Se Sborem v Itálii

RAKOUSKO-ITÁLIE 22.6.07

06:30 Tak, konečně jsem se dostala k zápisu cesty. Včera to nebylo bohužel
možné, protože jsem si doma nedala do příručního zavazadla ani jedinou tužku. No, takže se omlouvám za zpoždění a zážitky včerejší, přináším dnes.

Náš pěvecký sbor Polanka a pěvecký sbor Lumír se účastní pěveckého festivalu v Itálii. Tak tam teď jedem. Autobus vyjel včera ze Vsetína o půl osmé večer a další přistoupili v Leskovci (já a Pavla Slezáková) a Valašské Polance. Myslím, že stojí za zmínku, že při nástupu do autobusu byla průtrž mračen, takže všichni byli mokří až na kost. Ale i tato nesnáz netrvala věčně- uschli jsme.V autobuse byla báječná atmosféra. Taková klidná idylka výletníků. Jenže pak přišla první čára přes rozpočet - Pavla Slezáková zapomněla doma pas. Myslím, že v tu chvilku jsme byli kousek za Valašskou Polankou, ale i tak nás nikoho nelákala představa, že bychom se měli vracet. Naštěstí Bob zjistil, že do Rakouska i Itálie se dá jet i na občanku. Tu naštěstí, k velké radosti všech, Pavla měla. V duchu jsme všichni zaplesali a navzdory nepříjemnému počasí , jeli dál. Mysleli jsme si, že teď už se nám fakt nic nemůže stát. Hmm, to jsme se ale docela přepočítali. Nevím přesně, jak to vlastně bylo, ale já mám za to, že díky našemu jinak naprosto skvělému sbormistrovi jsme nechali ve škole 7 balíků vody, kterou jsme měli mít na zpáteční cestu. Byl to pro mnohé docela šok, ale naštěstí ani tato situace nebyla neřešitelná. Na první zastávce Věrka vody zase dokoupila. To bylo radosti. Za naši noční cestu jsme zastavovali několikrát. K rakouským hranicím jsme dojeli o půl dvanácté. Jak čas kvapil a byla víc a víc tma, chtělo se nám samozřejmě víc a víc spát. Nejdříve jsme spali ( tedy aspoň já a Silvie Kučová) vedle sebe. Jenže jsme zjistili, že takto bychom si vážně neodpočinuli a proto Silva po další zastávce zůstala spát na zemi v uličce. A nebyla jediná, kdo tuto variantu zvolil. Musím říct, že se potom spalo mnohem lépe. Ráno jsem se poprvé vzbudila o půl páté, zase jsem usnula a probudila mne až Silva s tím, že by si ráda sedla. Chvilku poté, co jsem se probrala, jsme zastavili na krásném místě v Rakousku. Sotva jsme vylezli z autobusu, uhodil nás do očí jasný rozdíl mezi našimi ,,směšnými" beskydskými kopečky, které jsme někteří doposud považovali za velehory, a opravdovými nádhernými horami, co byly tady. Na tomto místě jsme strávili asi 40 minut. Všimla jsem si tam jedné zajímavé věci, která byla za benzínkou.Šlo o koně, který byl asi tak 152cm vysoký v kohoutku. Vyrobený byl ze dřeva a když do něj člověk vhodil euro, tak kůň mohl klidně klusat. My jsme tedy nikdo euro nevhodili, ale i tak nám koník velice dobře posloužil. Malé cérky si na něj postupně posedaly a já je vyfotila. Byla to vážně sranda. Mně se dokonce povedlo přesvědčit paní učitelku Dujkovou, aby si na koně sedla a nechala se vyfotit. Má z toho velice pěknou fotku.
A povedla se mi ještě jedna věc... nevím, jak jsem to dokázala, ale přesvědčila jsem i pana učitele Bazela, aby na koně sedl a nechal se vyfotit. Ten má rovněž pěknou fotku. Po těch 40 minutách jsme zase nasedli do autobusu. Já si půjčila od Evy Sochorové propisku, takže konečně pilně dopisuji. Ostatní se kochají výhledem na překrásné hory nebo se dívají na Dobu ledovou (animovaná pohádka). Atmosféra je velice příjemná a všichni se těšíme na další zážitky.
09:14 A jsme na místě. Hurá. Očekávala jsem, že přijedeme až v jednu. Tak to bylo psané i v těch našich papírech, ale přijeli jsme už v 09:00. Teď nám řekli, že se můžeme jít vybalit, tak valíme.

