Výběr autora neumelec_zivota

Krátká povídka z mého života o tom, jak jsem vnímala den smrti mého dědečka.

Je večer. Mamka se vrátí z nemocnice, nepozdraví ani, jen přikývne a prohlásí: „Děda už se dneska najedl.“ „Fakt? Takže lepší. Dědovi je líp.“ Zareago

...

Je hodina baletu. Plié, chasé, provazy, skoky, několik ran, modřin.   Vždyť je to paráda. Rány vnější spatřeny, utřít slzy, ošetřete je! - ale

...

Jsem panenkou, obyčejnou o kterou děti až tak zájem nejeví.   Jsem cestou, silniční, která byla nahrazena uličkami.   Jsem stínem, pod stromem

V bezradné tmě.

Až naprší, neuschne. Až se ochladí, bude mlha a vítr zavane. Až se oteplí, slunce zaleze. A až naděje vzplá, tak vyhasne.

Možná jsem mladá, ale přece..

Nechci ještě odejít, malá by stačila chvilka. V neustálém strachu žíti, že to skončí jistě zítra.   Přec mi ještě z rána máti vynadala - „prcku

Některé věci už se prostě nenosí.

Kapka.      Kapka naděje, která by byla na světě více potřeba. Kapka té pokory, která chybí a mizí. Kapka milosti a dobra se už do každodenního parfé