Lima, město bolesti

Šedá, šedá, šedá! Nic víc, nic míň. Ale i přes tu neproniknutelnou šeď je to město protikladů a vyvolá v srdcích pozorovatelů mnoho smíšených pocitů.

Lima, nebo celkově Peru, vás přesvědčí o tom, že ne všude Bůh vidí. Je to až hrůzné zjištění, že místo s tak vysokým počtem věřících může vyvolávat bolestné vzpomínky, pocity úzkosti a dojem konce světa už v prvních vteřinách.

            Všudypřítomný smog spolu s abnormálním počasím a né příliš výhodná poloha propůjčuje Limě dokonalé krytí před slunečními paprsky. A tak si ani v noci nikdo nemůže stěžovat, že mu světla v ulicích kazí výhled na Jižní kříž. Ta hustá šedivá deka odděluje město od zbytku světa. Bohužel, nebo možná bohudík, jen obrazně řečeno. Stejně jako i v jiných metropolích se i zde rozvíjí komerční vzezření. Je libo Baťa nebo McDonald? Najdete tu snad všechny obchody, na které si váš letem unavený mozek vzpomene. V noci se Lima nikterak neliší od severoamerických měst. Se všemi těmi světýlky mi trochu připomíná Vegas, až na to, že místo „Black Jack“ září do tmy billboard „ Makro“.

 Už jsem se zmínila, že Limaňané jsou horší řidiči než cirkusácký medvěd bez Cibulky? Předpisy tu nejspíš neexistují natož pak značky nebo přechod pro chodce. V povinné výbavě je troubící zařízení ( nejlépe ve dvojím provedení), silný hlas a gumové nárazníky, jaké mají „autíčka“ na poutích. Autobusy, které mi až nějak moc nápadně připomínají ty komunistické, jsou také častými účastníky provozu. Platí u nich jedna proslulá věta : „Pouze přibrzďujeme, nezastavujeme!“ Pravdou ale je, že vás dostanou všude a za malé peníze. (Není divu, když zhodnotíte stav vozidla.)

 Sami zdejší obyvatelé mi zůstávají záhadou. Malí mnohdy zavalití mužíčkové a jejich ještě menší ženy vypadají hned po ránu strhaněji, než-li český učitel dějepisu po šestihodinové šichtě. Obličeje, i přes barvu jejich pleti, chytájí stejně sinalé odstíny jako zdejší nebeské království. Propadlé tváře, unavené oči, shrbená záda a často nepřítomný pohled. Tomuhle, já říkám bolest. Po pár hodinách pozorování, ale musím svůj názor přehodnotit. Dnes je 27.7. a slaví se tu svátek sv. Petra a Pavla. Průvod veselících se lidí v kýčovitých krojích a s hudebními nástroji mi vyráží dech. Z bolestných obličejů se staly v radostných grimasách stažené usměvavé tváře, kterým z očí přímo prýští jiskřičky štěstí. Je to zvláštní a velmi rychlá změna. V roji umělých barev a dřevěných řehtaček zahlédnu jeden milý a upřímný úsměv. Na tváři se pokusím vytvořit něco podobného, přestože nemám ponětí, o koho jde. Až později si s lítostí uvědomím, že to byl chlápek z letadla, který se mi pokoušel lámanou angličtinou (španělsky neumím) vysvětlit účel migračních dotazníků.

Zpátky k Limě. Křesťanská víra vás tu úplně pohltí. Víru v Boha sem přivezli španělští dobyvatelé a zdejší indiáni ji museli přijmout. Víra jim ale i po osvobození zůstala, a tak můžete na každém náměstí vidět kostel nebo velkou katedrálu, jejíž věže jsou  okupovány buďto holuby, nebo kondory. Nad městem se tyčí hora, nebo spíše větší kopec, jehož úpatí je poseto z dálky hezky vypadajícími slumy („slamy“) a z jeho vrcholu shlížejí na město stožáry vysokého napětí, mezi kterými stojí veliký dřevěný kříž. První, co mě po pohledu na toto místo napadlo byla Golgota. Je pozdní odpoledne a my se vydáváme vstříc dalším zážitkům. Na samém konci města míjíme obrovskou sochu Ježíše Krista, nápadně připomínající tu v Riu.

 Lima…Město hrůzy, bolesti, ale i nevšedních zážitku. Město, které má pro každého připraveno mnoho překvapení. Zanechává ve mně velice rozporuplné pocity a ani teď, když sedíme v autobuse a míříme na poloostrov Paracas nevím, co si o ní mám myslet.