09:47 Zrovna jsme se ubytovali. Dostali jsme pokoj číslo 208. V tom pokoji jsme já (Tereza Špačková), Dáša (dcera jednoho z řidičů), Hana Havlíková a Lenka Dujková ( paní učitelka). Ještě předtím než jsme se všichni rozprchli do svých pokojů, jsme dostali uvítací koktejl. Voněl velice pěkně po jahodách, ale v jeho chuti jsem cítila alkohol. Bylo to jako jahodový džus smíchaný s vínem. Mně to teda moc nechutnalo. Jakmile jsme se ubytovali, tak
se o půl jedenácté šlo krapet rozezpívat ( jak jinak) a ujasnit si nějaké organizační věci. Teď je 11.15 a máme volno do 15:00, kdy se zase bude zpívat.

14:45: Momentálně se začínáme rozezpívávat, sice je to mnohem dříve než jsme
čekali, ale co už, no. Mnohé holky s touto změnou času nesouhlasily s tím, že měly čas přesně vyměřený na to, aby se mohly vyspat, najíst a pokecat a že kvůli dřívějšímu zpívání všechno nestihly. Každopádně jsme se rozezpívali, dokonce i venku. No a poté jsme frčeli do kostela nad hotelem. Tam jsme provedli zvukovou zkoušku, poté jsme se sešli na náměstí, kde bylo velké množství lidí z nejrůznějších sborů. Mnozí jsme se rozutekli u několika stánků a taky jsme si vzali na mušku malý obchůdek. Nebylo v něm nic moc extra. Zjistila jsem, že ze všech těch stánků se suvenýry a jinými serepetičkami ale stejně zvítězil na plné čáře stánek s uzeným masem. Jakmile Andrea Hanáková spatřila u tohoto stánku ochutnávku slaniny,
neudržela se vykřikla ,,Ochutnávka'" a spolu se svou sestrou a ostatními malými cérkami se vrhly na ty dobroty. Bylo okamžitě jasné, že jídlo boduje. Po pravdě řečeno jsme všichni měli už vážně hlad a ochutnávka masa i sýra nás velice potěšila. Poté, co jsme se dostavili do hotelu, celí nedočkaví jsme v 18:00 usedli v restauraci. Dočkali jsme se velice dobré polévky, která alespoň trochu zmírnila náš hlad. Marně jsme čekali další jídlo. Náhle naše oči uviděly zeleninu na jednom ze stolů. Mnozí jsme se k zelenině nahrnuli a s hladovými výrazy jsme si všichni nakládali plné talířky zeleniny : rajčata, kukuřici,červenou řepu, zelené fazolky, fazole, salát, zelí...a s blažeností ve tváři usedali ke stolu - teď jsme dobře věděli, že hlady neumřeme. Chleba máčený v dresinku jsme šťastně přikusovali. Nacpali jsme se a bylo nám dobře. Jenže pak někdo zvolal: ,, Vy jste asi zapomněli, že nás čekají ještě dva chody a desert!" Na to jak vykulili oči ti z nás, kteří na to zapomněli, nikdy nezapomenu. Byl to opravdu šok. My si totiž mysleli ( tedy myslím tím lidi mého druhu, kteří si nepřečetli jídelní lístek), že budeme mít pouze polívku a jako druhé tu zeleninu. Nepřislo nám to ani trochu divné, sváděli jsme to na to, že italskou kuchyni neznáme. Po zelenině přišly špagety se sýrovou omáčkou a po nich ještě rýže s omáčkou, houbami a masem, jako poslední pak byl čokoládový pudink. To, jak nám nám ke všemu mezi chody sebrali příbory, to se nedá zapomenout. Byly to horké chvilky, když jsme vzpomínali, jak se anglicky řekne příbor a prosba o něj. Naštěstí nám příbory přinesli a tak nám spadl kámen ze srdce. Po této nekonečné večeři se nám naskytla chvilka klidu.
Ale ta netrvala věčně a my se zase šli rozezpívávat a na náměstí. Tam se to docela rozjelo. Vyhrávala tam kapela a některé - tedy zejména menší holky začaly tančit. Tančili jsme s radostí a naprosto potrhle... Našlo se i mnoho vděčných diváků. Po tanci a chvíli čekání se sbor Polanka nachystal na podium a odezpíval písně: Zumtriala, Jede šohaj, Nebeští kavalérové, Išeu Macek. A po chvilce jsme ještě vystoupili s Lumírem a písněmi: Ondráš,Debe prodávale,Vyběhla bříza.Byla zima a nám se nechtělo už zůstávat po našem vystoupení na náměstí a mrznout a tak jsme chtěli jít. No jo, ale copak to šlo, když malé cérky odchytly nějaké dva kluky a musely si samozřejmě vyměnovat čísla a jiné takové ty důležité věci? Malé cerky to vůbec dneska rozjely , Klára, Pavla, Kája, Andrea 9.A- se šly projít....hlučely a slovensky koketovaly s místními "Slováky" a přitom budily Jitku Sochorovou. Jinak se jim dařilo večer v pokoji u okna vyvádět i jiné věci ( raději nerozvádím)... Opravdu se dneska malé cérky hodně činily. Jinak jsem opomněla dodat, že po jídle, když jsme byly v pokoji, přišly Lída se Silvou s tím, že do 20:00 se vrátí. (šly pro pytlíčky). Teď je 23:44 a dole halekajů Lumírovci... To bude zase noc...

