PO(E)TÍTKO (PODRUHÉ) – trochu jiná reportáž

 

Po úspěchu loňského Potítka  se Pamína rozhodla, že si ho na jaře v Jazzové sekci zopakujeme, a jak je u ní dobrým zvykem, nezůstalo jen u předsevzetí. Pan Karel Srp, zakladatel a ředitel Jazzové sekce – Artfóra jí vyšel ochotně opět vstříc a další setkání přátel serveru Liter.cz se tak konalo pod trochu upraveným názvem Po(e)títko v překrásném místě pod zahradami Pražského hradu ve čtvrtek 9. června již podruhé. S Pamínou jsme při jeho přípravě museli vyřešit jen otázku, jak to udělat, aby se mohli představit všichni ti, kteří s námi společně minule založili po(e)títkovskou tradici, a zároveň aby dostali příležitost i někteří další autoři. Usoudili jsme totiž, že není příliš únosné, aby recitace trvala déle než hodinu a půl, protože pak už by pozornost návštěvníků značně ochabla, takže před námi stálo tak trošku řešení kvadratury kruhu. Nakonec jsme se domluvili, že ti autoři, kteří již v minulosti svá díla četli, dostanou tentokrát jen 5 minut a 2 x 5 minut budou mít k dispozici pouze nově příchozí. Z  původních autorů se nemohla zúčastnit Zdenka a z nových, které jsme oslovili, někteří nenašli v sobě zatím dost kuráže k vystoupení (číst poprvé svá dílka veřejně ale opravdu není nic až tak snadného), případně jim do toho vstoupily jiné důvody, takže jako dvě statečné se nakonec ukázaly Malá mořská víla a jitoush a přijely dokonce až z Hané, čehož si velice považujeme. Moc chtěl přijet i GiovaniDaVinci, ale jelikož shodou okolností v pondělí nastoupil do nového zaměstnání, nebylo moc reálné, že by se mu podařilo hned po třech dnech získat volno, což se bohužel potvrdilo.

 

Počasí nám velice přálo a jako první na místo dorazila právě Malá mořská víla, která přišla dokonce i dřív než já a již popíjela u stánku s občerstvením na venkovním posezení kafe s Pamínou.  Přestože jsem přišel s hodinovým předstihem, vše již vlastně bylo připravené, včetně rozmístění židliček v galerii, takže na mě opět žádná práce nezbyla, ale nerozplakal jsem se kvůli tomu. Vzápětí se objevila jitoush a postupně přicházeli i další, kteří se ale za krásného počasí zdržovali před začátkem raději venku v parku. Úderem páté už nicméně bylo jasné, že všichni autoři a nejspíš i hosté jsou na místě, tak se zavelelo a šlo se rovnou na věc. Loni jsme nedokázali dostat do galerie kvůli zvýšenému  vstupu neuvěřitelně těžká elektrická vozítka vozíčkářů, na což pozorná Pamína myslela a nechala šikovným mužům ve své rodině vyrobit mobilní dřevěný nájezd, který se fantasticky osvědčil, a všichni naši kamarádi na vozíčcích se tak tentokrát dovnitř bez sebemenších problémů dostali. A nájezd Pamína Jazzové sekci i ponechala, takže od nynějška budou moci všechny akce v galerii Jazzové sekce navštěvovat i vozíčkáři.

 

Malá mořská víla i jitoush si přály vystoupit hned v úvodu, protože měly před svou první veřejnou produkcí tohoto druhu velkou trému a chtěly to mít rychle za sebou. Když se ale Malá mořská víla dozvěděla, že bude začínat jako úplně první, vylekala se ještě víc a projevila přání, aby přeci jen začal někdo, kdo už má nějakou zkušenost, aby se měla čeho chytit. Rozhodl jsem se tedy, že jako moderátor Po(e)títka přednesu jednu ze svých krátkých básniček hned v úvodu. Tedy samozřejmě až poté, co jsem přivítal všechny přítomné a poděkoval panu Srpovi za jeho opětovnou pohostinnost. Přišel se na nás hned na začátku i podívat, tak jsme mu společně zatleskali.

