
Pan farář nechápavě zíral. Zrudnul mu zrak. Držel v ruce štětec, jímž cosi natíral. Mrsknul s ním o vyleštěnou kostelní dlažbu, a šel ven.
Bůh se na to opravdu už dívat nemohl. Najednou se objevil kostelník s nosítky na zádech. Všechno dopadlo jak mělo. Byla to sláva veliká.
GLORIA IN EXCELSIS DEO.

A já? Životem si nesu milou vzpomínku a poznatek, že důstojný a vážený pan farář, je také jenom člověk.