AKT I. - Iluze

Na konci 21. století byla všem vládám na Zemi jedna věc jasná. Přelidněnost a tenčící se zásoby fosilních paliv s nedostatkem zemědělské půdy byl největší problém lidstva, který už nešlo nadále odkládat. Bylo potřeba spojit síly! A tak z OSN vznikla celoplanetární vláda. Ta měla v sobě zástupce z každého světadílu a národa. I když se na první pohled vše jevilo demokratické, nebylo žádným tajemstvím, že mnoho státníků bylo pouhými loutkami v rukou všudypřítomných korporací. Neviditelný boj o moc ve stínech však neměl větší vliv na společný cíl. Kolonizaci Sluneční soustavy.
Tou dobou vznikaly první základny na Měsíci. Každá vyslaná raketa do vesmíru se ale s úbytkem fosilních paliv prodražovala a veškerou snahu to brzdilo.
Začátkem 22. století však došlo k objevu přelomového vynálezu. Tím se stal nový motor na uranové palivo. Jeho funkce byla jednoduchá, ale zároveň revoluční. Stejným principem, jako u spalovacích motorů došlo ke vznícení benzínu, tak v uranovém proběhla štěpná reakce a z ní uvolněná kinetické energie byla odvedena jedním směrem, tryskami. Zároveň docházelo k výrobě energie, která poháněla zbylé lodní systémy. Pilot pak ovlivňoval výkon motoru přívodem směsi o různém množství uranu. Díky uranovým motorům konečně započala kolonizace Sluneční soustavy.
Zalidnění Měsíce netrvalo ani rok. Poté logicky přišel na řadu Mars. Ten se navíc ukázal jako klíčový, když se při prvních průzkumech pod jeho povrchem objevily bohaté zásoby uranu. Vše se zdálo idylické a ze Země k rudé planetě mířily desítky lodí. Na nich, stejně jako v období kolonizace Severní Ameriky, se nacházeli členové nejchudší třídy. Zlákaní propagandou věřili na nový začátek a růžovou budoucnost pro své děti. Po přistání se s vervou pustili do práce a rudou planetu pod povrchem rychle protkala síť důlních šachet. Ta se pod přistávací plošinou změnila v první město Marsu, Eden.
Mezi Zemí a Marsem vznikla pravidelná trasa nákladních plavidel, která z modré planety dovážela stavební materiál, jídlo a odvážela vytěžený uran. Úspěšná symbióza pokračovala celou jednu generaci, po níž se pomalu začalo upouštět od těžby uranu a začala převládat teraformace rudé planety. Pak ale dodávky ze Země s materiálem na výstavbu postupně ustaly a nahradily je pouze příděly potravin…

2. červen 2153
8:00, Hlavní náměstí, Eden
Z pódia, vysekaného do rudé skály, vyvolával muž v naleštěné uniformě jména lidí v otrhaném oblečení z davu pod sebou: „…44125, 85214, 77456, 33214 a 74552 sektor 3B.“ Jmenovaní pracovníci se pak shromáždili kolem přiřazeného správce, který je odvedl na dané pracoviště.
Vrchní správce pokračoval, dokud na náměstí nikdo nezůstal. Potom se vrátil do své kanceláře. Tam na obrazovkách sledoval plnění kvót, komunikoval se Zemí a připravoval si nový týdenní plán.

„88453, hni sebou!“ zavolal na šlachovitého mladíka s rezavými vlasy správce a otevřel si ve svém PDA jeho kartu. „Chceš mít přece plné hodnocení?“ dodal automaticky výstrahu, jako pokaždé.
88453 popadl podpěru, zapřel se a vší silou se ji pokusil vytrhnout. To se mu i podařilo. S podpěrou se ale uvolnil i strop. Od vážného zranění 88453 zachránila jen pohotová reakce pracovníka opodál, který ho včas popadl za ruku a přitáhl k sobě do bezpečí.
„Jsi v pořádku, Adame?!“ ptal se zachránce mladíka a v přítmí lampy prohlížel jeho tělo, které až na pár odřenin a modřin neutrpělo.
„Nic mi není, strejdo Lexi,“ odvětil Adam a ohlížel se po podpěře, která ležela zasypaná několika balvany. Ostatní pracovníci okamžitě přišli na pomoc.