 

No a pak už se viditelně nervózní Malá mořská víla posadila do křesla a začala číst před téměř zaplněným auditoriem první část básní, které si pro tuto příležitost připravila. Zezadu se na ni z pódia, kterému vévodila obrovská fotografie slavné snídaně Francoise Mitterranda s československými disidenty na francouzském velvyslanectví v roce 1988, jejíž je pan Karel Srp jedním ze dvou posledních žijících účastníků, dívala velká busta právě tohoto bývalého francouzského prezidenta a zepředu se na ni upíraly zraky všech přítomných.  Vílka Gabriela osvědčila velkou statečnost, nervozita z ní v tu chvíli jakoby spadla a pěkně své básně přečetla, za což sklidila vřelý potlesk všech. Po ní svůj první výběr básní představila i jitoush a rovněž na ní nebyla žádná nervozita vůbec znát, četla zdánlivě bez bázně a hany, i když se mi později přiznala, že uvnitř cítila velkou trému. To jsme ale nikdo nezaznamenali – obě autorky jsou zkrátka rozené profesionálky a trému umí dokonale zamaskovat. Také Jitka sklidila samozřejmě velký a zasloužený potlesk.

 

Poté přišel na řadu Akrij8, který už je ostříleným podiovým umělcem, přečetl pro něj tak typické básně provoněné životní nadějí a svého gentlemanského ducha osvědčil i tím, že zařadil do repertoáru i báseň, kterou kdysi věnoval právě Malé mořské víle. I on měl velký potlesk, ale protože si ho v tak dobré společnosti, která se na Po(e)títku sešla, užívali vlastně všichni, nebudu to u těch dalších až na výjimky stále opakovat, snad mi to prominou. Prostě si ten potlesk zkuste pokaždé už sami vždycky domyslet, děkuji. A nebuďte přitom troškaři, jako nebylo ani publikum na místě.

 

Stejně jako loni pak přečetla Pamína skvěle i vybrané texty nepřítomného Jorta a rovněž jednu báseň nepřítomného bogena, kterou si sám určil. Oba autoři samozřejmě velmi pozorné publikum rovněž patřičně zaujali.

 

Následovalo vystoupení usměvavého j.c. seniora, s nímž se pravidelně na čteních potkáváme a který sám o sobě mluví jako o „epigonu starých mistrů“. Také hned první báseň označil za villonovskou a i ty další měly v sobě vtip i odpovídající grácii.

 

Načež jsem zapomněl ohlásit Ondřeje, což je Akrijův kamarád na vozíčku, který byl zařazen do programu dodatečně a já přehlédl svou ručně psanou poznámku. Pozorná Pamína mé moderátorské kiksy však pečlivě hlídala, tak jsem už vyvolanou Nikitu44 požádal ještě o chvíli strpení, aby mohl vystoupit Ondřej, kterého jsme už někteří znali jako skvělého Loupežníka z Akrijovy báječné Krásky a zvířete  uvedené v Jedličkově ústavu. Protože Ondřej s obtížemi artikuluje a není mu tak dostatečně rozumět, přečetl první dvě sloky své básně,  a pak už za něj pokračoval Frr. Akrij8 nám ale všem předem rozdal vytištěný text, takže jsme si mohli v duchu číst s nimi. Už jen sám název je dost výmluvný, abych psal cokoliv dalšího – „Nepiju, nekouřím, jenom sám sebe asi brzo usoužím (Ondřej Dušek)“. No, co vám budu povídat, když jsem si text sympatického Ondřeje četl, musel jsem pak chvíli bojovat sám se sebou, abych mohl dál moderováním navázat. Potlesk měl ale tak vřelý a dlouhotrvající, že jsem se během něj naštěstí stačil usebrat a bylo vidět, že i Ondřej má z přijetí velkou a zaslouženou radost.

