Komentáře přijaté
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
i pozorovat znamená něco dělat... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
hodně zajímavé
i pozorovat znamená něco dělat... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
Nojo ty tvé texty mne vždy rozsekají pane jo...číst je jako ruštit hlavolam ;)
11.02.2017 17:28:05 | reagovat
i pozorovat znamená něco dělat... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
Krásné, Enigmane :-) a věta o duševních obrazech světa: "dostatečně úplných na to, abychom pochopili, že jsou neúplné," je úžasná...
11.02.2017 07:22:07 | Helen Zaurakreagovat
v lenošivém odpoledni... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
svět
s malým kouskem země
kde se narodíte
naučíte se mluvit
poprvé s někým tančíte
zamilujete se
vidíte umřít někoho
koho jste měli rádi
tenhle svět...
nevím jak to děláš, popíšeš vše, pojmenuješ to a zrcadlíš...
hebce... neskutečně hebce pro mě...
ani nevím jestli jsem ti někdy poděkovala a tak teď, děkuju...
11.02.2017 01:29:44 | zelená vílareagovat
v lenošivém odpoledni... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
jen ještě něco, v tomhle domě odcházel táta... scházel po schodech a loučil se, věděl... je to tady jiné, ale tohle uvidím už navždy... a díky za to...
nedávno mi partner řekl, že až jednou tu nebude moje mamka, půjdeme do nového, že by tam šel už nyní, ale...
zachvěla jsem se...
kam?
nový dům...
hmmm...
rozhodil mě... až jednou Evi.. a beze všeho, jen kufry...
vykulila jsem oči...
nový dům, malý s terasou ze všech místností, bazén uprostřed, vždyť to si přeješ... jo přeju, ale...
11.02.2017 01:26:39 | zelená vílareagovat
v lenošivém odpoledni... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
myslím, že tenhle svět znám... je v tomhle domě...
poprvé jsem se tady milovala, poprvé milovala, v těchto zdech je vše... vůně i slova táty, dohady, chuť svačiny na výlet, konfrontace s mamkou, usmiřování...
dávají zde deset minut na komentáře, tak to fakt nedávám... asi mi naznačují stručněji, stručněji... :-)
11.02.2017 01:19:57 | zelená vílareagovat
hleděla očima jako podšálky Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
poznala jsem dva lidi... on František, ona Lenka...
on je hudebník, ona účetní...
a oba dohromady tvoří pár a oni dohromady mi chodí hrát a bláznit s nemocnými...
usmívám se a asi i mi trochu slzí oči, protože oni jsou člověčí, lidští, originální a geniální...
jsem jejich třetí společník a my co dokážeme...
cokoli...
Franta vezme kytaru, Léňa podrží noty a zpívají a Franta dodá a ty, ty Evi zatanči.. a já v si podržím šaty a tančím... a pacienti mají pocit, že svět se zbláznil...
točím se, lámu rukama, zpívám tak, aby mě nebylo slyšet a Jip tančí... a je fuk, že jsou slabí na srdce... :-)))) a ono hrají tak, že se mi chvěje srdce..
zaklesli jsme se do sebe
tiskl jsem ji v náručí
tvaroval jako sochu
propleteni
jsme hmatali náš tvar
hledali odpovídající formu
odlévali se pro věčnost
takhle jsem ještě ženu nevnímal
vycházela mi vstříc
panenky měla rozšířené
nečekaně nasvícené
a v nich se míhaly obrazy
snové a nevyzpytatelné
... tohle je tak hebké až se chvěju... hledat formu, odlévat se pro věčnost... dívat se, cítit... chtěla bych na okamžik cítit to, co ty... umět to prožít a popsat... jsi jedinečnej a díky, díky že u toho můžu být...
11.02.2017 01:07:43 | zelená vílareagovat
když mrazík čmárne do tváře... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
buďme rádi za takové lidi...
sním ráda sním a pak jdu to splnit... nejen sobě, ale jim, nejen jim, ale i sobě...
andělé dívejte se, pozorujte a buďte... :-)
https://www.youtube.com/watch?v=M2SbH6tFLOs . je dokonalej tenhle pán :-)))
11.02.2017 00:57:40 | zelená vílareagovat
všechno co sdělovala... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
chtěla bych zajít s touhle dámou na kafe... zvu ji, řekni jí to :-) blanšírované oči.. vau...
přátelé... přátelství... to je nit...tenká...
