Úvahy II.
Úvahy II.
- chtít nebo očekávat uznání za to, že někoho pochválíme znamená, že chceme být pochváleni sami a proto jsme chválili
- cokoliv se dá pořídit za peníze, nepotřebujeme
- musíme se naučit OPOUŠTĚT. Navždy.
- "Bůh" potřebuje, abychom naplnili svůj smysl života, proto si můžeme být jistí, že v každém okamžiku máme všechno, co k tomu máme mít 'po ruce'
-nedělat si z věcí hlavu je luxus, který si musíme nejprve vybojovat. Každý ve své vlastní bitvě a každý jinak
- nechovat se jako svině k sobě navzájem, to je to NEJMENŠÍ, co můžeme udělat. Teda mělo by být a pak by mohly přijít na řadu věci, kvůli kterým existujeme. Jenže my jsme už tak v hajzlu, že nechovat se k sobě jako psi je dnes to nejtěžší
- nejpodstatnější impulzy, který povedou k naplnění smyslu našeho života nám byly dány před narozením...Bůh (nebo kdo) nemůže riskovat, až nás něco napadne samotný, nedočkal by se
- O lži:
když potřebujeme s někým manipulovat a lží ho zblbnout, musíme se do toho vložit jako herec do své role, protože jinak by každej poznal, že lžeme. Někdo se vžije snadno, jako by lež byla tou nejpřirozenější věcí na světě. Jinej se musí ke lži přemáhat. Ale má-li být lež úspěšná, musí se prožít. A to je na lži to nejhorší. Že investujeme tolik do pocitu, který má nakonec (většinou) ublížit. Právě o pocitech to všechno je. Když tu laťku překročíme, musí nás to zákonitě poznamenat. A ta deformace bude s každou další lží větší, stejně jako bude lhaní lehčí. Smutný je, že svět a lidi v něm tuhle hru podporujou. Proto s ní dosáhneme snadněji svého cíle. Kdo chce hrát "čistě", bude to mít vždycky těžší. Občasné lži se nevyhne nikdo, pointa je v prožitku toho pocitu.
- neumíme pokládat správné otázky. Nevidíme věci z té správné strany. Jsem na tom stejně, takže ani to, co jsem napsal, není napsáno správně a nemůže to proto být správně pochopeno...
...jinak to ale neumím a NĚCO se dělat musí! :-)
Komentáře (10)
Komentujících (10)
Doporučit
Tisk
tady mám jen jeden komentář, který jsem si půjčila od někoho jiného "Bez ohledu na to, co se děje kolem tebe, nikdy, NIKDY, to nevzdávej"
31.10.2010 20:29:00 | Helena Lovecká
Souhlasím...přála bych si překročit ego a zasraný pocity,být nad tím,to bych tady ale asi nedatlovala jako ten nejposlednější zoufalec na světě!Na to je dobrý potkat někoho kdo Tě totálně rozstřelí...buď to zmákneš nebo spácháš sebevraždu páč Tvé ego neunese to pokoření...
14.10.2010 14:59:00 | la loba
Zaujímavé, souhlas s Mbonitou. A tohle je přesné - na tvé úvaze je krásné to, že se zabýváš takovýmito věcmi, že si kladeš otázky, že podněcuješ ostatní..a za to díky.
11.11.2009 11:40:00 | Kapka
realita bývá VŽDYCKY k posrání, pointa ovšem spočívá ve faktu, že o tom, jestli se z ní posereš, nebo ne, rozhoduješ nakonec jen TY sám:))
10.11.2009 22:51:00 | Squat_the_world
je toho hodně co bych chtěla říci ,jen nevím jestli by se to věšlo do komentáře...
ono říkat je někdy lehčí než konat a v tvé úvaze je toho tolik co by zasloužilo obsáhlejší disuzi..možná polemiku...a střetl by se tu náhled ženy a muže..a ten by se pak mohl zobecnit..
pochválit se dá upřímně,bez vypočítavosti,od srdce,tím nechci říci,že ho někdo nevyužívá k manipulaci ,využívá jistě,ale kdo z nás může být soudce a říci tak teď je tvá pochvala manipulativní..to je jako otázka dokažeme se oprostit od ega..ješitnosti..pocitů vlastnění..atd.
kladení otázek...kdo je umí klást ..umí též odpovídat na ty co jsou mu položeny?
každá mince má dvě strany...a kdo z nás je filosofem..co vidí ještě tisíc dalších možností,variant..
pro mě je na tvé úvaze krásné to,že se zabýváš takovýmito věcmi,že si kladeš otázky,že podněcuješ ostatní..a za to díky.