 

Nikitě44 jsem se pak za předčasné vyvolání ještě omluvil a abych ji rozveselil, řekl jsem jí, že jsem ji tím chtěl jenom trošku znervóznit. No, nezdálo se, že  by ji ta poznámka zrovna rozveselila, protože mi sarkasticky odpověděla, že se mi to také opravdu povedlo. Bum ho! Naštěstí se s Nikitou už trošku známe, tak jsem se moc nerozklepal a stejně jsme se na sebe i dál jenom usmívali. Nikita sice o sobě vždycky tvrdí, že je při čtení taky strašně nervózní, ale nikdo by to na ní nepoznal – čte bezvadně a vždycky má úspěch, zrovna jako tentokrát.

 

Hned po ní jsem přečetl své dvě zbývající básně já a po mně předstoupila před auditorium básněnka. Už před začátkem mi připadalo, že není úplně ve své kůži a přiznala se mi, že se necítí zdravotně zrovna úplně nejlíp. Jenže jakmile začala číst, sršelo z ní tolik energie, že jsem na tu proměnu jen zíral. Je to zkrátka profík, však také chodí číst na různé události poměrně často a nedávno vydala už svou druhou sbírku, včetně svých fotografických koláží, fakt parádní.  Stejně jako její přednes.

 

Následovalo vystoupení Jardy, Akrijova kamaráda, které bylo do programu zařazeno dodatečně, a jeho poezie také svou originalitou a sdělností pěkně obohatila celý podvečer, což všichni přítomní patřičně ocenili.

 

Za ohlášenou Kakashigirl, což je vlastně již některým dobře známá Akrijova kamarádka Anička, která se podílela i na zveršování své a Ondřejovy role v již zmíněné Krásce a zvířeti, přečetla její báseň Nikita44 a následný potlesk byl vpravdě bouřlivý. Až tak, že Anička sklopila hlavu, jak ji to zaskočilo, ale zároveň bylo vidět, že má velkou a nefalšovanou radost. A my všichni ji měli s ní.

 

Další v pořadí byl Frr, který při čtení svých básní působí naprosto přirozeně a nenuceně a dokáže tak navodit i uvolněnou atmosféru v sále, byť samozřejmě stále velmi pozornou a vnímavou, jak si to jeho osobité verše zaslouží.

 

Po Jirkovi – Frr dostaly znovu příležitost jitoush a Malá mořská víla,  které k radosti přítomných opět neprojevily ani stín nějaké vnější nervozity a osvědčily tak svou zdatnost. Jejich vystoupení byla přijata opakovaně s velkou empatií v sále a mám pocit, že od nynějška už se obě budou na každé další svoje čtení opravdu těšit a bez zbytečného strachu.

 

Když jsem chtěl ohlásit verše dalšího autora, GiovaniDaVinci, začal nenápadně revoltovat Frr a bojovat za kuřáky o přestávku. Nejdřív jsem byl rázně proti, ale když jsem postřehl, že by mi to u části publika popularitu nepřineslo, nechal jsem demokraticky hlasovat a protože se zvedla asi polovina rukou, potlačil jsem své skryté diktátorské sklony a přestávku povolil. Přeci jen už uplynula víc než hodina a půl od začátku, přičemž jsme původně měli plánované na tuto dobu celé čtení. K mému velkému překvapení však ani po desetiminutové přestávce nikdo nikam neutekl a všichni se vrátili do sálu – klobouk dolů před milovníky poezie, to jsem snad ještě nikde jinde nezažil.