V ITÁLII ( HOTEL TRAUNSTEINER-HOF) 23.6. 07

7:25 Zrovna jsme v jídelně a rozezpíváváme se. Dokonce jsme se rozezpívávali i podle písmenek a je tady super atmosféra. Zrovna zpíváme Psallite Deo. V 8:00 má být snídaně, hmm, jak to znám, tak v 8:00 snídaně určitě nebude.

8:07 Konečně bude ta snídaně.

13:50 Na snídani byly švédské stoly. Ty měly po pravdě řečeno obrovský úspěch. Nabrali jsme si všechno, co jsme měli rádi: Od šunky přes sýry až k müsli s jogurtem. Protože jsme měli dost hlad, tak paní servírka nestačila kmitat, jak to všechno doplňovala. Po snídani byla chvilička volna a tak jsme si ji náležitě užili lenošením. V 10:00 se začalo zpívat v kostele. Zpívali jsme: Panis Angelicus, Psallite Deo s Lumírem a sami jsme zpívali Věneček a This Little Babe. Myslím, že jsme zpívali velice dobře. Na konci jsme využili času a vyfotili se v kostele. Jo, a také jsme chvilku ještě zpívali a myslím, že to bylo naprosto bombastické- škoda že to byla jen zkouška. No a teď je chvilka volna, kterou bych ráda prospala, takže jdu spát...

15:40: Sedím v autobuse a protože ještě nejede, tak toho využívám. Máme jet do San-Candido, kde se účastníme slavnostního průvodu sborů. Autobus se rozjíždí a já se zase za chvilku ozvu.