09.11.2009 10:29:00 | Mbonita
Na tvé úvaze mi vadí, že mluvíš jakoby za všechny - lidi dělají to a ono. Jenomže takhle to naštěstí nefunguje, protože na světě je obrovská škála povah a charakterů. Např. nedávno mi mailem přišel článek o dlouhověkosti v různýh částech světa, viz:
Jednou z oblastí, kde se lidé běžně dožívají věku 120 až 140 let je východní Pákistán, dále jsou to jižní části bývalého Sovětského svazu. Jsou to oblasti, kde žijí Arméni, Azerbajdžánci. Například lednové číslo časopisu National Geographic z roku 1973 pojednává o lidech, kteří se dožili sta a více let. V paměti mi utkvěly tři fotografie. Na první je paní ve věku 136 let se sklenkou vody v jedné ruce a doutníkem ve druhé. Tedy žádná křehká stařenka v nemocnici nebo domově důchodců, obávající se termínu placení za drahou léčbu, ale někdo, kdo se stále ještě raduje ze života.
Abych nezdržoval, z článku vyplynulo, že ti lidé pijí vodu bohatou na minerály vyvěrající ze skal, ve stravě mají vitamíny, které my už dávno nebaštíme, a za další - v těchto oblastech se nehoněj za kravinama a žijí družným společenským životem.
Z toho mi vyplývá, že lidé mají různé podmínky i různé charaktery. Tvá úvaha je prostě tvůj užší pohled na věc.
06.11.2009 12:47:00 | Aťan
Ale má-li být lež úspěšná, musí se prožít. A to je na lži to nejhorší. Že investujeme tolik do pocitu, který má nakonec (většinou) ublížit. Právě o pocitech to všechno je.
jo,jo,jo´.
Hezky jsi to popsal po pravdě...
06.11.2009 12:19:00 | Veselý Drak
já to klidně zahltim :-)
1) já asi taky
2) chválim fakt dobrý :-)
3) to je blbost. Spíš taky potřebujeme věci, které se nedají koupit.
4) nechápu. čekal jsem odpouštět
5) "Bůh" -> my sami
6) asi lidi tolik neznám.
7) asi jo. bohužel.
8) ?
9) taky moc nechápu. říkáš, že to (mimojiné) poznamená toho, co lže.
10) někdy mám pocit, že člověka necharakterizuje jak odpovídá, ale na co se ptá. Ale to je taky jen část.
05.11.2009 15:23:00 | ewon
Doto: neumět pokládat správné otázky automaticky neznamená, že pokládáme jenom špatné a tím jsme hned v pytli:-) Nic není jen černý a bílý (páč ty barvy stejně neexistujou), mezi tím je obrovský prostor pro hledání a tápání, metoda pokus-omyl atd., každej na to máme svůj vymezený prostor, někomu ale nestačí ani x životů:-) Je jakási jediná pravda, ale k tý se musíme hodně lopotně dostat. Nicméně to je ten hlavní pramen, do kterého se zase všechny ty čůrky myšlenek musí jednou navrátit.
S tou pochvalou si to nesprávně pochopila:-))) Píšu v úvodu této myšlenky: "Chtít, nebo očekávat uznání...". Pokud je toto ten motor naší pochvaly, je to vždy špatně. Zní to logicky, ale mnoho lidí takto jedná podvědomě. Právě takové podvědomé pohnutky ale řídí cesty našeho úspěchu. Když o něco usilujeme vědomě, je to většinou vedeno duální myslí, z čehož pramení všechen ten bordel a utrpení. Proto poznat vnitřek sebe, impulzy svých pohnutek a emoční podklad, to je to nejdůležitější. A tak bych moh psát donekonečna, stejně jako Ty bys mohla donekonečna reagovat:-)
05.11.2009 08:45:00 | 6thSun
Zahltila bych ti maxioknem prostor v komentářích, kdybych se chtěla vyjádřit ke všem tvým návnadám. Tak si s dovolením vyberu jen dvě. 1. Bylo by hrozné smířit se s tím, že jsme a priori schopni klást jen nesprávné otázky a třebaže je jistě mnohdy klademe, je třeba i přesto to dál zkoušet, protože otázky jsou dozajista důležitější než odpovědi. 2. Chválit druhé není vždy manipulativní záležitost a už vůbec ne touha po slastném bumerangu. Pochválit někoho a mít z toho upřímnou radost je krásný pocit...třeba když pochválíš dítě:).
04.11.2009 21:02:00 | Dota Slunská