„Zpátky do práce!“ zavelel správce, když se opatrně protáhl kolem probořeného stropu. „Chcete přece bonus za splnění plánu?“ dodal a rozehnal shromážděné pracovníky. „Doufej, že ta podpěra není zničená,“ pronesl k Adamovi a poznamenal si u jeho hodnocení mínus. Lex naopak dostal za záchranu plusové body. Pak správce pokračoval dál chodbou a zapisoval si množství odmontovaných podpěr. Přitom vyhodnocoval, které lze sundat, a které už nikoli. Také si poznamenal, že je potřeba tuto šachtu uzavřít.
„Sakra!“ zaklel Adam.
Skoro dvoumetrový Lex podal Adamovi ruku a zvedl ho na nohy jako nic. „Klid, hlavně že ti nic není,“ dodal přátelským hlasem.
Adam mlčel a díval se směrem k zavalené podpěře. Už třetí den za sebou bude mít základní porci jídla. Pak se mu málem zatmělo před očima, když mu svalnatá ruka strýce udělila pohlavek.
„Jak se říká?!“
„Dík za záchranu,“ pohotově vyrazil ze sebe Adam před dalším pohlavkem, který by mu strýc dal, kdyby nezareagoval.
Lex si povzdechl. „No proto. Tvůj táta by mi dal, kdybych tě nenaučil správným manýrům! A teď mi pomoz.“ Společně s Adamem pak zpod balvanů vyprostili podpěru a dál pokračovali v práci.

18:00, Jídelna 5A, Eden
U výdejního pultu ke čtečce Adam přiložil svůj identifikační náramek, odebral jídlo a vydal se ke stolu. Tam už na něho čekal strýc Lex a další spolupracovníci. Když se usadil, podíval se na oběd, který se od jeho útlého věku v ničem skoro nezměnil. Kašovitá hmota nazelenalé barvy. Všichni v obrovské jídelně měli to samé. Jen složení se mírně lišilo dle jejich pracovního zařazení. Adam plastovou lžící nabral sousto a s potlačeným odporem ho vzal do úst. Nemusel kousat, ale lepkavá hmota mu pomalu stékala jícnem. Pokaždé si připadal, jako když se topí. Na tácu měl sklenici s filtrovanou vodou, ale musel potlačit nutkání napít se. Až teprve s posledním soustem vypil polovinu sklenice.
Strýc Lex též skončil se základní porcí. Narozdíl od Adama měl na tácu ještě tři suchary. Bonus za pracovní výkon. Dva z nich schoval do kapsy a třetí podal Adamovi.
Adamovi se rozzářily oči. Chtěl strýce napodobit, ale ten ho zastavil.
„Sněz ho,“ řekl klidným, ale neoblomným hlasem. „Potřebuješ zesílit!“
Adamův úsměv se vytratil. Nakonec ale přece jenom neoficiální platidlo Marsu místo do kapsy vložil do úst.
Ke stolu si přisedli další dva pracovníci. Narozdíl od ostatních byli tihle mnohem čistší, jelikož pracovali na nákladové plošině.
„Říkám ti, Bille, tohle už je divné,“ pronesl holohlavý muž ke svému společníkovi. Adam s ostatními mlčeli a v tichosti poslouchali.
Menší chlapík v kulichu s bradkou dožvýkal svůj suchar a po jeho zapití odvětil: „Divné to být může, Joe, ale co s tím chceš dělat?“
Joe neodpověděl, pouze nad ignorancí svého přítele mávl rukou.
„O co jde?“ zeptal se zvědavě Adam a předběhl ostatní.
Bill se na mladíka podíval a opáčil: „Dnes přiletěla další nákladní loď ze Země.“
„A v čem je problém?“
Holohlavý Joe pokračoval místo Billa: „Jenže přivezla akorát jídlo. Žádný stavební materiál, ani nástroje, léky, prostě nic jiného!“
Adam nevěděl, co má říct. Nechápal souvislosti, ale nechtěl vypadat hloupě. Podíval se prosebně na strýce, který se vmísil do hovoru.
„To už je po kolikáté v řadě?“
„Po třetí,“ odvětil Bill.
„Tohle už je vážně divný,“ opáčil další pracovník u stolu, který doposud mlčel.
„Já jsem slyšel, že lidi mající na starosti teraformaci byli přeřazení k těžbě,“ přidal se další.