16:00: Hmm, tak jsme se tedy zúčastnily slavnostního průvodu. Musím říci, že to bylo velice zajímavé a že se děly věci. Autobusem jsme přijeli do San- Candida a museli jsme se rozdělit na dva sbory - Lumír a Polanku. Poté jsme se my (Polanka) odebraly na své místo, odkud jsme měli průvod začínat. Byly jsme na nástupišti C8. A Lumíři byli C2. Všechny jsme měly oblečené peleríny, což se projevovalo tím, že jsme vypadali jako ovečky a že na nás někteří lidé dělali ,, Bé, Bé , Bé.“ Fakt sranda. :-) Čekalyjsme na svém nástupišti a probíraly, co budeme zpívat. Průvod začal asi o deset minut později, než měl. Původně jsme totiž měly vyjít v 16:30 nebo tak nějak. Snad to nepletu. V průvodě jsme šly, řekla bych, odhadem tak 1 km. Lidé stáli na bocích cesty a pořád si nás fotili a natáčeli. My většinou zase fotily je , takže to bylo fifty- fifty. Kolem cesty stálo opravdu mnoho lidí a neustále nám mávali a tleskali. Jediné, co nás při průvodu mrzelo, bylo špatné deštivé počasí. Když jsme došly v tom průvodu až na náměstí, musely jsme čekat na společnou píseň. Bylo zvláštní a velice pěkné vidět na tom náměstí tolik českých vlajek - vždyť tam bylo 16 českých sborů! Čekání samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby nezačalo tak příšerně lít. Měly jsme asi 6-7 deštníků, takže jsme se pod ně schovaly po pěti. Opravdu to byl děs. Příšerně lilo, dokonce i kroupy padaly. Za chvilku jsme byly všechny mokré. Vážně, kalhoty a boty jsme měly úplně mokré. Peleríny ale obstály. Sice nasákly vodou a strašně moc ztěžkly, ale nepromokly nám až na tělo a stále nás pěkně hřály. Dlouho jsme stály a zmrzaly pod deštníky, než se nám povedlo dostat se do jakési budovy. Bohužel jsme byly ještě pořád oddělené od Lumírovců, a tak byl docela chaos. Holky se snažily sehnat autobus a pana učitele. Jenže bez úspěchu. Pan učitel měl vypnutý mobil. A ani řidič nebyl k sehnání. Tak jsme se prostě zvedly a a šly k autobusu, který nás měl čekat v 18:00 na parkovišti. Nakonec jsme se všichni zase našly a společně odjely do hotelu. Hned jakmile jsme přijeli, tak se všichni okamžitě převlékli do suchého a dali své věci sušit. Peleríny jsme vydrhli ručníky do sucha a šlo se večeřet. Tentokrát jsme byli opatrnější. Polévky jsme si dali maximálně půl naběračky a když jsme si nabírali zeleninu, tak to byl veliký rozdíl oproti včerejšku. Jako druhý chod bylo takové zvláštní špenátové jídlo se sýrovou omáčkou. Třetím chodem byly krokety s masem. A jako poslední přišel zákusek. Nevím ani, jak chutnal, protože na mně jaksi zapomněli. Ale ani toho nelituju. Prý to chutnalo jako natrhané palačinky. Po večeři nás čekal ještě jeden koncert v kostele nad hotelem. Polanka pásmo koncertů zahajovala. Měly jsme na sobě peleríny a místo černých kalhot, které nestačily uschnout, džíny. Já si myslím, že to takhle vypadalo velice dobře. Nastoupili jsme a zpívali: Amen, Ave Maria, Gloria, A na zemi upokojení. Navzdory předchozímu zmoknutí a zimě se nám zpívalo velice dobře ( tento náš koncert prý patří mezi ty nejlepší) S Lumírem jsme zpívali ještě jako poslední. Řekla bych, že tento koncert byl vážně dobrý. Už podle toho, že po písni Ave Maria lidé málem ani nepřestali tleskat. A to ani když pan učitel znovu nastoupil před nás. A taky si to myslím podle toho, že paní učitelka nestíhala, když prodávala naše prastaré CD. Byl o ně opravdu zájem. Stály 4 eura a kupovali si je prý i sbormistři. Po tomto koncertě jsem měla vážně příjemný pocit. Večer jsme to ještě dlouho oslavovali. Třeba já šla spát až v jednü.
ITÁLIE- ODJEZD 24.6 07