11.02.2017 00:27:26 | zelená vílareagovat
k lepším zítřkům... Publikoval(a): enigman | Experiment » Ze života
jsi neskutečnej... !!!
11.02.2017 00:17:02 | zelená vílareagovat
zvlněné.. Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
to všechno je touha po životě... :-)
šmarjá meloun, cokoli za sladkej, červenej meloun... co jsi od něj všude opatlanej, sladkej a usmívající se... jéééééééé
11.02.2017 00:11:14 | zelená vílareagovat
v lichoběžníkové studovně... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
před asi dvěma lety onemocněla švagrová... tím, čeho se bojíme... asi právě válkou... přemýšlela jsem proč, věřím totiž tomu, že nemoci jsou z hodně procent psychického původu...všichni jsme dělali to, abychom jí pomáhali...
jednoho dne, když už bylo tak po tom nejhorším jsme seděli v kuchyni, popíjeli víno a povídali si...dostali jsme se na téma dětství, vztah k rodičům...naslouchala jsem... švagrové, švagrovi, partnerovi... ona měla zvláštní pohled, co jsem zaznamenala a i rozhozenost jsem cítila, jen jsem plně nevěděla proč... až když mi povídá... teplo jsi do naší rodiny přinesla až ty...překvapila mě, já? ano... až ty jsi mi dala pusu k čemukoli, ty jsi přijela jen tak, ty jsi skákala radostí z něčeho, ty jsi mi objala... jak to myslíš? moji rodiče měli vždy jen syna, holky nejsou podstatný, jsou nic...já bydlela u babičky a dědy, mě si občas jen brali, stavěli dům, až když se narodil bratr, bylo vše jinak... ale on byl vždy ten první a nejlepší... a rozplakala se... objala jsem jí... švagr mi vynadal, proč jsem ji rozplakala... bratr- partner koukal tázavě a já ji utěšovala... a došlo mi, proč onemocněla... celý život se trápila, celý život byla v sobě ta druhá a hlavně méněcenná... válka... a i když má skvělého muže, dceru a dvě krásný vnoučata, tohle ji bolí, tohle má v sobě... objala jsem ji a sdělila všem, nechtě ji vyplakat a prosím bez komentářů...
většina si představuje mír
jako ukončení nepřátelství
takzvané příměří
ovšem také to může být mezivládí
ticho před bouří
což je jen dočasná úleva
tudíž jeho podstata je negativní
tady ale nejde o úlevy
mír v srdci má být naopak pozitivní
nevyžaduje žádné podmínky
nežádá ochranu
prostě se uzdravíte
dřív než se začnete léčit
kult medicíny se totiž chová podobně jako válka
je to úlitba jež má zakrýt smrt a pohromy
když někoho porazíte nenastolíte mír
tak jako vyléčení z nějaké nemoci
nepřinese uzdravení
velcí léčitelé vždy tvrdili
že nejlepším léčitelem je příroda
to je pravda ale jen částečně
příroda sama nezmůže nic
může uzdravovat jen tehdy
uvědomí-li si člověk své místo
které není jen v přírodě ale i mezi lidmi
povídaly jsme si dlouho, pořád jí to bolí a tuhle bolest nepřebije nic, ani štěstí, je to tam...
snad se jednou smíří sama se sebou ...
abyste mohla mít radost ze života
potřebujete mír dynamický
nemoci lidí jsou vazby návyky ideologie
ideály zásady majetek fóbie
bohové kulty či cokoli jiného
k čemukoliv přilnete
byť je to naděje či víra
obojí se může proměnit v nemoc
která vás dostane
svobodná se stanete
když si uvědomíte
že veškeré úsilí něco ovládnout je marné
i snaha ovládnout sám sebe
11.02.2017 00:05:43 | zelená vílareagovat
locomotor... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
krása... to je tak dokonalý cítění, že si člověk k tomu raději sedne nebo lehne... dnes jsem zapálila doma svíčky, rozehrála své anděly a rozjímám... dcera chodila do školky s holčičkou s downovým syndromem, byl to velký bum, začleňování dětí s problémem do společnosti zdravých dětí... byla jsem nadšená...
do chvíle než mi Kateřinka doma sdělila, že daná holčička jí vzala panenku a bouchla jí a tak jsem jí to oplatila... to se mi tedy vůbec nezdálo... tak jsem vysvětlovala, že je něco jinak atd... že to se nedělá... měla jsem dojem, že pochopila...
opakovalo se to... jednou, podruhé, doma jsem opět vysvětlovala ...
