Komentáře odeslané

Páteční odpoledne

Anotace: Smrž a masák biče křest

Klekánice už je pryč, odešla s břemenem.
Před námi víkend prodloužený díky událostem 17 listopadu 1989.
Zima a prach, tak trochu strach o zábavy krach.
Ryba na grilu.
Výkop.
Čaj s mlékem medem a rumem.
Voda na plicích v koleni.
Krev na ploše.
Prach v zásuvce.
Zebra na zemi zvolna vstává.
Ucho neslyší, hlava nebere.
Dítě ještě není a už se na svět dere.
Zalez ty pobudo!
Hudba hraje do kroku.
Prach se v mlze nevíří kouř se zvolna šíří.
Dcera nebere manželka nedává.
Třídní schůzka nepřidá.
Podlaha divně vrže.
Postel taky.
Kostel ne.
A pak ten strom u cesty stál než mi kamaráda sťal.
Vydržel, však ho kořen přidržel.
Já teď motorovou pilu túruji, piliny se štěpí do krajiny za ním letí.
Stromu je to krach.
Život vzal a tak přišla tahle vendeta.
Pařez se tu tyčí na jaře se zase větev vztyčí.
Kdo mi naklíčí kamaráda mého stromem odťatého.
Je mi smutno ze mně jak to tady líčím a tím se odličuji.
Vedro teplo kouř otvírají dvířka bedna rakev po kolejích ve světle mizí vzduch nad komínem mihotá.
Poslední sbohem dává byla to paráda.
Sešli se kamarádi co se měli rádi.
Kdy se zase sejdou, to až ze světa odejdou.
A pak ty houby co se na mne stejně jako flašky v base těší.
Kdopak tohle asi řeší.
A ten chlap co je doma sám s myšlenkou jedinou aby nebyl.
A ta žena co má mnoho mužů a sama je, přitom patří do ráje.
Je to květina co ji oheň přitom pálí.
A ona dává co sama nemá.
Jednou ji za to dám co mám.
Jestli nebude pozdě

17.07.2010 12:49:00 | umělec2reagovat

Vraníci Publikoval(a): Holis | Básně » Ostatní

Maximálka
umělec2 Povídky » Ze života
Anotace: No a co?! Každej je nějakej.

Maximálka
Sednu na motorku a nastartuji.
Nechám ji vrčet jen tak na zahřátí.
Po chvíli proroštuji plyn, z výfuků se dere bohulibá muzika.
Adrenalin stoupá.
Zařadím rychlost, přidám plyn, chci málo, ale to nejde, jsou zde lidé a co by si o mně mysleli.
Jde s prokluzem kola pěkně na zadní.
Vzpíná se, trochu se bojím.
Přichází zatáčka, klopím, co to jde.
Naštěstí v ní není štěrk.
Kdyby byl, tak ležím.
Nebylo by to poprvé, jistě ani naposledy.
Je moc pěkný den, neprší, svítí sluníčko, nádrž plná a nikdo mne nečeká.
Přemítám kam vyrazit.
Jedu intuitivně z Prahy do přírody.
Předjíždím plná neplná.
Prostě se s tím neseru.
Mám vysoký tlak a srdce pumpuje, jako kdybych běžel maraton.
Adrenalin rozbouřil můj mozek, jenž dává povel ruce na plynu.
Šteft jde nadoraz.
Ubírám jen tam, kde je to nezbytné.
Jsem blázen.
Já to vím.
Dělá mi dobře, když se bojím.

17.07.2010 12:41:00 | umělec2reagovat

Vraníci Publikoval(a): Holis | Básně » Ostatní

Krásný den - jako malovaný

Mám rád adrenalin, spíš měl.

Jak vypadá krásný den?
Probudím se v posteli vedle krásné ženy.
Jdu bos do zahrady, kropím mraveniště.
Ptáci cvrlikají, rosa nese paprsky slunce.
Nikam nemusím, vracím se na lůžko.
Je tam ta krásná žena.
Váhám - co mám.
Vyhrála.
Po tom spíme.
Probouzím se vůní kávy.
Piji, vychutnávám.
Je moc hezká, zajímalo by mne, kde se tady vzala.
A nebo já?
Vyběhnu ven, mám zde silnici, tak se říká rychlé motorce.
Ta moje jezdí skoro tři kila.
Jedu tak.
Strom nebyl cíl, avšak je.
Jsem bez bolesti, citu.
Vítají mne.
Samí andělé.
Ztratil jsem tvář, tu hmotnou, nikdo to tu neřeší.
Dole to řeší, zkoumají brzdnou dráhu, jež není, berou krev, co krví byla, nabírají tělo, to co zbylo.
A k čemu to, když já tu.
Sdělují novinu, těm co po mně zbyli, tátu to tak vzalo, že je tu teď se mnou.
Máma chuděra, musí poznat z toho, co zbylo, ze mě mne a daří se jí jen ten nářek.
Nemá se o koho opřít, táta šel za mnou, já tam nejsem, jde jinam, sama neví, kde je.
A přitom je jen kousek od nás.
Už není smutek smutkem, vše se daří.

Narodil jsem se s holou zadnicí.
Sním, sny se stávají skutečností.
Mám vše, o čem jsem snil.
Nemám o čem snít