Tento den jsme vstávali o půl deváté. Konečně jsme si mohli trochu přispat. Od 8:30 do 9:00 se nakládal autobus našimi pelerínami a bágly. V 9:00 jsme se dali na snídani. Ke snídani byl zase švédský stůl. Bylo to vynikající. Jakmile jsme se nasnídali a ještě zkontrolovali pokoje, vyjelo se do městečka..........................( to jméno nevím a byla bych ráda kdyby jej někdo doplnil... děkuji), kde měli sbormistři všech sborů dostat účastnický certifikát.
Těsně před tím, než jsme vyšli, se ujasnilo, kde bychom v případě ztracení měli hledat autobus ( u lanovky) a to že se máme držet pohromadě. Pak jsme chvíli seděli kdesi ve stínu. Silva Kučová zde slavila velké úspěchy u Italů. Vzhledem k tomu, že je blondýnka, chtělo se s ní hodně Italů fotit. Myslím, že se s ní fotilo asi 5 Italů. Protože nás ale čekání nebavilo, rozhodli jsme se, že se půjdeme projít. Chviličku jsme se procházeli a narazili jsme na hordu sušáků se senem. Nevím koho to napadlo, ale u těch sušáků jsme začali různě pózovat a fotit se.Když jsme tam tak blbli, šel kolem další sbor. Dívali se na nás a se zájmem si nás fotili. Asi se jim dost líbilo naše ,,Škatule, škatule hejbejte se“ při kterém jsme začali lítat od sušáku k sušáku jako šílenci. Až jsme se vyblbli, dali jsme možnost zašílet si i tomu přihlížejícímu sboru. My postávaly na kraji a taky je sledovaly. Někdo z holek dostal nápad a to skvělý : Odpočítat si to a s válečným řevem vběhnout mezi ně. Když jsme tam tak blbli, šel kolem další sbor. Dívali se na nás a se zájmem si nás fotili. Asi se jim dost líbilo naše ,,Škatule, škatule hejbejte se“ při kterém jsme začali lítat od sušáku k sušáku jako šílenci. Až jsme se vyblbli, dali jsme možnost zašílet si i tomu přihlížejícímu sboru. My postávaly na kraji a taky je sledovaly. Někdo z holek dostal nápad a to skvělý : Odpočítat si to a s válečným řevem vběhnout mezi ně.
Udělaly jsme to a byla to fakt sranda. Po této akcičce jsme se rozešli k autobusu. V autobuse se chviličku čekalo na Janu a poté jsme vyrazili k jezeru. Jezero se jmenovalo ....... (Tato informace mi poněkud unikla a byla bych zase ráda za doplnění. Děkuji) a bylo nádherné. Vážně překrásné. Strávili jsme u něj asi dvě hodiny.Domů se jelo o půl třetí. Hodiny strávené u jezera byly vážně skvostné. Nejprve Věra rozdělila dort. Byl výtečný. Všichni jsme si jezero fotili a vůbec si to užívali. Někteří z nás se vydali i na loďky, aby si jezero užili ještě vydatněji( 8eur za půl hodiny na loďce).

Na zpáteční cestě panovala velice příjemná atmoška. Domů jsme dorazili asi ve 3:00 ráno. To je snad vše. Jen bych ještě chtěla říci, že jsem velice ráda, že jsem se této velké cesty s tak skvělými lidmi mohla zúčastnit..

Sborový zpěv rozhodně není nuda... a když se sejde dobrá parta... doporučuji se podívat na www.sborpolanka.estranky.cz