a jednoho dne mi došla trpělivost a naložila jsem celou Kateřinu do vozu a odjela s ní do dětského domova, byla tam holčička s tímtéž... i spousty jiných dětí, Káčko bylo nadšené i došli jsme k této holčičce, hladila ji, rozesmívala... a tak přišla moje chvíle, víš Káčko, tahle holčička je stejná jako ta ve školce... nene mami Adinka ve školce má blonďaté vlasy... usmála jsem se, ale v hlavičce to má stejně...koukla po mně... a chtěla bys ji uhodit, kdyby ti vzala panenku... ne mami, to přeci ne... tak vidíš a proč to děláš Adince? paní učitelka mi to řekla... to jsem zavrněla do morku kostí... dobře, ale ty jí nic takovýho už dělat nebudeš, ano? Káčko pohladilo holčičko a pohledem do očí a souhlasným kývnutím jsme pochopily obě...
už to nikdy neudělala...
děje se to tak dlouho
že si toho už nikdo nevšímá
zapomnělo se
co je skutečnost
podstata celé věci
touha v srdci
co přivádí k šílenství
touha po dokonalosti
nebo smrti
po uchvácení
veškeré krásy
nebo po rozložení
tak blízko tajemství
výmluvně vznešeného
kdy věci nabývají krásy
zcela univerzální
v nebeském klidu
tiché skrýše
lidského času
10.02.2017 23:41:45 | zelená vílareagovat
pohybovala ústy jako losos v době tření... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
patrně mi nikdy nepřestane fascinovat, jak vnímáš... je to jakoby se mi to vnitřně dotýkalo...
občas když s kolegou povídáme, známe se dlouho, myslela jsem si, že už mě nemůže nic překvapit, ale jak jsem se mýlila, známe se dlouho, ale nikdy jsme se nebavili takto... možná je to tím, že se hrabe vzhůru... nedávno mi povídá... já jsem zrušil vše, kus práce, kterou jsem dělal přes dvacet let, vyhodil telefonní číslo a zlikvidoval kontakty a setkání s lidmi, co mi dostávají dolů... pozorovala jsem ho, vrásky u očí, oči, strniště a rty... ten pohled byl trochu prázdnej a to mi k němu nikdy nejde... je to dominantní chlap, energickej,upovídanej, zvyklý na luxus... má charizma... když jsem ho potkala poprvé někdy před třinácti lety, přeskočila jakási jiskra a i když jsme si dalších asi pět let vykali, byla tam... nemusím ho léta vidět, pak se potkáme a je to tam... ptám se ho, proč kvůli pádu opouštíš vše, co jsi tak dlouho budoval? to, co miluješ tolik let? co tě baví? musím Evičko... houby musíš, reaguju... postav to jinak, nastav to jinak, ale neházej to za hlavu...vždyť tím mažeš tolik tebe...usmál se, myslíš? nemyslím, vím to... otoč to, vybírej si,ale nemuchlej to, jsi to ty tolik let a tolik jsi do toho dal, tolik ses naučil, jasně zavři tu firmu, ale nech si vrátka k tomu si tam odběhnout... mám strach,odpověděl... podívala jsem se na něj a v duchu si říkala, on a strach? usmála jsem se a pohladila ho po tváři...ten je přeci kouskem ve všem, co děláš, že uděláš chybu, že něco zkazíš, ale zároveň tě přeci učí, právě tohle nedělat... usmála jsem se, víš, jsi skvělej člověk, máš toho tolik co nabídnout, dát, říct... je jedno, co se stalo, teď je teď, je fuk jestli si vyměnil dům za byt, vždyť je to cesta...a nejen já jezdím za tebou, ne za tím jestli máš pět koupelen... ale ten svůj sen, co sis splnil a teď mu zabouchnul dveře, probuď, alespoň kouskem... podíval se na mě tak, jako ještě nikdy...ty tomu co říkáš vážně věříš, viď? zeptal se mě... samozřejmě že ano, neříkala bych ti to jinak... já vím,usmál se...
o spánku
s ponořeným smutkem
v hebkém pláči bez slzí
o zasmání
mnohem větším než v bdění
co znamená všechno možné
co má něco
se vším společného
kdybych se jí prý zeptal
proč se směje
neuměla by odpovědět
nedá se to říci slovy
má to však smysl
je to tu
aby nás to rozesmálo
10.02.2017 23:17:42 | zelená vílareagovat
krouživě... Publikoval(a): enigman | Poezie v próze » Ze života
...součástí......jsou částí......do celku.....a pak......Ji.