Cesta Lima- Paracas

To bylo něco! Autobus se s hlasitým troubením vymotával z Limy. Na jejím okraji jsem zažívala další a další pocity úzkosti. Míjeli jsme totiž zdejší slumy. Byly jiné, než vypadaly z dálky. Řeknu vám, že je mi těch lidí líto. Stěhují se do města, aby si našli lepší práci, ale nakonec skončí bez peněz v nějakém přístřešku z plechů a krabic, ve špíně a naprosto izolovaní od městského života, za kterým se hrnuli.

Nechme ponurý život obyvatel slumů za námi a přesuňme se k tématu né zrovna veselému, ale hystericky směšnému. Mluvím o našich dvou řidičích, kteří, jak je vidno, oplývají velice okázalým smyslem pro humor. U přepážky na výběr mýtného jsme strávili cca 10 minut. Řidiči totiž nešlo stáhnou okénko. Následný boj člověka s věcí se nedal přehlédnout(ani přeslechnout) a potutelný smích na sebe nenechal dlouho čekat.

S přicházejícím večer teplota překvapivě stoupala (chyba autobusu), takže byla všechna větrací zařízení otevřená.To ale nebyl nápad zrovna nejlepší. Pravdou je, že by asi nikdo nečekal, že zrovna u dálnice, která je z jedné strany obklopená pouští a z druhé Tichým oceánem se znenadání objeví nekončící řady smradlavých „kuřeťáren“. Zjištění, že kuřata jsou krmena kostní moučkou mi zhouplo žaludek snad více než nehorázný zápach.Naštěstí jsme kuřata brzy nechali za zády a měli výhled už „jen“ na oceán, i když díky přicházející tmě už né tak krásný.

V tuto chvíli jsem se začínala slušně bavit na účet ostatních „účastníků zájezdu“. Faktem totiž je, že dospělí nic nevydrží a časový posun 7 hodin je tomu dostatečným důkazem. Bylo přesně 6:00 odpoledne tamního času (tedy asi 1 hodina ráno našeho) a osazenstvo autobusu spokojeně pochrupkávalo, zatímco já jsem přemítala, jak daleko jsme schopni dojet autobusem, kterému se při rychlosti vyšší než 100 kilometrů v hodině rozstvítí a rozdrnčí kontrolka nad palubní deskou.

Myslela jsem, že z hlediska nelibých vůní už nemůže být hůř, ale to jsem se šeredně mýlila. Projeli jsme Piscem a blížili se do dnešní konečné stanice (hotelu v Ice), když mě do nosu udeřil zvracení vyvolávající zápach rybiny. Abyste si nemysleli…ryby mi nevadí, ale tohle byl hnus! Něco jako 100 tun ryb s dalšími tunami citrónu a ančovičky. Dalším hrůzným zjištěním bylo, že všechna okna autobusu jsou od příhody s drůbežími mláďaty zavřená, takže jsem nedbala na zásady slušného chování a etikety a dýchala přes černou mikinu. Ten puch se nás držel dost dlouho, sviňák.