 

GiovaniDaVinci měl být původně na čtení také přítomen, ale vzhledem k tomu, že tři dny předtím nastoupil do nového zaměstnání, museli jsme s lítostí akceptovat, že nakonec ze Šumavy nepřijede, což se samozřejmě dalo pochopit. Však jemu to bylo taky líto, takový je ale zkrátka život. Gio si zvolil v poslední době svou vlastní tvůrčí cestu a píše velmi osobité básně volně prokomponované do drobných „sbírek“.  Z té zatím poslední, kterou nazval  „Obhájce je nevinný!“ jsme si s Pamínou vybrali každý 5 kratších básní a střídavě je přečetli. Ač přítomné autory a zejména autorky mrzelo, že tohoto mladého básníka osobně poznat nemohli, ocenili pak v rozhovorech po čtení vyzrálost a originalitu jeho veršů, které ale zatím nikde vyvěšené nejsou,  tak na ně mělo Po(e)títko vlastně exkluzivitu.  Příště se tedy pokusíme představit Gio už naživo.

 

Poté vystoupil Aleš, další autor, kterého uvedl jeho kamarád Akrij8, a přečetl dvě drobné prózy. Byly natolik zajímavé a vtipné, že i v tuto již pokročilejší dobu udržely plnou pozornost publika, jež se navíc s chutí během jeho čtení smálo a potleskem po té první dalo jasně najevo, že si přeje vyslechnout i tu druhou a přijalo ji stejně vřele. Bylo zajímavé, že aniž by to byl nějaký dramaturgický plán pořadatelů, setkání v pravou chvíli oživila vystoupení plná inteligentního humoru, takže lépe bychom to ani nevymysleli.

 

S podobně humornou ironickou improvizací na 10 předem zadaných slov z publika  totiž následně vystoupil Zdeněk Hruška, další z Akrijových kamarádů na vozíčku, který je na Literu pod nickem Pear, a poprvé nás o svých improvizačních schopnostech přesvědčil už na minulém Potítku. Tentokrát svým až sarkastickým humorem dokázal skvěle polechtat bránice přítomných, což všechny znovu krásně uvolnilo a Zdeněk za to sklidil zaslouženě velký potlesk.

 

Setkání mělo původně zakončit vystoupení Pamíny, ale jelikož jsme dali na místě ještě možnost případného předvedení se i dalším přítomným autorům, nezařazeným předem do programu, bylo jasné, že to ještě úplný závěr nebude. Pamína si vybrala, vzhledem k tomu, že se na Po(e)títku  četly básně autorů z různých koutů republiky, tři básně tak či onak se vztahující k různým místům, která ji někdy silně oslovila. Stejně silně pak její vystoupení zapůsobilo i na všechny přítomné a setkání tak pomaličku a příjemně gradovalo.

 

Na samý závěr pak vystoupili ještě básněnčini kamarádi Špáďa a František Lomec, které občas potkáváme i na jiných čteních, a stvrdili tak punc přátelské vstřícnosti a otevřenosti v pořadí již druhého Po(e)títka.

 

Ven na stůl pod statné katalpy se posléze vyneslo veškeré občerstvení, které si autoři sami přinesli, a v příjemném letně provoněném podvečeru pokračovalo naprosto neformální setkání, povídání a seznamování se mnohých „naživo“, když dosud jsme se někteří znali jen z virtuálního prostoru. A atmosféra byla stejně báječná jako při čtení samotném.  Moc mě třeba potěšilo, když za mnou přišla mladá dívka, která byla na čtení jen jako návštěvnice, a sdělila, že něco tak příjemného už dlouho nezažila. A když jsem jí řekl, že s třetím Po(e)títkem počítáme zase na podzim, měla z toho zjevnou radost a slíbila, že se ráda přijde podívat znovu.  Tak snad přijdou i ti, kterým to tentokrát nevyšlo a dobrá společnost se bude kolem Po(e)títka dále pozvolna rozšiřovat. Postupně se pak návštěvníci i autoři nenápadně vytráceli, až nás nakonec zbylo jen pár a pan Karel Srp nás ještě pozval na posezení s ním do magického zázemí Jazzové sekce, kde se večer ještě v příjemné a velmi zajímavé diskuzi protáhl.

 

 

Praha, 10.6.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=ZnaHFXgzr2A