Joe přerušil nastalé ticho: „Říkám Vám, že se tu děje něco nekalého! Už jen ta atmosféra… tuhle jsem zaslechl dva správce. Ze Země přišel pokyn zvýšit těžbu.“
„To je blbost!“ skočil mu do řeči Erwin, pracovník na čističce. „Už dávno nestíháme.“
„Jenže nám vrchní správce řekl, že do lodí budeme nakládat kal rovnou z mlýnů. Že prý jsou lodě při odletu stejně nevytížené,“ pokračoval Joe.
Všichni u stolu se podívali k nezvolenému vůdci jejich skupiny. I Adam napjatě očekával reakci svého strýce. Ten v klidu dopil vodu, než promluvil: „Nezapomínejte, že nás Země potřebuje. Možná teď něco zkouší, ale musí si být vědomí toho, že to takhle neudrží věčně.“ Pak se zvedl od stolu, odnesl svůj tác a opustil jídelnu.
Adam s ostatními se dívali na mohutná záda jeho strýce, dokud ho neztratili z dohledu. Nikdo z nich už neřekl ani slovo. V klidu dojedli a pak se i oni vydali z jídelny, aby dál neplýtvali volný čas.

Během měsíce se celá situace na Marsu změnila. Vrchní správce a polovina jeho podřízených byli odveleni na Zemi. Sice je nahradilo několik nových, ale to původní počet nepokrylo. Navíc se jim ani zdaleka nevyrovnali svými znalostmi. Následkem toho byla část pracovních skupin bez správce, což způsobilo závaly, zranění a několik mrtvých.
Těžební kvóty se stále navyšovaly a dodávky ze Země byly pořád menší. Pracovníci se dožadovali odpovědí, ale jediné, co jim správci přetlumočili, bylo, že na Zemi dochází k velkým změnám ve vedení a právě probíhají debaty o tom, jak by měla co nejefektivněji teraformace Marsu probíhat.
Nálada mezi pracovníky byla na bodu mrazu. Všem se honily hlavou myšlenky nad budoucností. Nějaké bonusy z nadstandardně odvedené práce se už neřešily. Všichni dostávali základní porce. K tomu přibývající nehody při práci… myšlenky nad revolucí začali nabírat na síle. Hlavně první generace narozená na Marsu začala hlásat o vzpouře. Ti starší si byli vědomí toho, že bez Země nebyl Mars natolik soběstačný, aby uživil celou populaci.

5. července 2153
10:43, šachta 98C
Adam se strýcem opětovně demontovali podpěry z vytěžené šachty. Stejně jako ostatní pracovali mlčky a nikam nepospíchali. Výkonnost se neřešila.
„Kolikrát ti mám říkat, aby si ty podpěry rovnal?! Skoby na nich jsou nebezpečné!“ napomenul Lex synovce. Ten mu ale nevěnoval ani pohled. Povzdechl si a srovnal podpěry sám.
Adam výtku nezaznamenal. Nejradši by spolu s ostatními vrstevníky vtrhnul na centrálu. Hlavou se mu honily myšlenky na to, jak by se Zemí tvrdě vyjednal lepší podmínky a hlavně se stal hrdinou Marsu. Všichni by ho oslavovali a provolávali mu slávu, když by další nákladní loď přivezla hromadu jídla a dalších věcí. Ale strýc a ostatní starci je od toho odrazovali. Nechápal, co mohou ztratit?! Rozhodně nehodlal celý život strávit lopocením při práci v dole. Při svých divokých myšlenkách strojově vytrhl ze skály podpěru, odnesl ji na hromadu k ostatním, kde ji ledabyle odhodil. Skoby na ní přitom výhružně trčely vzhůru, jako kdyby s jeho myšlenkami na povstání souhlasily.
Správce, který měl na starosti Adamovu pracovní skupinu, patřil mezi těch několik nových. Nebyl dostatečně způsobilý. Vlastně ho na Mars poslali kvůli nehodě, kterou na Měsíci zavinil svou nedbalostí. O to horší a těžší pro něho bylo se v nepřátelském prostředí soustředit. S každým krokem na sobě cítil nenávistné pohledy zdejších pracovníků. Po týdnu na Marsu se u něho vyvinula čirá paranoia a bál se, že ho někdo praští zezadu do hlavy a nechá svázaného v některé z vytěžených šachet. Proto se víc ohlížel za sebe, než aby důkladně prohlížel podpěry, které určil za bezpečné k sundání. Svým počínáním způsobil už dva závaly. Při jednom zahynuli i dva pracovníci. A místo toho, aby zpytoval svědomí, přistupoval důkladněji k práci, tak ji flákal a očekával krvavou mstu. Proto bylo těžké říci, zda dnešního dne opět špatně vyhodnotil rizika. Nebo už jeho nemocná mysl věřila, že tímto závalem si zachrání život před pomstychtivými pracovníky. Čas na přemítání však správce nedostal. Sám patřil mezi první oběti závalu.
Potom, co pracovník vytrhl nosnou podpěru, drobná prasklina na stropě se rozvětvila a vytvořila hustou korunu stromu. V jeden společný okamžik se pak spustil zával. Strop se bortil po kusech a pracovníky počastoval kamenný déšť. A stejně jako rychle začal, tak i ustal. Šachta 98C se vzápětí stala uzavřenou.
Adam v době závalu stál u hromady odmontovaných podpěr. Jeho strýc byl pár metrů opodál. Oba uvěznění ve společné vzduchové kapse, kterou slabě osvětlovalo těch pár nezničených lamp. Zatímco Adama zasáhl jeden z menších kamenů do hlavy a svalil se dozadu, jeho strýc měl od ramene celou pravou ruku zasypanou.
„Strejdo Lexi! Strejdo Lexi!“ volal Adam ze země.
„Šetři vzduchem!“ opáčil muž ve středních letech a pak se rozkašlal. Několik kamenů ho zasáhlo do prsou a měl nejspíš pár žeber zlomených. „Musíme tu počkat, než nás vyhrabou.“
Adam se trochu uklidnil. Když se prach usadil, očima přelétl velikost jejich vězení. Pak si vzpomněl, že nebyli daleko od vstupu do šachty. Byla jen otázka času, než je odsud vyprostí. To samé však platilo i o množství zbývajícího vzduchu.
„Docela ironie, že skončím v závalu nejdřív s tvým otcem a teď s tebou,“ promluvil Lex po chvíli a levou rukou sáhl do kapsy. „Vyprávěl jsem ti o tom vůbec někdy?“
„Neříkal jsi, abych šetřil vzduchem?“ opáčil Adam a rozkašlal se.
„Oba víme, že jde o čas. Já mám určitě rozdrcenou ruku, co ty?“
„Jsem v pohodě.“
„To je dobře,“ řekl Lex a vytáhl kapesní nůž. „Před patnácti lety jsem s tvým otcem byl ve stejné situaci… Jenom na tvém místě… Pamatuju si, jako kdyby to bylo včera,“ pokračoval ve svém monologu Lex. „Tvůj táta mi řekl: ‚ Není jisté, že přežijeme oba. A já nehodlám strávit zbytek života, jako mrzák. Jestli to přežiješ, postarej se o mého syna!‘ Tvůj táta byl moudrej chlap … a já se budu řídit jeho příkladu.“
„Počkej!“ vykřikl Adam a zastavil strýce od jeho úmyslu. Potom sebral veškeré síly a s obtížemi se pomalu postavil na nohy. Přitom dlouze a bolestivě úpěl.
„Co blbneš, kluku! Zůstaň ležet,“ a pomalu přesouval nůž ke krku ve strachu, že ho bude chtít Adam zastavit. Na půli cesty ji ale zastavil, když si ve světle lampy líp prohlédl přibližujícího se Adama.
Adam šouravým krokem mířil ke strýci. Oběma rukama se držel za břicho, zatímco se křečovitě usmíval. Těsně u něho zavrávoral a svalil se k němu. „Zdá se, strejdo, že se situace bude opakovat,“ procedil a krev se mu řinula z úst po bradě.
Lexovi se po tváři řinuly slzy. Pustil nůž a s námahou sevřel nataženou Adamovu ruku. „Ty jeden blbče.“
Adam se dál usmíval: „Zas jsem tě neposlechl,“ krev řinoucí se mu z bodné rány na zádech pod ním tvořila zvětšující se kaluž. „Můžu si něco naposledy přát?“ vysoukal ze sebe přerušovaně.
Lex mladíkovi úsměv oplatil: „Jasně, cokoliv budeš chtít.“ A cítil slábnoucí stisk jeho ruky.
„Zachraň … s … nás,“ s posledním slovem Adamův stisk povolil úplně. Život z jeho očí se vytratil.
Lexovi stékali po tváři slzy. A jak tam tak ležel, čekající na záchranu, díval se do skelného pohledu mrtvého mladíka, který ho nazýval strýcem, i když nebyli pokrevně příbuzní. „Zachráním. Slibuju!“ a dál svíral jeho ruku, dokud neztratil vědomí.